Když se průměrného křesťana zeptáte, jak si představuje Boží Trojici, v jeho mysli se pravděpodobně objeví klasický barokní obraz: starý, mírně zamračený dědeček s dlouhým vousem (Otec), vedle něj mladší muž s křížem (Syn) a nad nimi se vznáší holubice (Duch svatý). V horším případě si Trojici představujeme, jak s nadsázkou říkám, jako „tři chlapy v mystickém chuchvalci“. Tento patriarchální, čistě mužský obraz Boha je v naší kultuře zakořeněn tak hluboko, že jakýkoliv pokus o jeho narušení vyvolává u mnoha lidí paniku a strach z hereze.
Jenže obraz Boha, jak nám ho předkládá samotná Bible, je mnohem bohatší, barevnější a provokativnější. Pokud máme popsat Boha, který je nekonečný, musíme opustit naše ploché stereotypy a začít o něm přemýšlet jako o „věčném Společenství“. A toto Společenství v sobě nese dynamiku, která dalece přesahuje lidské rozdělení rolí.
Když je Duch svatý ženou
Pojďme se podívat na fakta, která modernímu čtenáři v překladech často unikají. Když Bible mluví o Božím Duchu v nejstarších, starozákonních textech, používá hebrejské slovo Ruach (רוח). A toto slovo je v hebrejštině ženského rodu. Když čteme první kapitolu Genesis, kde se píše, že se Boží Duch vznášel nad vodami, v původním jazyce tento Duch nad chaosem stvoření „přelétá a hnízdí“ jako pták chránící svá mláďata, což je čistě mateřský, ženský obraz.
Tento rozměr Boha se v průběhu staletí, kdy se texty překládaly do řečtiny (kde je Pneuma středního rodu) a latiny (kde je Spiritus mužského rodu), z naší západní teologie téměř vytratil. Duch svatý se stal neosobní silou, holubicí nebo energií, a my jsme přišli o klíčovou rovinu Božího charakteru.
Možná vám to celé připomíná vyobrazení z populárního filmu nebo knihy Chatrč, kde autora Skye Jethaniho i miliony čtenářů po celém světě fascinovalo, když se Otcova postava objevila v podobě laskavé Afroameričanky pečící koláče a Duch jako jemná asijská dívka. Proč nás to tak šokuje? Protože jsme zapomněli na základní biblickou pravdu: „I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil jej, muže a ženu stvořil je.“ (Gen 1,27).
Pokud byl člověk stvořen jako muž a žena k Božímu obrazu, pak se v samotném Bohu musí v jistém smyslu nacházet jak to „mužské“, tak to „ženské“. Nejde o to, že by Bůh měl biologické pohlaví, Bůh je přece Duch. Vlastnosti, které kulturně připisujeme ženám (něha, schopnost počít a chránit život, hluboká emocionální citlivost, intuice, péče), ale mají svůj původ v Bohu stejně jako vlastnosti připisované mužům.
Tyto obrazy nám pomáhají chápat Boha novým, uzdravujícím způsobem. Především podtrhují Boží vztahovost a kreativitu. Ukazují Boha ve světle vztahu, těsné blízkosti, otevřenosti nebo dokonce zranitelnosti. Pomáhají nám bořit zkostnatělé, negativní představy o Bohu jako o nevrlém, autoritativním staříkovi, který jen čeká na naši chybu.
Raději rozdělené srdce než osamělá dokonalost
Církevní otec Augustin rozvíjel hlubokou intuici, když mluvil o tom, že Duch svatý je ztělesněná, personifikovaná láska mezi Otcem a Synem. Otec miluje Syna, Syn miluje Otce a tato jejich vzájemná láska je tak silná a reálná, že je třetí Osobou – Duchem. Tento pohled samozřejmě nevylučuje, že Duch svatý je plnohodnotnou Boží Osobou, ale ukazuje nám, že Bůh v samotném svém jádru není samotář. Bůh je vztah sám.
Na našich lidských vztazích, na tom, jak fungujeme jako muži a ženy, můžeme tajemství Trojice pochopit mnohem lépe než skrze akademické definice. Jeden moudrý italský řeholník kdysi řekl nádhernou větu: „Lepší je mít rozdělené srdce a milující, než nerozdělené a nemilující.“ Slovo „rozpolcený“ nebo „rozdělený“ používá apoštol Pavel v prvním listu Korintským, když mluví o lidech, kteří vstoupí do manželství. Jejich srdce už nepatří jen jim samotným, je rozdělené mezi Boha a partnera, jsou zranitelní, protože milují.
A teď si to představte v teologické rovině: Bůh má kvůli společenství uvnitř Trojice, a především kvůli nám, lidem, raději rozdělené a darované srdce, než aby ho měl „nerozdělené“, absolutně soběstačné, chladné a vystačil si sám v temnotě věčnosti. Bůh riskuje zranitelnost, protože touží po vztahu. Každá osoba Boží Trojice se hluboce vztahuje k těm dalším.
Společenství jako zrcadlo nebe
I my jsme jako lidé stvořeni jako společenství. Člověk není plně člověkem v absolutní izolaci, bez společenství strádá a duchovně umírá. A podobně, s hlubokou úctou, můžeme říct, že ani Bůh v biblickém zjevení není Bohem bez Společenství. Pokud je Bůh vztahový už ve své samotné podstatě, pak mezilidské vztahy nejsou nějakou vedlejší, doplňkovou aktivitou ani pro člověka. Jsou jádrem naší existence.
Když raná církev začala toto tajemství Trojice objevovat, přineslo to obrovskou, nespoutanou radost z nového poznání. Ne že by Bůh takto předtím neexistoval, ale lidstvo najednou skrze Krista a vylití Ducha svatého pochopilo, že jsme obklopeni Bohem, který je komplexní, různorodý, bohatý, tajemný, strašně daleký v moci a zároveň intimně blízko.
Když se přestaneme dívat na Boha jako na jednoho osamělého vládce a uvidíme v něm věčné, pulzující Společenství muže i ženy, Otce, Syna a Ducha, změní to způsob, jakým žijeme naše vlastní vztahy. Zjistíme, že odrážet Boží obraz neznamená dominovat, ale žít v dokonalém, respektujícím a tvořivém tanci s druhými.
