Je zcela namístě, aby se otevřeně a veřejně pojmenovalo např. selhání faráře, aby bylo zřejmé, v čem spočívalo, jestli mělo repetitivní charakter apod. Je důležité se zasaženou komunitou pracovat jako s obětí. Prožívání traumatu je u tzv. sekundárních obětí velmi podobné jako u obětí primárních, zmiňuje v rozhovoru pro Český Bratr nejen o sexualizovaném násilí v církevním prostředí právník a teolog Daniel Bartoň.
Se zlem se v určitém slova smyslu utkáváte v každodenní praxi. Není to ubíjející?
Já bych řekl, že horší než bojovat se zlem je pro mě bojovat s jeho důsledky. Bývám v úzkém kontaktu s oběťmi různých forem násilí, a ty jsou v důsledku zlého jednání hodně poničeny. S tím musím nějak pracovat.
Odkud čerpáte motivaci dál proti zlu bojovat?
Když vidím, že dlouhodobým působením se daří následky zla odstraňovat, zmírňovat, je to odměna samo o sobě. Další rovina je, že skrze tyto případy se setkávám se skvělými lidmi. Ať už s těmi, kteří jsou tím zlem zraněni, tak s těmi, kteří se se zlem snaží vypořádat. A řekl bych, že se navzájem povzbuzujeme, podporujeme a dodáváme si síly. Pak bych řekl, že je pro mě důležitá rovina duchovní. Všechny ty zlé věci mám možnost v tiché modlitbě přinášet Kristu a nechávat je u něj.
Je pro vás víra i motivací pro vaši práci, tedy zastávat se zranitelných, stavět se na stranu dobra?
Asi jo. (směje se) Nejsem to asi schopen charakterizovat exaktně. Nejspíš to pramení hlouběji. Cit pro spravedlnost jsem měl od útlého dětství. Nespravedlnost jsem vždycky těžce snášel, stejně jako autoritu, která je nezasloužená a vynucovaná z pozice moci. Přiznám se, že nevím, do jaké míry tento můj postoj spoluvytvářela církevní etika.
Pracujete se svými klienty i pastoračně? Je v advokátní praxi prostor pro otázku odpuštění či milosrdenství?
Velká část mých rozhovorů s klientkami a klienty nějaký duchovní rozměr má. Záleží na tom, jestli jej vnímají a chtějí se o něm bavit. Pokud ano, tak o něm mluvíme. Otázky odpuštění nebo toho, v jakého Boha lze po tom, co se stalo, vůbec věřit, se objevují často. Nicméně moje role jako advokáta je starat se primárně o právní stránku věci. Považuji proto za ideální, když o ty další stránky pečují jiní odborníci. Někteří klienti se na mě s duchovními otázkami obracejí i přesto, že svého duchovního doprovázejícího mají, protože cítí jakousi propojku mezi právem a duchovnem. Pro mě jako právníka je naopak cenné vidět, jaké duchovní dopady může trestný čin mít. Tyto konsekvence se obvykle snažím prezentovat i soudu či policii, kteří si je jako sekulární orgány mnohdy neuvědomí.
Jak se díváte na otázku teodicey? Proč Pán Bůh dopouští, aby se děly zlé věci?
To je otázka, ke které se poměrně často vracím. Nevěřím v Boha, který páchá zlo, násilí, který trestá. Tyto negativní pojmy vnímám jako dopad situací, kdy se my lidé snažíme být bez Boha, odsouváme ho někam bokem. Pro mě z toho pak plyne otázka, jak do těchto situací Boha zvát, aby je mohl proměňovat.
Současná společnost je značně fragmentarizovaná a polarizovaná. Lze se ještě vůbec shodnout na tom, co je dobré, a co zlé?
Problém je v tom, že pokud se pokusím označit něco za dobré nebo zlé, prakticky vždycky se setkám s nějakou opozicí. To je samozřejmě frustrující. Je ale otázka, co druhého člověka vede k tomu, že na mne reaguje negativně. Mám naději, že pokud věnujeme dostatek času a úsilí společnému rozhovoru, existuje velká šance, že se nám podaří k nějaké shodě dojít.
Ve své právnické praxi se věnujete zastupování obětí sexuálně podmíněného násilí. Co vás k tomuto profesnímu zaměření přivedlo?
Začalo to tak, že se v mojí kanceláři objevila první oběť znásilnění. Při řešení toho případu jsem si uvědomil, že naše společnost nezvládá na sexualizované násilí adekvátně reagovat. Setkal jsem se s nedobrým přístupem ze strany orgánů činných v trestním řízení [soud, státní zástupce nebo policejní orgán, pozn. red.], což mě nakoplo k tomu se této problematice více věnovat. Mezitím za mnou začaly přicházet další oběti a postupně se to nabalovalo. K profilaci přispěla i poptávka mých klientů, abych jejich perspektivu prezentoval veřejně, protože oběti často nemají sílu k tomu, aby svůj příběh vynesly na veřejnost.
