Ačkoli Istanbulská úmluva a její obsah vyvolaly řadu emotivních debat, většinu z jejího obsahu jsme se ve skutečnosti zavázali dodržovat již přijetím úmluvy OSN proti diskriminaci žen před čtyřiceti lety. Její nepřijetí tak není žádnou tragédií, mnohem spíše je však zprávou o nedůvěře naší společnosti v mezinárodní spolupráci demokratických zemí, stejně jako v demokratické instituce.
Diskuse ohledně Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, známé jako Istanbulská úmluva, byly zaplavené řadou emocí. Vyostřené argumenty používali její zastánci i odpůrci. Ke škodě věci však mnohdy nebyly podloženy věcně. Pro tuto chvíli skončila polemika zamítnutím ratifikace těsnou většinou v Senátu. I zde zaznívala varování, která nevycházela z vlastního textu dokumentu.
Istanbulská úmluva je vnímána jako cizorodý prvek, který narušuje vzájemné vztahy mezi mužem a ženou, ohrožuje naše kulturní zvyklosti a zasahuje do výchovy dětí. Jeden z argumentů pro její odmítnutí vycházel z přesvědčení o zavádění sociálního inženýrství, které bude negativně ovlivňovat zvláště rodinný život a rozdělení rolí mezi mužem a ženou. Česká republika se však už před čtyřiceti lety zavázala k dodržování řady opatření, která obsahuje i Istanbulská úmluva. Valným shromážděním OSN byla v roce 1979 přijata Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen. Pro tehdejší Československou socialistickou republiku vstoupila v platnost v roce 1982 a přihlásila se k ní posléze i Česká republika. Je tedy pro nás stále závazná.
Kritika dávno přijatého
Úmluva OSN definuje diskriminaci žen jako učinění jakéhokoliv rozdílu, vyloučení nebo omezení provedené na základě pohlaví, a to v jakékoliv oblasti hospodářského či společenského života, zvláště pak v politickém a veřejném životě, ve vzdělávání, v zaměstnání a v péči o zdraví. Smluvní státy se přijetím této úmluvy zavazují zakotvit ve svých právních řádech zásadu rovnoprávnosti mužů a žen, zakázat veškerou diskriminaci žen a zavést právní ochranu žen na rovném základě s muži.
K námitkám, že Istanbulská úmluva je aktivistická a má výchovné ambice, popř. nám bude zakazovat naše kulturní zvyky, je dobré připomenout, že úmluva OSN zavazuje státy přijmout veškerá opatření ke změně společenských a kulturních zvyklostí, pokud jde o chování mužů a žen s cílem dosáhnout odstranění předsudků, zvyků a všech praktik založených na myšlence nadřazenosti či podřazenosti některého z pohlaví nebo na stereotypních úlohách mužů a žen. Rovněž pro oblast vzdělávání Úmluva OSN zavazuje k odstranění všech stereotypních koncepcí úlohy mužů a žen na všech úrovních a ve všech formách vzdělávání. K prosazení tohoto cíle mají státy provést též revizi učebnic a školních programů.
Ve světle závazků vyplývajících České republice z úmluvy OSN se jeví obavy z přijetí Istanbulské úmluvy jako nedůvodné. Úmluva OSN nepředstavuje pouhou deklaraci dobrých úmyslů, ale pro smluvní strany z ní vyplývá též povinnost podávat Výboru pro odstranění diskriminace žen (CEDAW) každé čtyři roky zprávu o přijatých legislativních, soudních, administrativních a dalších opatřeních. Loni v červenci naše vláda schválila sedmou periodickou zprávu o plnění této úmluvy. Zpráva sestává z 215 bodů, věnuje se mimo jiné též prevenci genderově podmíněného a domácího násilí, zlepšení pomoci obětem tohoto násilí, snížení přijatelnosti genderových stereotypů, uplatňování genderové perspektivy a hledisek v jednotlivých oborech poznání.
Vláda rovněž loni schválila nový akční plán prevence domácího a genderově podmíněného násilí platný do roku 2026. Je rozdělen do tří strategických oblastí: prevence, podpora obětí a systémové zabezpečení řešení genderově podmíněného násilí. Akční plán reaguje na nárůst počtu případů týrání osoby žijící ve společné domácnosti, stejně jako na nárůst počtu ohlášených znásilnění.
Námitky proti přijetí Istanbulské úmluvy byly prezentovány jako ohrožení naší kultury zavedením nových povinností. Ve skutečnosti ale tyto povinnosti už dávno plníme na základě úmluvy OSN. Rovněž zaznělo varování před zaváděním pojmu „gender“, který údajně náš právní řád nezná. Skutečnost je jiná. S pojmem gender a genderově podmíněné násilí běžně pracují zmiňované vládní dokumenty. Přímo v právním řádu najdeme pojem gender v textu Rámcové úmluvy Světové zdravotnické organizace o kontrole tabáku, kterou se naše republika zavázala přijmout opatření zaměřená na rizika specifická pro gender a zohlednit je při vytváření strategií. Rovněž rámcový vzdělávací program gymnázia vydávaný na základě školského zákona zmiňuje mezi globálními problémy též problematiku genderu.
