To nejdůležitější, co si lidé přejí o Vánocích, je být spolu, doma, v bezpečí. Mnoho lidí však letos takové štěstí mít nebude. Někdo se bude brodit bahnem na ukrajinské frontě, někdo bude sám, člověk bez domova se bude smutně dívat do rozsvícených oken, za nimiž možná i on ještě před rokem sedával. Otázce, kde v tom všem je Bůh, musí předcházet otázka zásadní: Kde v tom všem je člověk?
Existují mnohá svědectví ze zákopů první světové války o tom, že si válčící strany i přes přísný zákaz velitelství domluvily na Štědrý večer ticho zbraní. Vojáci obou stran si dokonce dávali drobné dárky a povídali si o svých životech, o svých rodinách, o svých zemích. Odbila půlnoc a válečná vřava se znovu rozhořela. Ač nechtěli, znovu na sebe stříleli ti, kteří si ještě před chvílí hleděli do očí. Na obou stranách žehnali svým vojákům kněží téže církve, modlili se za vítězství své armády, sloužily se mše svaté k poctě jednoho a téhož Spasitele, jehož jméno mnozí vojáci vyslovovali v okamžiku své smrti.
A přišla druhá světová válka, v níž naši židovští bratři a sestry měli zmizet z povrchu země. Podobný osud měl stihnout i církve, protože jediné náboženství tisícileté říše mělo být náboženství nacionálního socialismu. Válka strávila neskutečné množství lidských životů. Aniž by k tomu potřebovaly kanonizační proces, vstoupily mezi svaté tisíce a tisíce křesťanů, kteří se odmítli vzdát své víry a skrze ni pomáhali druhým. Svět je ovšem místem paradoxů. Zatímco jedni pomáhali a umírali, někteří hierarchové mé církve naopak pomáhali utéct do Latinské Ameriky největším nacistickým zločinům: Mengelemu, Stanglovi, Eichmannovi.
I když se po válce objevilo pár nesmělých pokusů o reflexi holokaustu, teologie po holokaustu nevznikla. Byli to naši prarodiče a posléze i rodiče, kteří vyrostli, ať na Západě nebo na Východě, v prostředí, které prostřednictvím církví nedokázalo lidem odpovědět na miliónkrát položenou otázku: Kde byl v zákopech, v koncentračních táborech, v gulazích a v plynových komorách Bůh? Než se církve a teologové začali vůbec bavit o tom, jestli se tomuto tématu budou vůbec věnovat, předešel je statečný člověk Simon Wiesenthal, který část nacistických zločinců vypátral a pomohl postavit před soud.
Vracet se dnes k těmto událostem je nutné, ale je to značně obtížné. Svět se změnil. Jazyk se změnil. Pamětníci odcházejí. Jenže nedaleko od nás vypukla další válka, válka Ruska proti Ukrajině a svobodnému světu, která se nejvíc podobá první válce světové. I v ní se na ruské straně objevuje celá řada pseudonáboženských motivů a výzev, že jde o válku dobra (Rusko) se zlem (Ukrajina a zbytek západního světa). Nevyřešené teologické dědictví 20. století nás však dohání i tady. Znovu se lidé ptají, k čemu to celé je, k čemu to povede a kde v tom všem je Bůh.
Co Bůh? Co člověk?
Stále věřím, že to nejdůležitější, co si lidé přejí o Vánocích, je být spolu, doma, v teple, v klidu, v bezpečí. Mnoho lidí však takové štěstí mít nebude. Někdo se bude brodit bahnem na ukrajinské frontě, někdo bude sám, člověk bez domova se bude smutně dívat do rozsvícených oken, za nimiž možná i on ještě před rokem sedával. Otázce, kde v tom všem je Bůh, však musí předcházet otázka zásadní: Kde v tom všem je člověk?
Neexistuje žádná omluva pro to, aby Vánoce nebyly svátky klidu a válečného příměří. Neexistuje žádná omluva pro to, že někdo bude sám a někdo bude chodit zmrzlým městem sem tam, aby si ukrátil čas do příštího rána. Neexistuje žádná omluva pro to, že lidé nepřetaví všechna ta velká slova vánočního poselství v činy, aby věci – tak jako při židovském milostivém létu – měly happy end.
Mnoho velkých osobností, vědci, umělci, spisovatelé, už nedokázali po tom, co zažili v první a druhé válce a v šoa, věřit. Jenže jejich víra v nich zůstala a otiskla se v jejich díle, které přineslo lidem radost, poučení a třeba jim pomohlo ke změně jejich smýšlení. I dnes je celá řada lidí, kteří už nedokážou věřit, protože v tom, co potkalo je nebo jejich blízké, nevidí ani stín lemu Božího roucha. Jsem ale přesvědčený, že ani v těchto vážných okamžicích života nepřestali věřit. Jejich víra se, tak jako u každého z nás, podobá punkevní řece. Jednou teče po povrchu, jindy si najde cestu do hlubin. Vyjádřením jejich víry nejsou hlasité modlitby a vnější rituály, ale laskavost srdce a potřeba pomáhat druhým.
Také nerad dělám věci na povel. Nejsem kolektivní, natož stádní typ. Přesto si myslím, že v příběhu Kristova narození se nám znovu nabízí veškeré možnosti, abychom i navzdory posměváčkovství druhých a jejich nevíře započali s obnovou světa ve svět lepší. Pokud se někdo ptá – a společností tyto otázky prostupují – proč tahle země nevzkvétá a proč se křesťanská civilizace Západu jeví jako v posledním tažení, odpovídám: Je to možná proto, že ani letos nedopustíme, aby se do tohoto světa narodil Boží Syn, Pán Ježíš. Řešení našich problémů nejsou složitá. Kdo se nenarodí, nemůže pomoci. Kdo nalezne svůj domov v srdci člověka, může v tom srdci činit zázraky.
Co su to zač tý takzvany krestania čo sa nechaju zmanipulovať aby zabijali bližneho svojho v mene nejakej ideologie alebo idei?
Boží slovo říká, že celý svět je v moci toho ničemného. 1 Jan 5:19.
Války jsou jedním z mnoha projevů toho, že celému světu vládne ďábel.
Už brzy ale bude celému světu vládnout Bůh. Daniel 2:44.
Pak zde lidé budou žít v bezpečí a v lásce. Žalm 37:10
Válku tvoří lidé ne Bůh. Bůh jen pláče nad počínání lidí kteří válku tvoří a povyšují se nad jinými národy.