Lidskost ve válce se zdá být protimluvem. Přesto se v souvislosti s utrpením často vyslovuje, že umí probouzet lásku. Svědčí o tom obrovská solidarita, kterou nyní zažíváme v souvislosti s ruským útokem na Ukrajinu.
Solidarita s druhými je částečně dána historickou zkušeností. Sovětská okupace Československa roku 1968 a zabrání části našeho území nacisty v roce 1938 bez velkého odporu a jakékoliv pomoci zvenčí – obojí stojí v pozadí toho, že dnes jako občané České republiky máme vůli k pomoci Ukrajině. Dalším faktorem je samozřejmě i jazyková blízkost a navíc Ukrajinců u nás žilo poměrně dost už před ruskou invazí.
V těchto dnech čtu knihu Zlo a exil z roku 2000. Jedná se o rozhovor dvou spisovatelů, který s Elie Wieselem vedl Michaël de Saint-Cheron. Elie "jako šestnáctiletý prošel zkouškou deportace, o třináct let později vydal svou první knihu, stal se jedním z nejlepších spisovatelů poválečné generace a o čtyřicet let později mu byla udělena Nobelova cena míru. Této pocty se mu nedostalo proto, že vytrpěl, co vytrpěl, nýbrž proto, že dokázal proměnit své utrpení v univerzální poselství paměti a míru."
Elie později v knize mluví o tom, že lituje, že jeho slova vlastně nikdo neslyšel. "Kdyby svědectví někdo poslouchal a předával ho dál, nedocházelo by k tomu, k čemu dochází dnes – k nenávisti, k antisemitismu, k hladomorům, k mučení a ponižování tolika bytostí jinými bytostmi." Připomíná také deník Etty Hillesumové, mladé holandské Židovky, která zahynula v pouhých devětadvaceti letech v Osvětimi a která si zapsala větu: "Jestliže celé toto utrpení nepovede k větší lidskosti, pak bylo všechno zbytečné".
Lidskost je něco, co vyroste tam, kde je jen zmar. Naproti tomu vlna pomoci, kterou vysíláme na Ukrajinu a naplňuje naši duši nadějí v člověka, je samozřejmost, která v dnešním sobeckém světě vyprchala. Strach nám stále svazuje ruce a pomoc bohužel není adekvátní tomu, co se děje. Jak můžeme žít své životy a přitom si číst zprávy o Buče nebo Mariupolu?
Elie Wiesel upozorňuje, že je třeba burcovat, ale zároveň nedopustit banalizování tragédií. "Jestliže se ukazuje příliš mnoho takových záběrů, lidé se stávají hluchoněmými, lhostejnými a otupělými. Hrozí jim, že se zabydlí v roli diváků. Když vidí takovou scénu podesáté, nereagují stejně jako poprvé, možná už nereagují vůbec."
Na otázku, kdy se cítil nejvíc v exilu, odpovídá: "Jako vyhnanec jsem se cítil za války. Válka je exil. Dokonce je to totální, definitivní exil. Za války je v exilu celé stvoření, v exilu je i zákon, protože zákon přestává existovat a je nahrazen jinými zákony. V exilu je dokonce i život, protože je obklopen smrtí." To vše nyní můžeme pozorovat téměř v přímém přenosu. Vyhnanci nejsou jen uprchlíci na cestě k nám nebo do jiné evropské země. Vyhnanci jsou i ti v domech, kterým hrozí bombový útok, lidé schovaní v kyjevském metru, nemluvě o těch v městech, kde řádí ruská armáda.
V části věnované zpěvu, cituje Rabi Nachmana z Braclavi. "Každá osoba, bytost má svůj vlastní zpěv. Každý strom, list i stéblo trávy ... A bez tohoto zpěvu by věc nebyla němá, ale byli bychom němí my, protože bychom neposlouchali. K nebi se pozvedáme zpěvem." Spojení celého světa ve zpěvu na obranu míru, veliké koncerty, písně vznikající jako reakce a podpora statečných Ukrajinců může být odpovědí na všechnu tu bolest.
Dále se Michael ptá na Eliho knihu Úsvit, zajímá ho především, zda se jedná o jedinou, ve které hlavní roli nehraje oběť. "I tento člověk je oběť, která má možnost zabíjet, není to však mstitel. Je to oběť, která je nucena použít svou sílu, ačkoliv o ni nestojí, ale prostě ji musí použít. Tato kniha o násilí je obžalobou násilí. Chtěl jsem v ní ukázat, že oběť by se určitých věcí neměla dopouštět." Silně tato slova zasahují do dnešních dnů. Oběť je i voják, který musí zabít. Oběť je rozhodně Ukrajina, i tím, že se musí bránit.
Na otázku, zda je zlo protikladem dobra, Elie říká: "Mluvili jsme o válce, hladu, hanbě a studu, který pociťují ti, kdo jsou mučeni, a o mučení. To není pouhá nepřítomnost dobra – to je zlo samo. Zlo je aktivní, je to něco, co jedná, co se prosazuje a získává pro sebe prostor. Není to nic pasivního. Jestliže zlo neomezujeme, jestliže se ho nesnažíme přemoci, může zvítězit." Nacista podle něj bezpochyby také miloval, a přesto nenáviděl.
K otázce nekonečné zodpovědnosti Elie říká: "Protože víme, že nám bude odpuštěno, můžeme si před Bohem dovolit rozprostřít všechno, včetně těch nejnemožnějších a nejnemyslitelnějších věcí. To dokazuje, že náš vztah k bližnímu jde tak daleko, že bychom se měli obviňovat i z jeho hříchů." Myslím, že celý svět teď cítí vinu i za Putinovy hříchy. Jak se mohlo stát, že jsme dopustili, aby toto zlo vyrostlo do takových rozměrů? Podpora Ukrajiny je však nebývale silná, což je světlem v temnotě. Kéž zvítězí mír.
Redakčně upraveno
Autorka: Šárka Schwarczová
Zdroj: Protestant