Mnoho světových umělců bylo ve skutečnosti špatnými lidmi, kteří hřešili a ubližovali ostatním. Církev však nesmí stát na bolesti žádného člověka, jemuž bylo ublíženo. Může oželet klidně obrazy predátorů, které dosud byly v liturgickém prostředí, nesmí ale ztratit důvěru těch, kteří v sobě nesou bolest, píše v reakci na komentář Marka Orko Váchy o umění Marka Rupnika obviněného ze sexuálního zneužívání, Zdeněk A. Eminger.
S rozčarováním jsem si přečetl komentář Marka Orko Váchy o římskokatolickém knězi a umělci Marko I. Rupnikovi, jehož dílem je již několik desítek let poseto sakrální prostředí v Itálii i jinde po světě. O nešťastné instalaci jeho tapisérií v českobudějovické katedrále v době, kdy začala na povrch vyplouvat svědectví postižených žen, jimž se věnoval nad rámec své kněžské činnosti, a to například praktikami nazvanými „trinitární sex“ či „líbání ve jménu eucharistie“, jsem napsal před časem dva články a referování o jeho činech se nechci v tomto textu více věnovat.
Vácha jde ve svém uvažování ve zmíněném komentáři ve stopách jedné jediné linky: V dějinách najdeme umělce i duchovní, kteří obohatili myšlenkový a liturgický prostor uměleckými díly mimořádné kvality, ale zároveň se dopustili sexuálních nebo kriminálních deliktů. Kdo z vás je bez hříchu, hoď po nich kamenem. Čili jinak řečeno: oddělme jejich dílo a jejich činy, nechme jejich obrazy dál viset v kostelech a galeriích, čtěme jejich knihy a povzbuzujme jejich oběti k odvaze odpustit těm, kteří se na nich dopustili násilí.
V Rupnikově případě hovoří Vácha o „pohoršení žen“, ale v tomto i v jiných příkladech, které cituje, poletuje nad bolestí, utrpením a zkaženými životy obětí s lehkostí čmeláka, který se vydal na oběd na pole tulipánů. Když píše o Caravaggiovi, ukazuje, že je to čas a odstup od života umělce-hříšníka, který zahladil všechny stopy a bolesti obětí i případnou bolest viníkovu. Stahovat tedy Caravaggiovy obrazy do depozitářů není třeba, a není to třeba, čtu ve Váchových slovech, ani u Rupnika, spíš naopak.
Píše: „Schválně bych ta díla vystavil a nechal na očích všem s podrobnými popisky kauzy, jak ji známe z novin, ať všichni znají okolnosti vzniku jeho děl, aby se pro všechny diváky staly vykřičníkem a rozjímáním o sobě samých, rozjímáním o vlastní lidské slabosti, o hlubinách našich vlastních duší. Toto je člověk! Toto jsme my.“ Co by na to říkaly oběti, které by musely dál a dál číst o sobě samých, Vácha neříká.
Církev nesmí stát na utrpení obětí
„Moc se mi tady nenaparuj, soudruhu faráři, já jsem stejně dobrej jako ty,“ říkal jeden vyšetřoval Státní bezpečnosti knězi, kterého jen náhodou neumlátil k smrti. Všichni jsme hříšníci, všichni jsme v jistém ohledu viníci, všichni do určité míry někoho zneužíváme, a tak bychom, striktně vzato, vlastně neměli dělat nic a neměli být připuštěni třeba k práci s dětmi. Vácha však osudově pomíjí jednu důležitou věc. Ani jeden z Rupnikových nebo Caravaggiových obrazů nemá cenu milióntiny utrpení, které musela podstoupit jakákoliv oběť. Nic z toho, co tito lidé vytvořili, není pro život a dobro církve nezbytné či přímo klíčové. Všechno z toho, do posledního tahu štětcem, se dá oželet. Na ničem z toho církev nestojí. Nestojí na tom ani místní církve, jednotlivá společenství, řehole, život jednotlivců. Pokud by byl Rupnik uznán vinným, nebo se dokonce ke svým činům přiznal, nemělo by pro církev být sebemenším problémem jeho obrazy sundat a vrátit mu je, ať jimi obohacuje třeba soukromé sbírky nebo prostory krajně konzervativních komunit.
