Křesťanská ideologie ovlivněná pravicovým extremismem není svatá 

V českém římskokatolickém prostředí se zdá, jako by největší hrozbou pro děti, mládež a rodiny byl gender, inkluzivní vzdělávání a sexualita skloňovaná ve všech možných i nemožných pádech. Je zvláštní, že představitelé církve nevstupují do církevního ani veřejného prostoru s reflexí skutečných nebezpečí, které ohrožují mladé lidi i rodiny, ty v církvi žijící nevyjímaje.

Jak biskup Lorefice čelí výzvám doby

Málokdy si opomenu alespoň jednou za týden poslechnout homilii a veřejné projevy palermského arcibiskupa Corrada Loreficeho, které se z podstaty toho, jak biskupskou službu definuje církev, obrací nerozdílně k církvi a ke všem složkám společnosti. Lorefice, který pravidelně zmiňuje mučedníky z řad justice a církve, kteří byli v posledních desetiletích zavražděni mafií, si je jasně vědom toho, čím a jak žijí lidé, jimž se vydal jako biskup sloužit. 

Neslýchám od něj však, že by zásadní hrozbou společnosti byl gender, homosexualita, evropská kulturní a mravní dekadence či inkluzivní vzdělávání. Tak jako od řady italských biskupů naopak slýchám o chudobě a ekonomické nestabilitě, která ohrožuje rodiny nejvíc. Lorefice pojmenovává různé druhy kriminality zaměřené na mládež, která má tendenci stávat se pravidelnými konzumenty toho, co dokáže přinést sice okamžité, přesto jen chvilkové uspokojení. 

Právě beznaděj chudoby a prekarizovaná práce, která nutí rodiče trávit spoustu času mimo domov, aby domů paradoxně přinášeli stále méně a méně peněz, je to, čemu bychom měli v Česku věnovat pozornost. Je to jedna z věcí, která způsobuje vážnou erozi mezilidských a partnerských vztahů. Těžko dosažitelné komerční vzdělávání nepřináší jen problémy nízké profesní kvalifikace, ale též mizející ochotu trvalého vzdělávání všedního dne, v němž se člověk může jako samouk přiučit řadě důležitých kompetencí, a to i v oblasti náboženské a filosofické. Tahle pasivita a prohlubující se deziluze pak vede i jinak silné lidi přímo do područí prodejců onoho „instantního štěstí“, které je přesným opakem toho, co nám svou smrtí a svým vzkříšením nabízí Pán.

Kritizujme sociální nespravedlnost

Palermský biskup Lorefice a mnozí jeho kolegové patrně četli sociální encykliky církve a všechny podstatné texty a dokumenty papeže Františka, protože oni sami a jejich diecéze podporují právě inkluzivní vzdělávání na všech stupních škol, od farních oratorií přes střední školy po školy vysoké, které jsou v jejich kompetenci. Často se v jejich oficiálních vystoupeních objevují polemiky a kritiky veřejného a politického prostředí, které propaguje například asociální přístup k ekonomicky slabým, které si dělá legraci z trvale udržitelného rozvoje, a tedy z klíčových ekologických témat a strategií. A které nakonec využívá, jak o tom v posledních letech svého života hovořil teolog Bernhard Häring, církev k tomu, aby jejím prostřednictvím přikrylo, v horším případě dokonce zaštítilo opravdu velké lumpárny, které nemají nic společného s láskou k bližnímu. V Česku jsem bohužel nikdy nic takového neslyšel.

Z výzkumů u nás i v zahraničí, které se týkají ohrožení dětí, mládeže a rodiny, vyplývá, že škála takových ohrožení je velká a že na ní nenajdeme domnělá, ideologicky zkonstruovaná nebezpečí, která se stejně jako fenomén genderu stala zaklínadlem nemalé části mé církve. Rodinu a děti nejvíc ohrožuje rozchod rodičů, problémy s prospěchem či šikanou ve škole, chudoba, do očí bijící sociální nerovnost, rostoucí počet matek samoživitelek, ztráta kamarádů, špatné bytové podmínky, problémy s komunikací v rodině, násilí mezi členy rodiny a různé druhy závislostí. 

Úloha pastýřů v dnešní společnosti

Jedině pastýř, ať kněz, kazatel, farář nebo biskup, který poznává životní tempo a styl těch, jimž slouží, i těch, kteří žijí na území jeho farnosti a diecéze, pochopí, že to, co ohrožuje člověka v jeho základech, jsou na prvním místě skutečnosti, které jsou nadnáboženské a univerzální. 

Pochopitelně že nebezpečí pro dobrý rozvoj dětí, mládeže a život rodin i lidí žijících single představují různé ideologie, které bývají zabarveny nenábožensky nebo přímo protinábožensky. Na ně by měla církev věcně a srozumitelně reagovat a demaskovat jejich nebezpečnost. Nenechme se však ukolébat přesvědčením, že potenciální nebezpečí přichází jen zvenku. 

Křesťanská ideologie orientovaná na krajní filosofické, teologické, nacionalistické a obecně politické postoje, které církev odmítla nejpozději při Druhém vatikánském koncilu, zanechává v církevních společenstvích dost velký chaos a rozdělení na to, aby se křesťané jevili pohledem zvenčí jako divní, věčně rozhádaní, uzavření a nostalgičtí lidé, kteří nerozumí světu, v němž žijí a který tvoří. Typický církevní lék na problémy, které církev trápí, je uzavřenost a ještě větší uzavřenost podbarvená až jízlivou nekomunikací uvnitř církve i navenek. 

Pokud se pastýři, tak jako palermský arcibiskup Corrado Lorefice a mnoho jeho kolegů po celém světě, vydává mezi skutečné lidi skutečného světa, nemůže si dovolit před nimi mlčet nebo je odbývat ideologickými argumenty a navíc strašit. Musí se naučit myslet, komponovat teze, musí se naučit mluvit, vést dialog, naslouchat a zpracovávat do svých postojů to, co vidí, co slyší, čeho je nikoliv mezi cizími lidmi, ale mezi svými svědkem. 

Evangelium jako zpráva naděje, ne strachu

Kázání a proslovy, jimiž jakýkoliv pastýř vzbudí v lidech ještě větší obavy a strach, jsou tou nejhorší službou evangeliu, jakou si lze představit. Evangelium není zpráva o smutném stavu současného světa. Je nekonečně velkou nadějí, že evangelium a láska mohou jakéhokoliv člověka zbavit strachu a nebezpečí, které mu brání být plně člověkem, plně milovat a jít svobodně svou vlastní cestou do věčnosti.

Biskup Lorefice si je tak jako papež František plně vědom, že neexistují žádní „cizí lidé mimo církev“, o které se budeme zajímat až tehdy, dají-li se pokřtít. Je biskupem všech, tak jako za spravedlnost všech bojoval italský prokurátor Giovanni Falcone či palermský kněz Pino Puglisi, oba zavraždění pro svoje postoje. 

Těžkosti, které doléhají na mladé a na rodiny, jsou těžkostmi, které církev může přinést na Boží oltář před tvář milosrdného Boha, a na přání samotného Ježíše žádat, aby to všechno Bůh přetvořil k dobru každého jednoho člověka. Jedině tak se může společnost uzdravit. Kdybyste měli sami říci, co nejvíc v téhle době a v zemi, v níž žijete, ohrožuje vás, co by to bylo? A co je podle vás to nejlepší, čím vaše církev obohacuje prostředí, které je nám všem domovem?