Proč se se sexualizovaným násilím legislativně zachází jinak než s násilím obecně?
Odráží to naši zkušenost, že zásahy do intimity v sexuální oblasti mají často velmi devastující následky. Často je rozdíl např. z hlediska následků psychických. To, že máme trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, znamená, že jsme schopni lépe zohlednit jejich specifičnost. Zpravidla se s tím pojí i přísnější tresty než u obecných násilných trestných činů.
Počátkem dubna Poslanecká sněmovna schválila novelu zákona, který redefinuje znásilnění. Nově má být za znásilnění považován nesouhlasný styk, nikoli pouze ten vynucený, jako to bylo doposud. Co to znamená pro budoucí praxi?
Má to napomoci především tomu, aby orgány činné v trestním řízením měly možnost bez větších problémů tyto pachatele stíhat. Spadají tam nejen ty situace, které jsou v současnosti považovány za hraniční, ale i ty, které ze zákona vypadávají. Například pokud osoba řekne, že styk nechce, ale fyzicky se nebrání, není v současnosti jednání agresora považováno za trestné. Nová definice by to měla bez problémů pokrýt. Vyjasnit by měla také pojem bezbrannosti, který sice současná legislativa zná, nicméně v praxi se k němu přistupovalo velmi zužujícím způsobem. Do novely se podařilo explicitně dostat mj. zamrznutí oběti jako jeden z příkladů bezbrannosti.
Dlouho a silně v českém prostředí rezonovalo téma tzv. Istanbulské úmluvy. Část společnosti proti ní projevila značnou nevoli. V čem vlastně spočívala kontroverze úmluvy a jak si vysvětlujete její zamítnutí?
Myslím, že odpůrcům se podařilo z úmluvy vytvořit symbol, který zvládl pohltit všechna negativa naší současné společnosti. Zahrnuli do ní věci, které v ní ve skutečnosti nejsou. S tím souvisejí i otázky genderu, tradičních hodnot, tradiční rodiny – jako kdyby úmluva dokázala zabránit rodinám v jejich další existenci. Ona přitom usiluje o potírání pouze takových rodinných uspořádání, která jsou založena na násilí.
Případům sexualizovaného násilí se věnujete také v církevním prostředí. Jak rozšířený problém to v českém kontextu je?
V této oblasti zápasíme s nedostatkem dat. Víme, že zkušenost se sexualizovaným násilím má nezanedbatelná část populace. Průzkumy ukazují na 10–50 % obyvatelstva. Je velmi nepravděpodobné, že by to v církevním prostředí bylo jinak. Procento oznámených činů je navíc velmi nízké. Například znásilnění se v ČR řeší necelá tisícovka ročně, což zjevně neodpovídá realitě. V církevním prostředí se o těchto činech kvůli tabuizaci sexuality mluví ještě míň.
Pozorujete v církevním prostředí nějaké statistické odchylky od běžné populace?
Náchylnější ke zneužívání jsou ta církevní společenství, která jsou hierarchicky organizována a součástí systému je zneužívání moci. Naopak nejsou žádná přesvědčivá data o tom, že by v tomto ohledu byl apriori problematický celibát. Máme i dost případů zneužívání osobami, kteří v celibátu nežijí.
Řekl byste, že sexualizované násilí v církvi je jiné než to mimocírkevní? Jakou v něm hraje roli spirituální rovina?
Náboženskou terminologii lze zneužít k dosažení nekalých cílů. Jestliže někdo z pozice duchovní autority argumentuje, že pro duchovní růst člověka je nutné podstupovat nějaké sexualizované rituály, velmi těžko tomu může prostý nezkušený laik odporovat. Objevují se i případy, kdy kněz svým svěřencům tvrdil, že pro tento typ jednání má povolení z Vatikánu. To jsou argumenty, které se mimo náboženský kontext použít nedají.
Rozdíl by mohl být i v tom, že v církevním prostředí kauza poznamená celé společenství, protože prorůstá do úzkých mezilidských vztahů. Co může takovému společenství pomoci toto období překonat?
Tyto situace nemusejí být specifické jen pro náboženské prostředí. Týká se to každé komunity, která má ve svém jádru nějaké osoby s autoritou, kterým důvěřuje.
Je důležité se zasaženou komunitou pracovat jako s obětí. Prožívání traumatu je u tzv. sekundárních obětí velmi podobné jako u obětí primárních. Proces vyrovnávání se s traumatickou zkušeností trvá poměrně dlouho. Zásadní je mít o situaci dostatečné povědomí a zasažené lidi do ničeho netlačit. Měli bychom jim být k dispozici – ať už pro rozhovory, naslouchání nebo vyjasňování situace.
