Jistojistě jste již zaslechli frázi „V jednotě je síla!“ Možná jste ji nejedenkrát použili. Objevuje se natolik často a v tolika různých, mnohdy nemístných konotacích, že ji bezesporu můžeme považovat za klišé. Zamysleli jste se však někdy nad jejím smyslem? Je skutečně v jednotě síla a platí to vždy? Jak se tento obrat zrcadlí mezi jednotlivci a v celé společnosti?
Zajisté existují případy, pro něž slogan „v jednotě je síla“ bezpochyby platí. Kupříkladu pro obranné složky suverénního států (armádu, policii apod.) či v momentech krize, kdy je především třeba autority a absolutní jednoty. Pro správné pochopení onoho otřepaného hesla je třeba plně porozumět slovům „jednota“ a „síla“. Jejich nazírání je pro plné porozumění oné fráze klíčové, a zároveň poodhalí její nedostatky.
Pakliže „jednotu“ chápeme jakožto pouhou uniformitu a jednotvárnost, celá fráze ztratí svůj účinek a ke slovu by měla přijít naopak pluralita. Jenže když „jednotou“ míníme jednotnost a svornost, dává nám kompletní obrat zcela jiné vyznění. Analogicky při chápání „síly“ jakožto neomezené, chtivé moci nebo nástroje nadvlády se stane celý výrok povrchním. Zatímco chápání „síly“ jako určitého potenciálu dokáže šíří svého významu umocnit účel fráze „v jednotě je síla“.
Proč tedy v jednotě nemusí být nutně síla, ponecháme-li stranou hru s významy slov? Zkusím nastínit dva jednoduché příklady, jež by nám svým vyzněním mohly pomoci. Představte si, že sedíte v honosném sále a před vámi na jevišti libozvučně zní symfonický orchestr. Přitom ne každý z hudebníků svírá stejný nástroj, stejně jako ne každý hraje stejné tóny. Přesto dohromady tvoří nádhernou hudbu.
Nebo zcela jiný příklad: v první knize Tolkienovy trilogie, příhodně nazvané Společenstvo prstenu, se podivuhodná skupina vydává na náročný pochod lesy i horami. Je tvořena čarodějem, lidmi, hobity, trpaslíkem i elfem. Přitom právě v její různorodosti tkví její síla. Podobně pluralita v konkrétním vztahu, rodině, společenství či národě může vést k plodné diskusi a vzájemnému obohacení. Individualita jednotlivce by měla stát pod dynamickou pluralitou celku, neboť rozmanitost součtu nám dá daleko širší a pestřejší rozhled.
Dnes žijeme v radikálně pluralitní společnosti, jež se ovšem mnohdy svým výstupem daleko spíše blíží izolovanému individualismu než bohatství rozmanitosti. Před dvěma staletími filozof Hegel přichází s takzvanou dialektickou logikou, v níž zjednodušeně vyloženo říká, že jednotlivec vlastním úsilím může přes tezi a následnou antitezi dojít k syntéze. Jinými slovy k původnímu výroku nalezne relevantní protiargument a dojde tak k výsledku. Použijeme-li však onen postup pro dva a více jedinců, nastává problém. Nezdá se, že by při hádce dvou lidí s protichůdnými názory došlo k syntéze. Daleko častěji dojde k eskalaci hádky či v lepším případě vůbec k ničemu. Dvojice osob zkrátka z takového rozhovoru (který je spíše dvěma monology) odchází zcela neproměněna (a rozčílena „neuvěřitelnými“ názory toho druhého).
Debata by tudíž neměla sestávat pouze z jednotlivých a vyhraněných názorů jednotlivců. Ve dvojici či větší skupině osob je daleko účinnější a smysluplnější vyložit veškeré „karty na stůl“, přijít s vějířem podnětů a myšlenek – a pokud druhý učiní to samé, daleko lehčeji dospějeme k určité shodě.
Papež František řekl: „Rozdíly nás vždy děsí, protože se díky nim vyvíjíme.“ Vpravdě hluboké a revoluční vyznání, osvětlující naše mnohé strachy, globalizaci a migraci nevyjímaje. Papež dlouhodobě vyzývá ke stavbě mostů, zboření zdí a zarovnání příkopů. V dnešním světě je více a úpěnlivěji než kdy dříve třeba pozorně naslouchat druhým a snažit se je pochopit. Rozhodně není nutné přijímat přesvědčení jiných za své, porozumění druhým je ovšem klíčem k opravdovému míru.
Když Ježíš říká „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec,“, nemyslí tím, buďte bez chybičky, nýbrž buďte celiství – najděte shodu a dorozumění v sobě samých. Výrokem „milujte své nepřátele“ nemyslí jen mít v lásce ty, jež se k nám chovají nepěkně, až hanebně, nýbrž také, a daleko závažněji, mít v lásce ty, kteří s námi nesouhlasí.
Rozličnost je potřebná, poněvadž k opravdové jednotě je třeba rozmanitosti, jak připomíná motto Evropské unie. Naučme se čerpat z této konsenzuální síly plurality. Holanova slova „co je bez chvění, není pevné“ můžeme bez zásadní změny významu parafrázovat výrazem „co je bez rozdílnosti, není pevné“. Koneckonců hledat jednotu v rozmanitosti je taktéž ústředním cílem ekumenického hnutí, jež se nesnaží násilím spojit veškeré křesťanské církve v jednu, leč najít sjednocení a čerpat ze síly plurality.
Nezapomeňme, že ekumenismus, v jehož naplnění tkví pravé bohatství, začíná již uvnitř jednotlivých církví. A tak, skrze vše, co již bylo napsáno, napadá mě troufalá řečnická otázka: Nemůže být v určitém smyslu rozdílnost (rozuměj pestrost, rozmanitost) církví a mezi církvemi Ježíšovou vůlí? Nemáme plně využít potenciálu různorodých církví a skrze nástroje ekumenického hnutí svědčit a hlásat radostnou zvěst evangelia?
Foto: Mark Pecar/unsplash
Thank you for your sharing. I am worried that I lack creative ideas. It is your article that makes me full of hope. Thank you. But, I have a question, can you help me?