Dny se krátí, adventní nálada klepe na dveře, a i workoholici se těší domů. V teplých ponožkách na nohou a voňavým svařeným vínem v ruce, přichází čas na pěknou knihu. Nechcete-li při jejím výběru riskovat, vsaďte na léty prověřenou kvalitu. Přesně před 300 lety vyšly Perské listy, humorně laděné, satirické dílo Charlese Louise Montesquieuho.
Vzhledem k ostře kritickému tónu poukazujícímu na společensko-politické nešvary a církevní absurdity, byla kniha francouzského filozofa, spisovatele a člena akademie vydána nikoli ve Francii, ale v Amsterodamu, a pro jistotu pod pseudonymem. Po Perských listech byla taková poptávka, že musely být v témže roce (1721) vydány celkem sedmkrát, některé prameny uvádí dokonce až dvanáctkrát. Netrvalo dlouho a církev toto dílo zařadila na index zakázaných knih.
Spis Perské listy je psaný formou dopisů adresovaných různým osobám, což čtenáři umožňuje vidět danou problematiku z více stran. Hlavními postavami jsou dva Peršané, Uzbek a Rizá, kteří se vydali za poznáním po Evropě. Pobývali ale především ve Francii, na níž v dopisech svým známým většinou nenechali nit suchou.
Ačkoli byla kniha vydaná před třemi sty lety, často narazíte na pasáže, které jako by byly vystřiženy z dnešního denního tisku. Mluvíme-li dnes například o politickém boji v době Ludvíka XIV., vybavíme si zbytečné souboje napudrovaných šlechticů z filmu Angelika nebo otřepané travičské excesy z téhož snímku. Zkrátka nic pro nás. Perské listy ale dokazují, že tehdejší aktéři politických půtek dokázali vynalézt mnohem důvtipnější zbraně, které se dají použít i dnes:
„Pánové, ačkoli naše voje byly odraženy se ztrátou, věřím, že nám bude snadné napravit tuto pohromu. Naštěstí pro nás nemluví (Mazarin) moc dobře francouzsky a láme naši řeč tak, že není možno, aby jeho záležitosti neutrpěly újmu. Neopomineme upozornit národ na směšný způsob jeho výslovnosti. Před několika dny jsme mu vytkli mluvnickou chybu tak hrubou, že si z ní tropili šašky na všech křižovatkách. Doufám, že národ do týdne učiní ze jména Mazarinova druhové jméno označující všechny soumary a tažná zvířata.“
Dále se autor z velké části věnuje kritice náboženských poměrů, a především katolické církve. Nesmlouvavě odsuzuje celibát a vidí v něm mimo jiné příčinu snižujícího se počtu obyvatel. ,, ...V každém řeholním domě je vidět věčnou rodinu, v níž se nikdo nerodí, a jež se udržuje na úkor ostatních. Tyto domy jsou stále otevřeny jako jícny, kam se pochovávají příští pokolení.“ Právě s ohledem na budoucí pokolení se Montesquieu zastává možnosti rozvodu manželství, ,,ve kterém manželé stráví spolu třicet chladných let, tvoří se vnitřní rozluky, stejně silné a možná silnější, než kdyby byly veřejné…a to vše na újmu budoucích pokolení“.
Církev dále definuje jako zkostnatělou instituci, jejíž zástupci nedokážou, a ani nechtějí používat vlastní rozum, o důvtipu nemluvě. V příběhu o zázračném uzdravení chronického nespavce se nelítostně pouští i do kvality církevní literatury. Vtip je v tom, že jediné, co nešťastníka odsouzeného k věčnému bdění dokázalo po vyčerpání tradičních prostředků dokonale uspat, byla četba úryvků z knih vážených církevních otců.
O spánku se zmiňuje také v souvislosti s dcerou francouzských králů, pařížskou univerzitou ,,velmi starodávnou, neboť je jí již více než 900 let, proto také někdy podřimuje“. Autor pokračuje vyprávěním příběhu z roku 1610, který však ve zkreslené podobě zažíváme i v naší době. Tehdy šlo o spor mezi univerzitou a některým i učenci, který se týkal způsobu výslovnosti písmene Q jako K. Hádky eskalovaly do té míry, že některým aktérům byl dokonce zabaven majetek, takže nakonec musel do sporu zasáhnout parlament, „který slavnostním usnesením dal všem poddaným francouzského krále svolení, aby vyslovovali toto písmeno podle svého“.
Tehdejší doba prostě nabízela spoustu zábavy a radosti. Francouzi a především Francouzky se v jejích užívání nijak neomezovali. „Všecka náboženství jsou velmi na rozpacích, když jde o to, podat představu radostí, které jsou předurčeny těm, kdo dobře žili. Snadno poděsí zlé dlouhou řadou trestů, ale když jde o lidi ctnostné, nevědí, co jim slíbit.“
V duchu osvícenství se Montesquie vysmívá pověrčivosti ve všech svých podobách. „Lidé jsou velmi nešťastni! Kolísají neustále mezi klamnými nadějemi a směšnými obavami, a místo aby se opřeli o rozum, vymýšlejí si bludy, které je zastrašují a přízraky, které je svádějí.“ Autorova ostrá kritika dopadla i na tehdejší tisk. „Je jistý druh knih, který v Persii vůbec neznáme a který, zdá se mi, je velmi oblíbený. Jsou to noviny. Čtouc je, lenost se cítí polichocena.“
Montesquieuoho Perské listy jsou v mnoha ohledech nadčasové dílo pro náročného čtenáře, který se rád nechá hýčkat proudem laskavého humoru, hodícího se do každé doby. „Velká chyba, které se dopouštějí novináři, je, že mluví jen o nových knihách, jako kdyby pravda byla někdy nová.“
Autor: Pavla Hájíčková
Korektura: Sára Kolomazníková