Jak probíhá proces řešení deliktů v rámci ČCE? Jaké má církev nástroje?
Církev má možnost pastýřské péče, kterou si v prvé řadě mohou a mají navzájem poskytovat její jednotliví členové. Pro závažnější případy existuje systém pastýřských rad. Kdokoliv jim může podat podnět týkající se pověřeného člena církve [např. farář, presbyter, učitel nedělní školy, vedoucí na táboře apod.]. Pastýřské rady prověřují, zda došlo k porušení církevních pravidel. Ta zahrnují církevní řády, ale také církevní vyznání i Písmo svaté. Pokud pastýřská rada u dané osoby shledá, že se zpronevěřila těmto pravidlům, může jí zakázat výkon určité činnosti nebo navrhnout nápravná opatření, jako např. terapii či supervizi.
Je systém pastýřských rad podle vás dobře nastaven? Daří se mu dostatečně efektivně prohřešky řešit?
Ten systém nebyl vytvořen pro řešení případů zneužití moci, obzvlášť v sexuální oblasti. Už jen z toho, že na několika posledních zasedáních synodu se Řád pastýřské služby novelizoval, se dá usuzovat, že optimálně nastaven není. (směje se) Pozitivně vnímám to, že v rámci ČCE se daří pojmenovávat to, co nefunguje, navrhnout změny a vcelku rychle je přijmout.
Řád pastýřské služby není podrobný procesní předpis, protože předpokládá, že s ním budou pracovat právníci, kteří vědí, jak procesy vést. Zatím jsme ale o tom, jaké lidi do pastýřských rad volíme, moc nepřemýšleli. Ideálně by mělo jejich složení zahrnout poměrně široké rozpětí kvalifikací – od duchovních přes aktivní laiky, právníky až po psychology či psychiatry. Druhá věc je, jaké podmínky členům pastýřských rad pro jejich práci jako církev vytváříme. Jedná se o dobrovolnické pozice, ale přitom hodně časově náročné. Pokud chceme, aby systém fungoval profesionálně, budeme muset posunout pastýřským radám i podmínky pro práci. Anebo se musíme smířit s tím, že proces bude mít nedostatky.
Jak by se podle vás měly komunikovat konkrétní incidenty? Je prioritou diskrétnost, nebo transparentnost?
Oba principy jsou důležité. Způsob uvažování, se kterým se momentálně v církvi nejvíce setkávám, je výrazně vychýlen ve prospěch důvěrnosti a nesdílení informací. Je úžasné, že navzdory tomu, jak je církev malá, se některé informace zkrátka nešíří. Zároveň ale myslím, že o některých věcech není možné mlčet. Přístup, který se praktikoval donedávna, zahrnoval to, že detaily o konkrétních prohřešcích vědělo oficiálně relativně malé množství lidí. Okruh lidí, kteří věděli, že je něco v nepořádku, byl ale podstatně větší. Tato oblast z mého pohledu vyvolává největší obtíže, protože prostřednictvím „šuškandy“ se můžou šířit informace škodlivé pro všechny strany.
Je zcela namístě, aby se otevřeně a veřejně pojmenovalo např. selhání faráře, aby bylo zřejmé, v čem spočívalo, jestli mělo repetitivní charakter apod. Samozřejmě není nutné uvádět všechny detaily, např. o identitě obětí, kde postačí obecná charakteristika. Pomůže nám to rozhodnout, jakým způsobem přistoupit k případnému dalšímu angažmá dotyčného. Chráníme tím společenství před tím, aby se incidenty opakovaly.
V posledních letech se tématu sexualizovaného násilí systematicky věnuje i naše církev Českobratrská církev evangelická. Daří se jí něco natolik, že by to mohlo být inspirací i navenek?
Pozitivně vnímám přístup vedení církve a odpovědných lidí. Téma berou vážně a chtějí v této oblasti zodpovědně posouvat církev tak, aby byla bezpečným prostředím. To není úplně běžná věc. V řadě církevních společenství hraje větší roli ochrana vlastních zájmů, snaha neměnit zaběhané pořádky nebo krýt předchozí průšvihy.
Takovou drobností s potenciálně velkým dopadem, ze které mám radost, je, že se podařilo do Řádu pastýřské služby vetknout nepromlčitelnost deliktů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti.
Co považujete za zlo současné české společnosti?
Za zvlášť závažnou považuji normalizaci násilí. To, že násilí přijímáme jako něco samozřejmého, nevyhnutelného. Představa, že pokud se na opačné straně objeví násilí, opravňuje nás to k tomu, abychom se násilí chopili i my. Ospravedlňování násilí, např. v kontextu rodinných konfliktů, politického boje nebo „spravedlivé války“, vnímám jako vytváření prostoru pro další rozmáhání zla.
Ptala se: Adéla Rozbořilová
foto: Hynek Glos (Univerzita Karlova)
Zdroj: Český Bratr