Před genderovým násilím varuje i papež
Ne zcela komfortně vnímali někteří též preambuli Istanbulské úmluvy zmiňující se o násilí na ženách, jako projevu historicky nerovných mocenských vztahů mezi ženami a muži vedoucích k diskriminací žen, protože proti sobě staví muže a ženy do opozice. Historie ale skutečně potvrzuje tyto nerovné vztahy, jak doslovně připomíná papež František v exhortaci Amoris Laetitia: „Dějiny překypují stopami výstřelků patriarchálních kultur, kde byla žena považována za druhořadou.“ Papež se opakovaně vyjadřuje k násilí, které je různě ve světě pácháno na ženách, připomíná, že obětem násilí se často nedostává včasné pomoci, a zmiňuje též příliš dlouho trvající soudní řízení. Důraz klade na přijetí preventivních opatření, protože právě ta pomůžou odstranit tuto společenskou metlu, která souvisí též s kulturními postoji, zakořeněnou mentalitou a předsudky.
Se zakořeněnými předsudky se můžeme běžně setkat i u nás. Pro církevní prostředí, a nejen pro ně, vyšla solidně zpracovaná publikace Domácí násilí – Příručka (nejen) pro pastorační pracovníky. Osvětluje mechanismy a projevy násilí, typy násilníků a následky domácího násilí. Varuje též před jakýmkoliv zlehčováním a přesvědčováním oběti, aby setrvala ve společném soužití s násilníkem, protože se jedná o závažný a život ohrožující stav. Vybízí také pastorační pracovníky, aby si bedlivě všímali možných známek násilí.
Setrvalé předsudky stále panují také v případech sexuálního násilí, jak jsme mohli zaznamenat v nedávné kauze dívky znásilňované otčímem. Nejdříve vyvolal podmíněný trest silné pobouření. Za pár dní se objevila nová informace ohledně povahy vztahu. Dívka údajně měla na začátku vztahu otčíma svést jako pomstu vůči matce. Někteří diskutující okamžitě změnili názor a tvrdili, že podmínka je adekvátní, protože všechno bylo jinak. Oběť byla podrobena přísnému morálnímu hodnocení a diskutující úplně zapomněli, že se jedná o vztah osob v dominantním a závislém postavení, že otčím dívku vydíral a násilí pokračovalo i poté, kdy ho dívka prosila, aby s tím přestal. Rovněž hodnocení následků znásilnění je setrvale bagatelizováno, a to nejen v tomto případě.
Zklamání pro oběti
Nepřijetí Istanbulské úmluvy představuje pro oběti násilí nepochybně zklamání. Vnímají tuto skutečnost jako neochotu přihlásit se ke spolupráci s dalšími zeměmi v oblasti prevence a potírání násilí. Ke škodě věci byla diskuse poznamenaná extrémy na obou stranách. Pojem gender byl prezentován v souvislosti s diskusemi ohledně genderové identity a změn pohlaví, což úmluva vůbec neřeší, stejně jako není pravdou, že se netýká mužů a dětí, které jsou též oběťmi násilí. Hlasy pro úmluvu zase tvrdily o odpůrcích úmluvy, že podporují násilí. Šťastné nebylo ani mluvit o nich jako o dezinformátorech. Tím se v komunikaci totiž nikam neposuneme. I když si stokrát myslíme své o zdrojích odporu vůči úmluvě, úspěšná diskuse musí být respektující a splňovat základní kritérium: brát vážně to, co druhý říká. Ke škodě Istanbulské úmluvy na celé čáře zvítězily emoce, nikoliv fakta.
V červnu 2023 členské státy Evropské unie odsouhlasily přistoupení k úmluvě. Tím se stala závaznou i pro nás ve věcech spadajících do pravomoci EU. Ve výsledku se nic nemění ani po tomto datu, stejně jako by se nezměnily naše zákony po přijetí Istanbulské úmluvy. Náš právní řád totiž už v současnosti v podstatě splňuje kritéria vyžadovaná Istanbulskou úmluvou. Úmluva však není zbytečnou, a to ze dvou důvodů. Za prvé její přijetí znamená vzkaz pro země, které, eufemisticky řečeno, nefandí ženským právům. Za druhé podávání pravidelných zpráv o jejím plnění, což není žádný diktát ani přenesení pravomocí mimo Česko, ale standardní reportování, jako existuje např. v případě Úmluvy OSN a dalších, přináší zpětnou vazbu. Zprávy jsou určeny orgánu Grevio, který byl též jedním ze strašáků používaných odpůrci úmluvy. Byl prezentován jako nadnárodní orgán ohrožující naši suverenitu. Ve skutečnosti nemá žádné nadstandardní pravomoci a smluvní strany do něj mohou delegovat své zástupce.
Nepřijetím úmluvy nenastala žádná katastrofa ani jsme tím nevyslovili podporu násilí. Je však zprávou o stavu naší společnosti vyznačující se nedůvěrou v mezinárodní spolupráci demokratických zemí, stejně jako nedůvěrou v demokratické instituce. Sebevědomá společnost ví, že svobodu a demokracii nejlépe garantují nezávislé instituce.
Za zamyšlení stojí i vytvoření příběhu, kterým se podařilo znejistit společnost. Itálie s většinově katolickým obyvatelstvem přijala Istanbulskou úmluvu v roce 2013 jako pátá země v pořadí, v Poslanecké sněmovně byly všechny hlasy pro, v Senátu se jeden zdržel. Na webu Famiglia Cristiana se můžeme dočíst věcné informace včetně ujištění, že přistoupení EU k úmluvě se nemůže nijak dotknout italského školství a rodinného práva, protože to jsou záležitosti ve výlučné pravomoci jednotlivých členských států.