Nikdy dřív mě to nenapadlo, a přitom je to fakt divné. Zařadit do oslav narození malého nevinného děťátka, které přináší světlo a spásu světu, oslavu jednoho z prvních lidí, co byli zabiti pro víru právě v tohoto Spasitele, je divné. Jak najednou z těch všech jásavých koled, plíneček, vánoček, hrnců mléka, kožešinek a beránků skočit rovnýma nohama do zloby, nenávisti, ostrých kamenů a krvavé smrti?
Když jsem psala své denní úvahy, nad dny vánočních svátků jsem se zamýšlela asi nejvíc. Co napsat, aby to skutečně mé čtenáře a zejména čtenářky povzbudilo právě v těchto náročných dnech? Uvažovat o sladkém neviňátku, šířit bezpodmínečnou lásku a doufat, že bude rodina spolupracovat a nepůjdete si navzájem po krku. Už jsem zažila mnoho vánočních svátků a ne všechny byly bez kolize. Opravdu jsem se snažila porozumět tomu, co ke mně Bůh o těch dnech mluví. Od dvacátého třetího do dvacátého pátého to bylo docela logické, protože jistota Boží láska a přijetí spolu s identitou milované Boží dcery jsou nejlepší základnou pro řešení jakékoli situace. Ovšem ten Štěpán? Fakt jsem nevěděla, co si s ním počít. Prvomučedníka nemůžete slavit rodinným obědem, šlofíčkem, kávou s cukrovím a koledami, to dá rozum. No ale jak?
Četla jsem těch pár řádků v Bibli, co o něm vyprávějí, pořád dokola. Co nám může Štěpán o Vánocích připomínat? Vlastně to nakonec nebylo těžké. Když jsem četla o jeho laskavé povaze, která se nedala přimět k hněvivým reakcím, ani když po něm vrhali kameny, a výslovně svým nepřátelům odpouštěl, to se mne dotklo. Vždyť on ani nemohl vědět, z jakých kořenů pramenila jejich nenávist, jestli měli těžké dětství nebo zda neprošli náboženskou manipulací. Prostě jim odpouštěl, že ho zabíjejí. To přece muselo být těžké! A ta zmínka o nebeském vidění, kterého se mu pro posilu dostalo, to je teprve něco.
Zůstala jsem sedět s Biblí na klíně a vzpomněla jsem si na některé vánoční rodinné návštěvy, které se kamenování docela podobaly. Jedovaté poznámky, výčitky, ironie, zjevný nezájem nebo otevřené nepřátelství. Kdo to nikdy nezažil, ať se přihlásí. Moc vás nebude. Vydržet být celý den laskavá, když vaše tchyně se ani jednou nezeptá na něco z života vaší rodiny a pořád jen mele o Pepíčkovi vašeho bratra, který je tak šikovný, že sní dva rohlíky s marmeládou. Zatímco vy byste tak ráda předvedla fotky z vystoupení vašich dětí, obrázky, nebo jiné doklady tvořivosti, ale nikoho to nezajímá. Když jste se pokusila o tom začít vyprávět, po první větě vás přerušili a bylo nutné mluvit o zápletce z televizního seriálu. Samozřejmě, že vaše cukroví nikdy není přesně takové, jaké by mělo být, a vašich trapných sedm druhů si vyslouží pouze opovržlivé pozdvižení obočí. Člověk někdy skutečně touží po nebeském vidění, které by mu mohlo seslat nějakou posilu.
A tak jsem si jistá, že svátek svatého Štěpána je strategicky umístěn do dní rodinných obědů a výměnných návštěv. Ať jeho příklad je vám posilou v situacích, kdy se rodinná konverzace u stolu podobá kamenování. Třeba vám Bůh sešle nějaké nebeské vidění. Když ho seslal Štěpánovi, může pomoci i vám.
Díky. Ptala jsem se sama sebe, co je špatně na těch rodinných sešlostech. Vydržím je, ale i ty děti zavalené hromadami dárků, mě spíš popouzí. Jen je to u nás obráceně – tchýně jsem já a raději mlčím. Kde chybí otázky, není na co odpovídat. Zjevný nezájem . to je přesný výraz.
Když zkoumám původ Vánoc, tak se tomuto rozporu vůbec nedivím.