Na pozadí prudkých proměn veřejného prostoru i lidského myšlení cítím potřebu připomenout něco prostého: člověk, vztahy ani církev nedozrávají ve zrychleném režimu.
Pohybuji se mezi lidmi různého vzdělání, sociálního postavení, jazyků, světonázorů a pestrého vztahu ke křesťanství a římskokatolické církvi. Mám velké privilegium, že žiji obklopen lidmi, kteří jsou bez ohledu na své povolání a poslání vlastně docela obyčejní. Někdo dělá teologii, někdo je kněz, řeholník, někdo má restauraci a hotely, někdo je exaktní vědec, někdo má olivový háj, někdo pěstuje jablka a vinnou révu, někdo je umělec, někdo si každou chvíli volí jinou životní cestu. Všechny spojuje víra v to, že má cenu se starat o místo, kde žijí, pomáhat druhým, být dobrovolníky tam, kde je to potřeba, a do nikoho a ničeho – řečeno po našem – nerýt.
Změna není sprint
Co ale také mé přátele sjednocuje a čeho si všímám i já, je rychlost změn veřejných názorů a postojů k důležitým otázkám lidského života, které se dotýkají i nás, křesťanů. Mám na mysli například fenomén partnerských vztahů, manželství, sexuální – či lépe řečeno „celostní“ – orientace, věrnosti ve vztazích, vztah k početí a eutanázii, výchovu dětí a mládeže a nekonečně široké spektrum fenoménu sexuality, transsexuality a genderu. Dynamika změn části společenského diskurzu je tak velká, že ji nestačí monitorovat, natož analyzovat odborníci, tím spíš laická veřejnost.
To, co se donedávna měnilo postupně a pomalu, dnes požaduje o řád rychlejší tempo změn. Jenže takové přizpůsobení není snadné a vůbec se netýká jen starých nebo „nevzdělaných“ lidí. Vědomí a pocit určité jistoty, bezpečí, klidu a stability nejsou něčím, za co by se lidé měli stydět nebo omlouvat. Jednou z funkcí státu jako správce veřejných věcí je právě ochrana základních jistot a pochopitelně lidských práv a výsad, které jsme zdědili po předcích. Dost podobně na tom jsou i velké církve a další velké náboženské společnosti. Jistě, post-komunistická společnost musí leccos dohnat, ale takový běh nemůže být sprint, ale ultramaraton. Důležitější je vůle a trpělivost než síla a rychlost.
Evangelium nelze přepsat podle nálady doby
Církve pochopitelně musí aktualizovat Boží poselství, jímž se Bůh obrací na všechny lidi bez výjimky. Musí novým způsobem číst Bibli, vykládat ji jazykem, jemuž porozumí všichni, kteří se dostanou do kontaktu s Božím slovem. Církve jaksi z nezbytí musí dělat malé, jisté a bezpečné kroky směrem k budoucnosti.
Ježíšovo několikaleté veřejné působení s jeho činy, promluvami, zázraky, smrtí, zmrtvýchvstáním a následné sepsání evangelií a dalších novozákonních knih potřebovalo 2000 let, aby z něj lidé celého světa něco přijali, a podle toho změnili a uzpůsobili svůj život. Snad každý z křesťanů ví, že to není nikdy snadné, ba naopak. Opora toho, co je tradiční a vyzkoušené, není nějakou nostalgií ani konzervatismem. Křesťané jsou povoláni, jak říkal svatý Pavel, všechno zkoušet a toho, co poznají jako dobré, se držet (První list Tesalonickým, 5. kapitola). Jen těžko ale mohou z evangelia vypreparovat to, co je v něm podstatné.
Církev je a patrně bude jednou z mála globálních organizací, která bude lidem nabízet osobní setkání, reálný život na půdorysu církevního společenství, škol a dalších institucí. Domnívám se, že to bude právě církev, která lidem pomůže poodstoupit z virtuálního světa, v němž se změny bez odpovědnosti dají dělat doslova kliknutím myši. Na skutečně mezilidské úrovni, kde se lidé vidí tváří v tvář, jsou si vědomi své fyzičnosti, své povahy, hlasu, gest, vůně a emocí, nelze žádné změny uspěchat.
Mezi skutečnými lidmi z masa a kostí jdou věci pomalu, rodí se pomalu a pomalu zrají. Tou nejtypičtější je přece láska a přátelství. Ani jedno nemůže zítra jen proto, že si to někdo na Facebooku či Instagramu myslí, znamenat úplně něco jiného než dosud. A díky Bohu za to.
