V tisíci povoláních si umím Pána Ježíše představit: jako řidiče metra, jako ředitele miliardové firmy, jako špičkovou operatérku z IKEMu. Málo se však takový Ježíš moderních lidských povolání objevuje v umění. Známe tisíce obrazů, na nichž je Ježíš člověkem té které doby, dnes ale takový rozměr v umění i náboženství často chybí.
Možná se vám už také někdy při kontaktu s církevním prostředím stalo, že vám byl Boží Syn Ježíš představen jako ten, kdo stojí nad vámi, kdo vás ve všem převyšuje a s jehož životem vlastně nemáte moc společného. Možná jste ale měli štěstí na křesťany, kteří vám nejen svými slovy, ale také svým životem a dílem ukázali, že Ježíš je vám podobný, že jde ve vašich stopách, že je jedním z vás.
Ježíš pocházel z docela obyčejné, jistě ne moc movité rodiny. Jeho pěstoun Josef byl tesař. Jeho matka Marie byla žena v domácnosti, přičemž jejím povoláním, můžeme-li to tak říci, bylo to, že byla matkou Božího Syna. Ten, ačkoliv jedním z jeho titulů je král, byl po tisíciletí vnímán jako Bůh lidské tváře, který se dokáže sklonit ke každému a kterého lze docela snadno vnímat jako jednoho z nás, jako jednoho z chudých, jednoho z těch, které společnost i církev vytlačila na okraj.
V řadě regionů byl ve světě umění Ježíš zpodobován ještě v 70. letech 20. století jako člověk všednodenní životní zkušenosti. Člověk venkova, člověk krajiny, člověk lesa, člověk polí, člověk-dělník, člověk-poutník, člověk-rybář, člověk, který musí neustále zápasit o své místo na slunci a pokusit se nějak smířit s přírodními živly, které na něj dotírají.
Ačkoliv venkovský prostor tvoří podle Českého statistického úřadu 79 procent rozlohy našeho státu, žije na něm v 5 734 obcích pouze 30 procent obyvatel. Nejsem si jistý, který obraz Krista je u nás častější, zda Kristus venkova nebo modernější obraz Krista městských aglomerací. Ve světě zaměřeném na výkon dnes není snadné ukázat tak, jak to známe ze středověké tradice, na člověka, který není bohatý a v obecných měřítcích úspěšný, a říci: „Hle, Kristus!“
Kristus jako ajťák nebo nerd
Na druhé straně, asi těžko bychom ukázali na ajťáka nebo nerda, který naprosto propadl své profesi nebo vášni, a řekli: „Kristus, podívej!“ Přesto každý člověk, který svou vírou objímá Krista, s ním navazuje vztah, v němž je mu Ježíš i přes všechny rozdíly a analogie něčím podobný, něčím blízký, něčím on.
Ten, kdo měl možnost navštívit Izrael, mohl vidět krajinu, kterou kráčel Ježíš. Nebylo pro něj těžké si představit, jak moc byl Pán součástí vlastní komunity. Podobal se lidem, kteří si jdou po své obyčejné práci, a v zemědělských regionech Izraele bychom Ježíše viděli v řadě těch, kteří se starají o olivové a ovocné sady a vlastníma rukama něco vyrábějí.
Jako je Ježíš venkova a samot Ježíšem snesitelnějšího životního tempa a užších mezilidských vztahů, je Ježíš města Ježíšem v úprku a shonu, Ježíšem ve stresu, Ježíšem na roztrhání, Ježíšem samoty mezi lidmi, Ježíšem dynamickým. A je jím, věřím, pro každého člověka rád. V tisíci povoláních si umím Pána Ježíše představit: jako řidiče metra, jako ředitele miliardové firmy, jako špičkovou operatérku z IKEMu, jako galeristu, jako kanoistu v Tróji, jako influencera, jako modelku, jako ředitele Akademie věd, jako skejťáka.
Neumím si představit Ježíše jako prodejce zbraní a drog. Nevidím ho v lidech, kteří úmyslně dělají druhým něco špatného. Nerozpoznávám ho ani v politikovi, který se po počátečním nadšení vypracoval ve státníka a stal se obchodníkem s iluzemi a strachem. Jenže i tady Ježíš je, i takovou na sebe bere podobu, aby ho mohl člověk potkat v prostředí, z něhož skoro nikdy nevychází.
Ježíš moderního umění
Málo se však takový Ježíš moderních lidských povolání objevuje v umění. Známe tisíce obrazů, na nichž je Ježíš člověkem té které doby. Obyčejný, a přece krásný. Chudý, a přece bohatý. Ztrápený cestou na Golgotu, a přece nezbavený naděje. Visící na kříži a umírající, a přece vítězný. Ježíš jde ruku v ruce s žebráky, chudáky, zmrzačenými vojáky, kteří se vracejí z války domů. Jde s lidmi, kteří byli svým společenstvím nebo dokonce rodinou odvrženi. Jde s lidmi, kteří přišli o všechno. Jde s nemocnými, s upracovanými k smrti. Jde s umírajícími. Jde s básníky, s blázny, s revolucionáři. Jde s kněžími, ze kterých udělali úředníky nebo satrapy, za nimiž už nikdo nechodí.
Kdyby se současné umění, ale také jazyk teologie a v širším slova smyslu křesťansky orientovaná kultura snažily zasadit Ježíšův vykupitelský příběh a jeho osobu do kulis našeho všednodenního života, možná by nebyl pro tolik lidí tak nedosažitelný.