Není snad na světě člověk, který by nikdy nepotřeboval poradit. V církvi je běžné absolvovat „povinné kolečko“ po „autoritách duchovního života“. Bohužel následky takové poutě bývají neveselé. Jelikož v katolickém prostředí radí druhým výhradně muži, je naprostá většina žen odkázána na ně. V řadě případů však dané rady hraničí nejen s hloupostí, ale i s proradností.
Bible se hemží radami na všechna možná témata a životní situace. Existují církve, teologické školy, komunity i jednotlivci, kteří vnímají Písmo v podstatě jako jednu nekonečnou zásobárnu rad. Najdou se i tací – a nemusí to být nutně fundamentalisté –, kteří Bibli chápou jako ucelený návod na život. Všechno, na co by se rád člověk i jen hypoteticky zeptal, najde v Bibli napsané v řádcích, mezi řádky nebo kdesi pod čarou.
Ostatně s biblickými radami všeho druhu se již před mnoha lety roztrhl pytel. Do telefonu, do auta, na e-mail nebo i na displej lednice si kdokoliv může nechat posílat ranní biblické povzbuzení, radu do života, slovo na cestu. Nejen katoličtí křesťané, kteří se každodenně modlí Modlitbu církve čili breviář, se s Božím slovem mohou setkat již krátce po svém probuzení. Poradit umí sv. František, obě svaté Kateřiny, sv. Tomáš Akvinský nebo papež František. Stačí říct.
Poradenství všeho druhu je dnes jednou z nejžádanějších a nejprovozovanějších živností. Radit lze komukoliv, říkat lze cokoliv, odpovědnost za radu vždycky nese ten, kdo žádá. Jsou lidé, kteří si neumí život bez rady a radění ani představit. Na jednu věc se ptají deseti nebo sta lidí. Další „prověřené“ a nezřídka i obskurní rady najdou na internetu, protože v knihách dnes už hledá málokdo. Místo nich radí karty, věštění všeho druhu, radí kyvadélka, postavení planet, kávová sedlina.
Asi každý z nás zažil rady pro vyřešení malých nebo velkých obtíží, které nás nakonec stály mnohem víc než v případě, že bychom se zamysleli, možná i trochu zariskovali a pokusili se daný problém zvládnout sami. Vůbec nejoblíbenější disciplínou dneška jsou rady v oblasti mezilidských a partnerských vztahů. Pestrost tohoto prostředí je doslova fantastická. Lidem, kteří řeší své partnerské zauzlení, radí jednou ten, kdo žije v celibátu, a podruhé ten, kdo po šesti rozvodech už přece ví, o čem ty vztahy jsou.
Nicméně takzvané duchovenské poradenství bez ohledu na to, je-li k němu člověk povolán z titulu svého vzdělání nebo životních zkušeností, je pro křesťany tím, nad čím by se měli vskutku vážně zamyslet. Nejde tu totiž o to, jaké kroky uděláme teď a jaké pro budoucnost. Jde o to, jakou cestou se vydáme do věčnosti, pokud ovšem pro rádce nějaká věčnost vůbec existuje a je schopen ji brát v potaz.
Sám, až na několik málo výjimek, nikomu neradím. Ty, kteří se na mě obracejí s prosbou o pomoc, vždycky vyslechnu a snažím se je nasměrovat na toho, v něhož mám důvěru. Přijal jsem za vlastní slova filosofky Edith Stein – pozdější svaté Terezie Benedikty od Kříže, která k tomuto tématu napsala celou řadu zajímavých myšlenek.
Nejvíce mě zasáhla tahle: „Když se zcela a úplně vložíme do Božích rukou, můžeme důvěřovat, že On sám z nás něco udělá. Na Něm záleží, jak to dopadne. Není zapotřebí, abychom se stále pozorovali a měřili. A věřte mi ještě toto: lidé, o nichž píšete, že vám bylo dovoleno je poznat a o kterých se vám zdá, že se přibližují ideálu dokonalého křesťana, jsou právě tak ubozí, sami sebou právě tak nejistí jako vy, když se na ně podíváme zevnitř.“
Z vlastních zkušeností vím, že lidské rady bývají občas slabé, jalové a místy i nebezpečné. Můj vhled do osudu konkrétního člověka, dokonce i velmi blízkého, je neporovnatelně menší než to, jak má člověka přečteného Bůh a Panna Maria, jimž nejsou životy kohokoliv z nás lhostejné. Lidé, zdá se mi, spíš než po radách touží po přijetí, po osobním kontaktu, po čase, který by jim mohl druhý dát. Touží po pravdivosti, toleranci, po vědomí smyslu svého života, po tom, aby je nikdo nesoudil.
