Šel by Ježíš na pochod hrdosti? 

Minulou sobotu jsem se zúčastnila něčeho, co by mi dříve připadalo nemyslitelné. Byla jsem na Prague Pride, česky Pochodu hrdosti za práva LGBTQ+ lidí. Tato událost každoročně vyvolává pobouřené reakce mnoha věřících i nevěřících. Možná se ptáte, jak jsem si to mohla dovolit. Pro mě to ale byl důležitý krok a ráda vám řeknu proč, pokud nejste z těch, kteří čtou jen titulky.

Sama jsem byla odmalička vedena ke křesťanské víře. Bibli jsem brala jako Boží slovo a vynikala jsem v memorování biblických veršů už jako malá holčička v nedělní školce. Víra mému životu udávala směr a já se modlila, abych dokázala přinést kousek světla do světa plného morální zkaženosti.

V oblasti vztahů jsem věřila v jasný vzorec: žena, muž, svatba, děti a šťastný život až do smrti. Jak do tohoto narativu ovšem zapadají lidé s homosexuální orientací? V církvi jsem slýchala, že homosexualita není součástí Božího plánu. Dokonce se v Bibli píše, že je to ohavnost (Leviticus 20:13). A co je psáno, to je dáno, o Božím slovu se přece nepochybuje.

Za svůj život jsem potkala více queer lidí. Mou přirozenou touhou bylo je poznat blíže, ale zároveň jsem při setkání s nimi vždy zápasila se svíravým pocitem, že bych se měla nějak vymezit. Jako křesťanka přece nemohu schvalovat jejich životní styl, zvlášť když jsou ve vztahu s osobou stejného pohlaví! Bible snad mluví jasně!

V kontaktu s lidmi jsem se zakládala na tom, abych milovala bližního svého a neodsuzovala člověka, ale konkrétní hřích. Zapomněla jsem však na to, že pokud chci opravdově milovat druhé a nesoudit je, musím začít u sebe.

Postupem času mi došlo, že dokud jsem věřila, že mě Bůh přijímá a má mě rád jen pokud splňuji církví nastavený standard, bylo mi zatěžko přát lásku lidem, co stejný standard nesplňovali. To, že se za svou lásku nestyděli, ve mně vyvolávalo frustraci, jelikož jsem zápasila s pocitem, že se musím snažit, abych si zasloužila lásku Boha i druhých. Tento jev se v psychologii označuje termínem projekce.

Netvrdím, že to je případ všech křesťanů. Jedná se především o mou osobní zkušenost, jejíž uvědomění mi pomohlo zbourat zeď strachů a předsudků, která mi bránila ve vytvoření opravdových přátelství s lidmi, kteří v církvi marně hledají své místo.

Dnes část mých nejbližších přátel tvoří queer křesťané, jejichž víra mi přijde ryzejší a opravdovější než víra mnohých, kteří nikdy nepoznali osamělost, úzkost a strach pramenící ze zjištění, že je přitahuje stejné pohlaví.

Jeden z mých přátel popsal svou zkušenost těmito slovy:

“Takový křesťan dostane nálož něčeho, co nechtěl, co si dříve nedokázal ani reálně představit a teď to má všechno před sebou. Dá se to léčit? Co na to řeknou rodiče? Co na to řekne sbor? Co si pomyslí o mně? Naprosté zmatení a bezmoc. Z břemene se ihned stává tajemství: nesmí se to nikdo dovědět. Nikomu to nemůžu říct. Nikdo by mě nepochopil, všichni by mě zavrhli. Je to přece hrozná věc, proč to v sobě mám? Čím jsem si to zasloužil?”

Z kazatelny jsem slyšela, že pokud se queer lidé setkají s Ježíšem a mocí evangelia, jejich orientace se zázračně změní. Tyto případy jsou však ojedinělé. Nevyslyšené modlitby pak vyvolávají frustraci, která v kombinaci se strachem z odsouzení působí takovou úzkost, že některé dohnala až k myšlenkám na sebevraždu.

Věřící i nevěřící někdy nostalgicky vzpomínají na dobu, kdy se o homosexuálech nemluvilo a nikdo neprojevoval svou menšinovou orientaci. Historie, která dosvědčuje, že LGBTQ+ lidé čelili útlaku, násilí, věznění a pokusům o “převýchovu” i ze strany církve, je už tolik neznepokojuje. V některých zemích za projevy homosexuality stále hrozí trest smrti. Z opovržlivých reakcí na letošní pražský Pochod hrdosti vyplývá, že mnozí (nejen) věřící by snad byli raději, kdyby tyto restrikce platily i nadále.

Pochody hrdosti souvisejí s historií perzekuce a diskriminace homosexuálů a širší LGBTQ+ komunity. Jsou reakcí na dlouhodobé utlačování, stigmatizaci a násilné „léčebné“ praktiky. Dnes je průvod hrdosti symbolem odporu proti diskriminaci, nucenému skrývání a zároveň oslavou sebepřijetí, lidských práv a rovnosti.

Šel by tedy Ježíš na průvod hrdosti? Věřím, že by se toho nebál. Ježíš, jak ho znám z evangelií, je někým, kdo se nezdráhal vystoupit z náboženské bubliny. Setkal se s malomocnými, celníky, výběrčími daní či se Samaritánkou, která kvůli odsuzujícím pohledům chodila ke studni v největším horku (Jan 4). Když k němu přivedli ženu přistiženou při cizoložství, lidem, kteří ji chtěli ukamenovat, řekl: „Kdo je bez hříchu, ať první hodí kamenem“ (Jan 8:7). Až po tom, co všichni odešli, propustil ženu se slovy: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš.“ (Jan 8:11). Ježíš také uvedl jako příklad milosrdenství Samařana, který byl na rozdíl od jiných věřících ochoten postarat se o bližního v nouzi. Ve své době byl Ježíš náboženskými vůdci označován za „žrouta a pijana vína, přítele výběrčích daní a hříšníků“ (Mat, 11:19). Nedokážu si představit, že by se dnes stranil queer lidí.

Jako křesťané nemusíme souhlasit s názvem průvodu, ani se nám nemusí líbit, jak jsou lidé v tomto průvodu oblečeni a jak svou identitu vyjadřují. Nicméně, kdo jiný než my křesťané, kteří jsme v České republice sami v menšině, bychom měli rozumět tomu, jak důležité je najít komunitu, kde budeme přijati, milovaní a svobodní k tomu rozvíjet potenciál, který Bůh vložil do každého z nás.

Pokud lidé nenajdou takovou komunitu mezi křesťany, budou ji hledat jinde. Proč by vůbec měli jít do církve, když jediným, co slyší, jsou biblické verše namířené jako zbraň a pohoršené nářky nad úpadkem dnešní společnosti?

Věřím, že kdykoli se setkáme s útočnou generalizací na adresu nás křesťanů, tvrdící, že jsme tupé stádo ovcí, banda pokrytců, nebo že církev napáchala víc zla než dobra a jde jí jen o moc a peníze, nezdráháme se jasně vymezit. Zaráží mě však, že když se někdo ozve proti generalizaci na adresu LGBTQ+ lidí, je často nálepkován jako liberál, který porušuje Písmo.

Mým přáním je, aby queer lidé, kteří stále touží po vztahu s Bohem, nalezli ve svých církvích a komunitách duchovní domov a našli svou vlastní odpověď na otázku: Šel by Ježíš na Pochod hrdosti?