„Filosofická debata věnovaná epistemologii ctností získává na důležitosti zejména v poslední době, kdy jsme stále více vystaveni informačním válkám, fake news a hoaxům,“ zamýšlí se profesor Pavel Hošek.
Začněme chasidským příběhem. V jedné haličské vesnici žil moudrý, svatý muž. Byl velmi starý a venkované zblízka i zdaleka k němu chodili se svými starostmi a s prosbami o radu. Všichni věřili, že má nadpřirozené schopnosti, že dovede léčit nemoci a předpovídat budoucnost. V téže vesnici bydlel ctižádostivý mladík, který vystudoval berlínskou univerzitu a byl na to náležitě hrdý. Na svatého muže velice žárlil. Vadilo mu, že mu všichni tak slepě důvěřují. Byl přesvědčen, že na tom starci není nic zvláštního, že mu vesničané v pověrečné úctě připisují schopnosti, které ve skutečnosti nemá, protože jsou hloupí a nevzdělaní. Rozhodl se, že tomu učiní přítrž a že starce přede všemi zahanbí.
Jednoho dne nikým nepozorován vyrazil na louku za vsí a chytil do síťky motýla. Pak ho opatrně sevřel v dlaních a přinesl do vesnice. S motýlem schovaným v rukou pak svolal všechny sousedy před starcův dům a zavolal: „Dokaž svou jasnozřivost, starče, řekni, co mám schovaného v rukou.“ Ze starcova domku se dlouho nic neozývalo. Mladík se už už chystal starci přede všemi vysmát. „Motýla,“ ozvalo se najednou z otevřených dveří a svatý muž vyšel na zápraží. Mladík trochu znejistěl, něco takového nečekal. Ale neztratil duchapřítomnost a držel se dál svého plánu. Rozhodl se přece, že svatého muže veřejně poníží. Musí to dotáhnout do konce.
Rychle se zamyslel a dostal nápad. Zeptá se starce, jestli je motýl v jeho rukou živý, nebo mrtvý. Když odpoví živý, nenápadně motýla stiskne – a všem ho pak ukáže mrtvého. Když stařec řekne, že je motýl mrtvý, otevře dlaně a nechá živého motýla před zraky všech vesničanů odletět. Zeptal se tedy: „A je ten motýl, kterého držím, živý, nebo mrtvý?“ Svatý muž se mladíkovi zadíval do očí a pak pomalu řekl: „Odpověď máš ve svých rukou, příteli.“
Tento slavný chasidský příběh vyvolává úsměv. Všichni víme docela přesně, co se odehrávalo v nitru toho ctižádostivého mladíka, známe to z vlastní zkušenosti. Problém je v tom, že ten nečestný myšlenkový pochod v mladíkově hlavě zůstává většinou ukryt pod hladinou vědomí. Dopouštíme se jej, ale nevíme o tom. Tajíme svá skutečná přání nejen před ostatními, ale i sami před sebou. Vidíme jen to, co jsme ochotni vidět. A když nás někdo přistihne, jak klameme sami sebe, jsme plni spravedlivého hněvu a upřímného rozhořčení nad tím, jak nás někdo mohl z něčeho takového podezírat. Pravdu jsme totiž ukryli sami před sebou, dokonce ještě dříve, než jsme ji ukryli před ostatními.
Všichni známe okřídlené rčení: „Díváš se na svět růžovými brýlemi.“ A také podobné rčení s opačným významem: „Neměl bys to vidět tak černě.“ V těchto úslovích je názorně vyjádřeno, že to, jak se nám jeví svět, závisí do značné míry na tom, jakýma očima se na něj díváme. V posledních desetiletích se v anglosaské filosofické diskusi hovoří o tak zvané epistemologii ctností (virtue epistemology). Klíčovým tématem, na které se filosofové v rámci této debaty zaměřují, jsou výchozí (intelektuální a morální) dispozice člověka, tedy především ty, které zásadním způsobem ovlivňují, jak poznává svět kolem sebe.