Někdo vlastně radu ani nepotřebuje. Po tom, co zažívá doma, ve škole nebo v práci, z hloubi duše touží jen být s někým, kdo ho bere takového, jaký je. A ačkoliv to v odosobněném světě dneška přestává být přirozené, někdy ten, který se ptá, volá po skutečném fyzickém obejmutí, pohlazení, podání ruky. Tenhle haptický svět zatím ještě nevymizel v jižních kulturách.
Asi nejvážnější oblast lidských rad jsou rady duchovní. Pokud se člověk ve svém vztahu k Bohu skrze modlitbu, lásku k druhému a druhým, skrze doteky Boží milosti naučí spravovat svůj duchovní život sám a myslí při tom na dobro ostatních, bude už vždycky brát lidské rady s rezervou. A bude je aplikovat na svůj život velmi opatrně. Mnohokrát jsem byl požádán o radu, o pomoc či zprostředkování pomoci, která se týkala složitých spirituálních a duševních problémů. Leitmotivem trvajících nesnází těch, kteří mne vyhledali, byla jedna skutečnost, kterou bych chtěl pojmenovat, i když vím, že za ni budu kritizován.
Častokrát jsem si u lidí, o nichž píšu, všiml, že v rámci křesťanské komunity absolvovali jakési „povinné kolečko“ po „autoritách duchovního života“. Bohužel následky takové poutě, která v rostoucím a nekončícím zoufalství začala připomínat až jakýsi „duchovně rádcovský turismus“, byly neveselé. Jelikož v katolickém prostředí radí druhým výhradně muži, někdy celibátníci, někdy zbožní laici, kteří se i v manželství v těchto celibátnících vidí, je otázkou pravděpodobnosti hraničící s jistotou, že naprostá většina žen jde žádat o radu do typicky mužského prostředí.
To, co se jim v řadě případů, o nichž vím, dostalo za rady, hraničí nejen s hloupostí, ale v určitém smyslu až s proradností. Zrovna jeden takový případ jsem zažil. Žena, která se obrátila o pomoc k jednomu duchovnímu velikánovi, jenž v posledních letech tapetuje sociální sítě obrovskou mírou nenávisti k těm, kteří jsou „jiní“, naplnil svým jednáním definici tzv. duchovní manipulace a zneužívání. Ve zcela nerovnocenném vztahu rádce a toho, kdo se ptá, bylo zřejmé, že dotazující se žena je pro něj zkrátka jen „ženská, která vůbec neví, o čem je duchovní život“.
Bylo třeba jí polopatě vyložit všechno, „co neví“, a přidat klíčovou připomínku, že pokud se „rady“ dotyčné nelíbí, vnímá je jako útočné, laciné a neprofesionální, je to tím, že „tomu zkrátka jako pitomá ženská nemůže rozumět“. Přijde čas, kdy „prohlédne“ a dá mu za pravdu. Však se za ní tento rádce také bude modlit. Umíte si asi představit, co s člověkem, který prožívá jednu ze svých kvadratur kruhu a je momentálně duchovně rozbolavělý, takové rady asi udělají.
Je smutné, že s těmito rádci, kteří nesplňují ani základní požadavky, které na duchovní život klade daná profese, se svezou i ti dobří. Tedy kněží, řeholníci, řeholnice, teologové, teoložky, křesťanští psychologové, psycholožky, terapeuti a terapeutky, kteří jsou si vědomi, jak nesnadné je rozdávat rady těm, kteří jsou zranění, a navíc z pozice, že na tom rádce nemusí být o moc líp. Přitom církev je jedinou organizací na světě, která má potenciálně všechny myslitelné možnosti a prostředky, jak vytvořit aktualizovanou, transparentní a účinnou síť, v níž by skoro každý z nás mohl najít užitečné směrovky pro své vlastní rozhodování.
Myslím na Matku Boží a na Pána Ježíše. Na jejich životní, v pravdě osudová rozhodnutí. Na Ježíšovo „ano“ Otci. Na Mariino „ano“ Duchu svatému. Na Ježíšovo „tvá vůle se staň“, které ho přivedlo na kříž a ke Vzkříšení. Na Mariinu pokoru, s níž o všech důležitých věcech, které se jí přihodily, rozvažovala a uchovávala ve svém srdci. Vážím si toho, když někdo někomu podle vlastních slov zachránil třeba manželství. Vážím si všech lidí, kteří i nevědomky radou a svým příkladem ukázali druhému světlo na konci tunelu.
