Kdyby nám tuto otázku položil někdo na začátku minulého roku, roku s krásně kulatým číslem 2020, nejspíš bychom dokázali odpovědět.
Naše kalendáře byly napěchované, plány a marketingové aktivity nastavené. Ve sborech jsme už byli natěšeni na různá výročí a připravovali jsme všelijaké akce. Pamatuji si, jak jsme se ještě na konci ledna na veletrhu ve Frankfurtu smáli novému viru: ani ve stáncích čínských firem tehdy nikdo nenosil roušky. Za několik málo dní už bylo všechno jinak. Naše jistoty byly tatam.
Den 10. 12. už není jen výročím, kdy Luther spolu se svými přáteli a studenty razantně a zcela otevřeně odmítl papežskou autoritu tím, že spálili bulu Exurge Domine namířenou proti reformátorovi. Datum 10. 12. bude také připomínat den, kdy byl údajně objeven první pacient s covidem-19, tedy moment, kdy začalo masivní prověřování našich jistot. Otřásání základů – právě takto nazval Paul Tillich, německý teolog, který prchl před nacisty do Ameriky, knihu svých teologických prací. Po válce došlo k přehodnocení všeho. Válka a to, co po ní následovalo, otřáslo základy společnosti, ekonomiky, církve, a dokonce i rodin. Bude to tentokrát podobně?
I my máme možnost vidět, jak se nejednou hroutí naše jistoty přičiněním viru, organismu tak malého, že ho většina lidi měla šanci vidět leda na milionkrát zvětšených obrázcích. Základem demokracie je volný pohyb, cestování, přístup k pravdivým informacím, právo vlastnit majetek, podnikat. Na jaře začaly amplióny ve městech hlásat každou chvíli nová opatření. Ze dne na den bylo znemožněno cestování, na hranicích najednou stáli vojáci se samopaly a mnoho lidí přišlo o živobytí. Snad jedinou jistotou v našem prostoru zůstal český humor. Každé rozhodnutí vlády a neustále se měnících krizových rad se stalo předmětem nekonečné lidové tvořivosti, hlavně na internetu. Není to ale málo? Těžce vydobyté porevoluční jistoty, ony solidní základy demokracie, o kterých jsme uvažovali jako o konstantách, se otřásly. Byly snad tyto jistoty falešné?
V teologii jsou jistoty otřásány už tak dlouho, že o nějakých neměnných pravdách nelze hovořit ani v rámci jedné denominace. Člověk by si řekl, že už nemá co spadnout. A ejhle. Ztráta jistot postihla také teologii, a dokonce i křesťanské návyky. Teologové mají problém zařadit naši současnou zkušenost s pandemií do kontextu církve 21. století. Nastal “čas prázdných kostelů” – takto nazval Tomáš Halík sbírku svých promluv, v nichž mimo jiné odpovídá na otázku: Jak umírá církev? Korona vyprázdnila mnoho už tak poloprázdných kostelů. Jistota scházení se na bohoslužbách vzala za své.
Co zůstalo a na čem se dá stavět?
Moji obchodní partneři jako by rok 2020 vymazali. Plány na rok 2021 stanovili podle roku 2019, kdy se ekonomice ještě dařilo. Za třicet posledních let jsem zažil mnoho různých kriziček i krizí, a tak se nad představami naivních mladých manažerů jenom usmívám. Po každé krizi se vždy mnohé změnilo. Svět už nebyl jako dříve. Člověk se musel přizpůsobit a naučit se řadě nových věcí. Po koronakrizi tomu nebude jinak, očekávám velké změny.
Dovolím si s vámi sdílet výsledek mé osobní bilance jistot z doby této krize: je to přesvědčení, že jediná jistota je Boží slovo a jeho evangelium, a také to, že mnohé biblické principy platí i pro naši dobu a naši situaci.
1. princip: Zákon setby a žně.
Bible nám říká obecně platnou pravdu: co zaseješ, to také sklidíš. A bylo to vidět i v církvích. Kde lidé dlouhodobě zasévali – investovali, do hlásání Slova, do vztahů mezi členy sboru, do funkčního vedení církví, do presbyterstev, kde jednotliví presbyteři měli kontakt se svými sborovníky, kde se investovalo do techniky pro záznamy a přenosy – tam bylo vidět i ovoce, zejména v onom krátkém letním mezidobí mezi vlnami pandemie. Lidé se do kostelů vrátili natěšeni na Boží slovo a společenství. Stálo za to investovat, zasévat.
2. princip: Víra v biblická proroctví.
Společným jmenovatelem všech proro- ctví je varování, že „dobré časy“ mohou kdykoliv skončit. Je třeba žít tak, abychom byli připraveni na krizové turbulence. Křesťané se nesmí na této nejisté zemi přespříliš zabydlet. Nesmí se nechat uchlácholit falešnou představou, že stav klidu a hojnosti potrvá navěky. A přijdou- li těžké časy, neměli by zoufat, ale věřit.
3. princip: Přiměřeně riskovat.
V této době poměrně dobře obstála společenství, která se nebála jít do nových věcí. Nebála se rozumných inovací ve vedení bohoslužeb. Během prvních týdnů krize jsem si telefonoval se svým dlouholetým přítelem, římskokatolickým knězem a odborníkem na církevní právo. Byl jsem zvědav, jak řeší tuto situaci u nich. Zjistil jsem, že v této zvláštní době mnohé postupy předepsané církevním právem musí jít stranou. Chce to ale odvahu opustit na čas striktně nastavené mantinely a pustit se do neznámých vod.
4. princip: Schopnost se učit.
Ve sborech, kde byla znatelná touha nezůstat stát, ale stále se učit novým věcem a nacházet inspiraci v církevních dějinách, se dopady krize zdají být méně bolestivé. Mnohé sbory už teď přistoupily k rekapitulaci: zjišťují, co udělal ten necelý rok se sborovníky a zda nedošlo k nějakým nevratným změnám. Stálo by za to udělat v církvích, denominacích a sborech průzkum, jak se lidé s krizí vypořádali, a čerpat z těchto zkušeností během těžkého postcovidového období.
5. princip: Schopnost podstoupit změny.
Budoucnost je nyní nejistá, netušíme, co nás čeká. Jedno však víme určitě: Mnohé se musí změnit. Nemůžeme postupovat jako moji obchodní partneři a rok 2020 jednoduše vymazat. Nový rok 2021 ale může být naopak obdobím, které nastartuje pozitivní změny ve společnosti i v církvi.
Ve Zjevení čteme popis pádu Babylonu. Stojí za to přečíst si tuto pasáž v kontextu naší situace. Lidé nad touto událostí plakali. Kupci, králové, mocní i méně mocní truchlili nad oním pádem, vnímali jej jako absolutní katastrofou. Ale Bůh neuzavřel Písmo v 18. kapitole Janova Zjevení. Před námi je vítězství a svatba Beránka. Nové nebe, nová země, nový Jeruzalém a toužebné zvolání nebo snad láskyplný vzdech církve: Amen, přijď, Pane Ježíši.
Autor: Zbyšek Kaleta, 01/2021
Zdroj: Přítel/Przyjaciel
Foto: Gianni Orefice, pexels