Filosofická debata, věnovaná epistemologii ctností, získala mimořádnou důležitost zejména v poslední době, kdy jsme stále více vystaveni informačním válkám, fake news a hoaxům. Tedy v době, které se říká postfaktická nebo postpravdivá. Sociologové hovoří o tom, že společnost je roztříštěna do jednotlivých bublin, ve kterých se sdružují spřízněné duše s velmi podobným názorem na svět. Tyto spřízněné duše se navíc ve svém výkladu světa neustále utvrzují. Z nepřeberného množství informací (dostupných každému, kdo má připojení k internetu) vybírají právě ty, které potvrzují, co si společně chtějí myslet. Každá bublina má svůj režim pravdy, své nezvratné důkazy, své očité svědky.
Epistemologie ctností by mohla právě v postfaktické době nabídnout velmi důležitou reflexi naší tendence upravovat skutečnost podle toho, co si přejeme. Například americký filosof Massimo Pigliucci říká, že nezbytnými předpoklady pravdivého poznání jsou postoje jako 1) uctivé zvažování všech relevantních argumentů, 2) vstřícný výklad protiargumentů, 3) bdělé vědomí vlastních předpokladů a vlastního potenciálu mýlit se, 4) metodické zohledňování hlasu expertů, 5) péče o spolehlivost informačních zdrojů, 6) obeznámenost s důvody vlastního přesvědčení, nikoli pouze opakování přesvědčení jiných. Tyto postoje jsou (stejně jako morální ctnosti) výsledek dlouhodobé formace lidského nitra.
Pozorování bezděčné tendence vykládat skutečnost podle vlastních přání není nic nového. Už v Bibli se přece mluví o tom, že jen ti, kdo měli „srdce na pravém místě“, rozeznali v prorocích tlumočníky Hospodinovy vůle. Mnozí „spořádaní občané“ proroky naopak považovali za pomatence a provokatéry. Mnozí „slušní lidé“ stále znovu pokládali Boží služebníky za rouhače, buřiče nebo šílence. A občas některého z nich ukamenovali nebo ukřižovali.
Stejně jako biblická tradice i stoupenci epistemologie ctností kladou důraz na důležitost výchovy. K čemu? K náležitému způsobu poznávání světa. Ano, rozhodující bitva dnešní doby se nejspíš odehrává na poli výchovy dětí a mládeže v prostředí rodiny a širší pospolitosti. Právě tam si mladí lidé osvojují znalosti, hodnoty a postoje, tedy také ctnosti. A ty je třeba kultivovat, člověk se s nimi nerodí. Jsou to postupně získávané dispozice, které se v procesu výchovy a zrání ukládají do lidského nitra. Tam potom působí jako blahodárné návyky ve vztahu k pravdivému a poctivému poznávání skutečnosti.
Zatěžkávací zkouškou jsou oblasti, kde obsah poznání odporuje vlastnímu přání, kde zahrnuje nepříjemná zjištění, se kterými se člověk musí nějakým způsobem vyrovnat. Například když se o sobě dozvídá věci, které mu nelichotí, nebo když vychází najevo, že se v některém ze svých dosavadních názorů fatálně mýlil. Přesně jako v tom chasidském příběhu, kde byl ctižádostivý mladík vystaven zkoušce... a neobstál. V podobných situacích člověk potřebuje nejen morální, ale také intelektuální ctnosti, které zabrání tomu, že se bude „dívat jinam“, že vytěsní nepříjemné informace ze zorného pole a bude dál trvat na tom, co si (pravda nepravda) potřebuje myslet.
Zdá se, že v dnešní složité době, době postpravdivé, když nás sdělovací prostředky zaplavují nepřeberným množstvím informací a všelijak zainteresovanými výklady skutečnosti, jsme všichni vystaveni nebývalému pokušení. Každý si totiž ze všech těch zpráv a výkladů může vybrat, co je mu nejmilejší a ostatní nebrat na vědomí. Všichni si v tom informačním vodopádu najdeme dost důkazů pro tvrzení, že motýl je živý. A právě tak dost argumentů pro tvrzení, že je mrtvý. Odpověď máme v rukou.
O to víc potřebujeme metodickou (sebe)reflexi, kterou epistemologie ctností právě nabízí. Jinak dopadneme jako ten ctižádostivý mladík z chasidského příběhu. A nebudeme o tom vědět.
Redakčně upraveno
Autor je vedoucí katedry religionistiky ETF UK a člen redakční rady Křesťanské revue.
Autor: prof. Pavel Hošek
Foto: unsplash/J. Balla Photography