Stále naléhavěji si ale uvědomuji, že největším rádcem sobě samému je sám člověk, který se nebojí vlastní strachy, bolesti a obavy svěřovat do rukou Toho, kdo jediný je schopen přetvořit je v něco velkého. Jsem rád, že lidé mému srdci blízcí stále ještě raději klečí pod křížem a žádají a prosí, než aby u piva nebo čaje do omrzení debatovali o věcech, které žádný člověk na světě nedokáže vyřešit.
Přál bych si, aby lidé, s nimiž se setkávám a kteří mne prosí o pomoc a vyslechnutí, byli opatrnější v tom, komu a co svěřují. Přál bych si, aby to byla i profesní teologie ve svých nejlepších zástupcích, která by pomohla s výchovou k větší duchovní autonomii a zralosti. Přál bych si, aby lidé nacházeli rady tam, kam by se pro radu obrátili Ježíšovi učedníci.
Kdyby se mě někdo zeptal, jakou největší radu jsem v životě dostal, byla to rada od mého teologického přítele, který sám za čtyřicet let exilu bojoval v řadě zápasů o svobodu a pojetí teologie. Jeho rada zní: Nikdy se nevzdávej. Když se totiž člověk vzdá, nebude mu líp.
Děkuji. Pro mnohé z nás je obtížné poznat, co je Boží vůle. Občas podléháme pocitu bezmoci, pocitu, že Bůh mlčí, nepomáhá, že nevidíme východisko. Jsou to těžká životní období, ve kterých je nebezpečné vyhledávat rádce, kteří nejsou v naší kůži, ve stejné životní či duchovní situaci (dle typu problému není dobré se tázat toho, kdo nemá stejnou nemoc, nemá těžce postižené děti jako my, nemá v rodině člověka s těžkou nemocí, nežije v manželství jako my apod. – protože i při sebelepší vůli daný člověk bude mimo a může radou i nevědomě ublížit).
Po letech mi došlo, že pokud k nám Bůh mluví, pak mluví v nás. V našem srdci, v našem svědomí a někdy i skrz náš rozum (pokud jsme si vědomi jeho omezenosti svými povahovými rysy). Někdy mluví i skrze druhého člověka nebo text, na které natrefíme jaksi “náhodně”.
A kdosi řekl – začni dělat to, co si myslíš, že je správné a pokud je to v souladu s Boží vůlí, Bůh to pomůže, pokud to nebude v souladu, nepovede se to. To, co máme. musíme používat a neztrácet naději. A pokud to jde, brát sami sebe s nadhledem a mít se rádi. Jaké nás Bůh stvořil, takové nás má a my pracujeme s tím, co máme.
Jinak v Bibli si můžeme potvrdit leccos, pokud si budeme vytrhávat některá sdělení a nebudeme ji vidět v kontextu, jak to vystihli p. Patrik a Jan.
Děkuji za tento skvělý text. Já to taky tak cítím. Bohužel až dost pozdě jsem toto poznal. Dokonce i k bibli bychom měli ve světle archeologických objevů (napr. existence chrámu Tel Motza a jak si autoři bible pravdu upravovali k obrazu svému), přistupovat kriticky, že ji od prvního do posledního písmena napsal Bůh, ale že často jde (zvláště SZ) jen o lidské představy a přání…
Tak on Bibli nepsal Bůh, ale prokazatelně ji psali lidé. Křesťané ale věří, že autorství Bible je inspirováno Bohem. Pokud člověk nechce být pokrytec podléhající sebeklamu a s Biblí se seznamuje, musí přiznat i sám sobě, že Bible obsahuje četné kontradikce, dobové mýty a pověry, tak i (silné) přikrášlování některých událostí a faktické nepravdy, alegorie a poezii. Ti, kteří tak nečiní, se často mají sklony uchylovat k doslovnosti, což končí ve většině případů nedobře tím spíše, když si tito lidé doslovně vykládají Starý zákon, bez reformních myšlenek a ideálu Nového zákona. Bibli je skutečně potřeba brát s velkou rezervou, nebrat ji jako učebnici faktů a stovek přikázání a zákazů vycházejících z mentality lidí doby bronzové. Pokud se kdokoliv snaží vykládat Bibli, musí tak činit v kontextu současných reálií a s dobrou vůlí vůči všem, jinak je Bible zlým rádcem a pouhou modlou.