Co však církev nemůže a nesmí vyřešit tak jednoduše, jsou osudy obětí a jejich blízkých. Pozornost poutníků a návštěvníků bohoslužeb nemají zaujímat či přímo krást vystavené obrazy kohokoliv, ale osudy živých lidí, jimž se stalo takové příkoří, za něž se jim jménem církve omluvili jen nemnozí. Myslím, že přístup některých francouzských biskupů, kteří v dialogu s lidmi své diecéze uvažují o stažení Rupnikových děl, je správný.
Na věčnou památku tu nemají být strojově utkané tapiserie, jaké visí v českobudějovické katedrále. Na věčnou památku tu mají být osudy lidí a to, jak se jich jejich církev zastala a co všechno udělala pro to, aby jim pomohla uzdravit se. Co všechno učinila pro to, aby pomohla uzdravit své vlastní prostředí, v němž se stále někteří lidé chovají, jako by jim v něm všechno patřilo a jako by jim v něm patřily i duše nás, věřících křesťanů.
Zneužívání není krádež lízátek
Vrcholem jsou Váchova závěrečná slova, která – mám za to – nemohl napsat v příčetném stavu:
„Zároveň, špatní jsme všichni. Posuzování, jak moc musí být člověk špatný, aby jeho díla byla zničena, a kdo by to měl posuzovat, a jaké vlastnosti by měl mít ten, kdo bude posuzovat, a zda ten, kdo posuzuje by měl být sám bez hříchu, je druhá a velmi ošemetná věc.“
Zajímalo by mně, jak by tuto svoji myšlenku vysvětloval třeba dětem, jichž bylo v církevním prostředí zneužito nemálo. Jak by to říkal lidem, kteří se skutečně snaží žít svůj život v milosti Boží, což je čas od času přivede do zorného pohledu zločinců, kteří se na skutečně nevinných obětech obvykle vyřádí nejvíc. Jak by to říkal rodičům obětí, které se i mnoho let po tom, co zažily, oběsily, protože nemohly vydržet představu, že si po zbytek života v sobě ponesou takovou hrůzu a bezmoc. Zkusme si představit, že bychom se při bohoslužbách dívali na obrazy člověka, který roky znásilňoval a duchovně zneužíval ženu našeho srdce, naši vlastní sestru či naše dítě. Přes všechny velké řeči o smíření a odpuštění – dokázali bychom kontemplovat hloubku a krásu takového umělce?
Církev přece nechce stáhnout z kostela obrázky dětí, které v obchodě z hecu ukradly pár lízátek. Deštník skoro absolutní nedotknutelnosti, který byl po léta rozevřen nad Rupnikem, způsobil mimo jiné to, že skuteční umělci neměli šanci umístit svá díla do velkých liturgických prostorů, a to i v letech, kdy bylo v církevním prostředí pře-rupnikováno. Výpovědi obětí zneužívání všeho druhu nejsou povídačky o ukradených lízátkách. Můžeme klidně ztratit všechny obrazy, ale nesmíme ztratit ani jednoho člověka.
U církevních otců se požadovala souhra ortodoxie a ortopraxe, která jejich teologii činila hodnověrnou. Obraz je alternativou slova. Slovo je alternativou obrazu. Hrajme si klidně se slovy a komentáři a polemikami. Nikdy si ale nehrajme s osudy zneužitých lidí. Je to nespravedlivé a povzbuzuje to predátory, kteří se cítí být nedotknutelní. Pomáhá to omlouvat nemocné prostředí, jímž církev v některých ohledech může být.
Dovedeno ad absurdum: i Hitler byl malířem obrázků, plakátů a motivů obkreslených z pohlednic a chtěl se po vyhrané válce stáhnout do ústraní a tvořit. Trval na tom, že je umělec, a ne politik. Nic z toho, co namaloval a obkreslil, nemá pro tento svět žádnou hodnotu. Nekonečnou hodnotu mají však lidé, kteří kvůli němu přišli o své životy, domovy a blízké.
