Nezírej! Dívej se! Ne vždy jde o obtěžování cestujících

Lidé jsou tak zajímaví! A prostým pozorováním lze zjistit, zda nepotřebují pomoc. Žádné upřené zírání, jen pohotový pohled, který míchá pohledy do krajiny se zkoumavou tvorbou názoru. Někdo by si mohl myslet, že zírám… Proto mne trochu vylekala úplně čerstvá komunikační kampaň vedená Prahou.

Znáte ten rozhovor, který není třeba slyšet, ale hned víte, o čem je? Dva lidé se horlivě domlouvají a není možné je nevidět, zároveň jste tak daleko či je takový hluk, že není možné je slyšet. Samozřejmě, jde řeč o něčem, co není v pořádku, je to skandální či vlastně nedohledatelné a obyčejným lidem nezjistitelné. Vypráví o tom mimika, otevřené dlaně gestikulující na obě strany. Jen na chvilku ruce dramaticky opisují otazníky, aby se mohly vzápětí chytit svých jistot na uchu své tašky.

Byli dva, seděli vedle sebe v metru o kus dále v poloprázdném voze. Ona vyšší a jak se dá říci taktně – plnější postavy. Malé, úzké rty a živé oči. Výraz stvořený k úsměvu se držel s ohledem na udržení vážnosti spíše jako přísný. Kabela uchopená oběma rukama na klíně jako řídítka. 

On je zřetelně menší a starší, ale sportovní typ. Očka krytá závoji převislých víček pomrkávají za skly brýlí. Vzhlíží vzhůru ke své paní. Oběma rukama drží svůj batoh na kolenou. Je v pohotovosti.

O něčem se dohadují. Ona zvedá obočí a hledí dolů a on k ní zase pomrkává nahoru.

Pak zároveň vytáhnou mobil a cosi hledají. On je rychlejší: „Tady!“ ukazuje s prstem zabodnutým do obrazovky. Ona to kontroluje… „Hlavně si to ulož!“ dodává přísně, aby nevypadla z pózy. Musí mít přece navrch! Když mobil zmizí v zavazadlech, rozhovor pokračuje na jiná témata. Neslyším jej, jen po očku pozoruji. Jeho psí pohled těká po voze. Potřeboval by pochválit. Nakonec vystupuje dříve. Scéna končí letmým polibkem na její ústa. 

Jako malý jsem jezdíval z Březové do Falkenau, tedy do Sokolova, kolem těžební jámy dolu. Dlouhá cesta. Stával jsem v ertéóčku u krytu motoru; to byla taková boule v prostředku vozu a pozoroval jsem okolí. Lidé jsou tak zajímaví! A prostým pozorováním lze zjistit, zda nepotřebují pomoc. Žádné upřené zírání, jen pohotový pohled, který míchá pohledy do krajiny se zkoumavou tvorbou názoru. Ta se později změnila v pochopení lidských starostí a vykrystalizovala do základu přímluv, možná žehnání.

Nikdy jsem se nekryl a maminka mne napomínala, abych byl opatrný. Učila mne taktu a jemnosti. Někdo by si mohl myslet, že zírám… Proto mne trochu vylekala úplně čerstvá komunikační kampaň vedená Prahou. Ne ta kampaň samotná, ta je rozumná, protože naprosto souhlasím s neúnosnou mírou obtěžujících projevů vlezlosti a agresivity vůči mladým i starým. Ale to vizuální zpracování kampaně na zastávkách a reklamních plochách mne polekalo, něco mi připomíná. Můj vlastní pohled. Ten údajně zírající kluk nevinně kouká. 

Kampaň odstartovaná během letošních prázdnin má probouzet pozornost okolí, která se může angažovat v rozptýlení situace. Obyčejně se zeptat obtěžujícího na čas anebo na adresu. Obtěžovaný či obtěžovaná se může vytratit. Je to jen návod a ten nemusí být účinný, možná je lepší nezůstat sám, ale naopak přivolat pozornost dalších, zvednout hlas nebo prostě vytočit číslo policie. Každopádně to chce odvahu a rozhodnost. Dovedu si představit, jaká smršť výrazů se snese na mou hlavu, kdybych se vložil do takové situace. Anebo kdokoliv jiný.

Nemusí jít jenom o obtěžování cestujících. Když se díváte kolem sebe, pomůžete i jiným. Seniorovi přivoláte pomoc, protože někdy jde o minuty. Zběžným pohledem mohl vypadat jako opilý. Ale není…

To všechno ale nepůjde bez naší pozornosti. Bez toho, abychom se dívali. Tvůrci kampaně svoji práci hájí. A to je dobře, jejich práce budí pozornost. Jen si myslím, že by vůbec nebolelo přiznat, že výtvarné pojetí kampaně trochu pochybilo. Už teď mám dojem, že většinově radši bez zájmu zíráme do svých mobilů.