Někdy v církevních kruzích zaznívá posměch směrem ke starodávným bájím a pověstem. Beskydský Radegast s rohem, Zeus s bleskem, Thórovo kladivo, řečtí bohové hádající se o lidské osudy. V tom posměchu bývá jasný podtext. Dřív byli lidé prostě jednodušší, neuměli si vysvětlit bouřku, nemoc nebo úrodu, a tak si vymýšleli bohy. Jakmile se však zrcadlo otočí jejich směrem, racionalita končí. Příběh o Jonášovi sežraném velrybou nebo globální potopě, která vyhubila planetu, už najednou není poetickou metaforou, ale historickým faktem.
Myslím si, že v tom spočívá jádro problému. Lidé si vždycky vyprávěli příběhy, aby unesli věci, které se nedají snadno zpracovat. Smrt blízkého člověka, vina, strach z budoucnosti nebo potřeba věřit, že život má nějaký směr, se nedají odbýt suchou informací. Náboženství tuhle potřebu nevynalezlo. Vzalo ji vážně, dalo jí jazyk a zasadilo ji do většího rámce. S tím se dá žít. Problém začíná ve chvíli, kdy příběh přestane přiznávat, že je příběhem. Obraz se začne vydávat za přesnou mapu světa, metafora za fakt a výklad za jedinou povolenou odpověď. Takový příběh nám pak nepomáhá přemýšlet, ale určuje, k jakému bohu se obrátit, čemu máme věřit a koho máme poslouchat.
Je to vidět i na křesťanství. Ježíšova podobenství působí nejsilněji právě tehdy, když zůstávají otevřená. Dobrý Samaritán nebo marnotratný syn jsou vyprávění, která člověka trochu rozhodí, protože ho nutí přemýšlet o sobě, o druhých a o tom, co považuje za spravedlivé. Nedávají pohodlnou instrukci, kterou stačí nějak zopakovat. Člověk se k nim vrací jinak ve dvaceti letech a jinak po vlastní životní ztrátě.
Když se ale z takového vyprávění stane pevná doktrína, změní se jeho účinek. Už nejde o zápas s významem, protože ten někdo předem přidělí. Instituce řekne, co text znamená, kdo má právo ho vykládat a kde končí přijatelná otázka. Původně živý příběh se začne chovat jako předpis. V tu chvíli člověk přestává růst a zodpovídat za své činy. Místo toho se spíše učí strachu z překročení myšlenkových hranic.
V každodenním životě to je často obyčejnější. Pamatuji si, když se nám jako dětem nastavovala hranice nepřijatelného chování, které bude trestáno peklem, ve škole zas znělo moralizování a v kostele se pro změnu některé otázky raději vůbec neotevíraly. Někdo řekne, že se o určitých věcech nediskutuje, protože tak to prostě je. Někdo jiný schová vlastní moc za frázi o tradici, řádu nebo Boží vůli. Navenek to může vypadat klidně, ale uvnitř se děje totéž. Příběh přestal sloužit lidem a začal je třídit.
Být alergický na posvátný tón
To bývá jeden z důvodů, proč lidé po odchodu z církve odmítají všechno, co jim křesťanství připomíná. Je to pochopitelné. Když člověk dlouho žil v příběhu, který mu určoval, co smí cítit, koho smí milovat nebo proč má snášet ponížení, snadno ztratí důvěru ke všemu, co zní posvátně. Samotné vyprávění tím ale není usvědčeno. Zneužitý příběh přece není důkazem, že se bez příběhů obejdeme. Spíše ukazuje, jak důležité je ptát se, kdo je vykládá a čí zájmy tím výkladem chrání. Apoštol Pavel mluví o Kristově vzkříšení bez kompromisu. Buď se ten zásadní zlom v dějinách odehrál a má smysl vydat se cestou víry, nebo je to mýtus, a pak je potřeba poctivě domyslet důsledky.
Bez příběhů stejně nežijeme. Má je náboženství, politika, národ a dokonce naše vlastní rodina. I sekulární člověk si vypráví, odkud je, co ho zlomilo, proč se rozhodl zrovna takhle a čemu už nechce sloužit. Česká společnost se ráda tváří dost střízlivě, někdy až protinábožensky, ale svoje mýty má také. Má příběh o zdravém rozumu, o nedůvěře k velkým slovům, o sedlácích proti vrchnosti. Někdy nám tyhle příběhy pomáhají bránit se manipulaci, jindy z nich vznikne pohodlná výmluva, proč se o nic nepokoušet.
Rozdíl je v tom, jak příběh zachází s otázkami. Dobrý mýtus netrvá na doslovnosti. Unese spor, pochybnost i nový výklad. Nepotřebuje chránit autoritu tím, že z kritiky hned udělá hřích. Když se ukáže, že dřívější interpretace ubližovala lidem, má být možné ho změnit. Tradice, která to nedovolí, možná dobře chrání sama sebe, ale špatně slouží lidem, kteří jsou její součástí.
Mýtus ano, ale nezakazovat myslet
Líbí se mi v tomhle židovský midraš. Je to prostor rozhovoru, sporu a návratu. Rabíni se přes staletí přou, doplňují se, nesouhlasí spolu, a tím udržují text v pohybu. Autorita neleží v tom, že jeden výklad všechny ostatní umlčí. Leží v ochotě zůstat s textem a nenechat ho zkamenět. Podobně mohou fungovat i některé buddhistické příběhy nebo kóany. Nechtějí po člověku hlavně souhlas, ale změnu pozornosti. Člověk narazí na větu nebo obraz, který nejde snadno zařadit, a chvíli s ním musí zůstat. To je úplně jiná práce než přijmout hotový balík tvrzení a opakovat ho jako projev věrnosti.
Mýtus má smysl, když člověku pomáhá nést život, aniž by mu zakazoval myslet. Může dát bolesti jazyk, může připomenout, že člověk není první, kdo se bojí, selhává nebo hledá odpuštění. Ve chvíli, kdy začne vyžadovat poslušnost vůči lidem, kteří se prohlásili za jeho vlastníky, je potřeba zpozornět. Proto mi připadá důležité neptat se jen na to, zda je nějaký příběh krásný, starý nebo posvátný. Podstatnější je, co dělá s člověkem, který mu naslouchá. Jestli mu dovoluje růst, nebo ho drží v podřízenosti. Jestli umí otevřít svědomí, nebo jen vyrábí strach. Jestli vede k odpovědnosti, nebo k poslušnosti vůči instituci.
Lidé si budou dál vyprávět, kdo jsou a proč na jejich životě záleží. Bez toho se neobejdeme, protože samotná fakta nám neřeknou, jak s nimi naložit. Potřebujeme příběhy, ale nepotřebujeme, aby se tvářily, že spadly z nebe v hotové podobě a bez lidských otisků. Mýtus se stává nebezpečným ve chvíli, kdy začne popírat vlastní lidský původ. Když tvrdí, že nemá autora, vývoj ani dějiny, a že kdo se ptá, útočí na Boha. Takový příběh už nesvítí, ale jen vrhá stín, ve kterém se dobře daří moci.
Příběhy, které stojí za to uchovat, nemusejí předstírat božský původ. Stačí, když člověku pomáhají lépe vidět sebe, druhé lidi a vlastní odpovědnost. To je skromnější nárok než mluvit jménem Boha, ale možná právě proto je poctivější.
