Nestává se zas tak často, aby dílo českého teologa mělo ambici oslovit mezinárodní odbornou veřejnost a do jejích diskusí vneslo nový, pronikavý pohled. Podařilo se to Petru Gallusovi, vyučujícímu na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy jeho poslední knihou Perspektiva vzkříšení, která je současně jeho habilitační prací.
Pozoruhodný je již samotný fakt, že kniha vyšla nejprve v anglické verzi v prestižním německém nakladatelství a teprve poté se dočkala českého vydání. Její přínos, oceňovaný i v zahraničí, ale spočívá především v originálním a odvážném zpracování tradičního tématu. Jak naznačuje její podtitul, nezabývá se pouze problematikou vzkříšení, ale chce nově uchopit celou nauku o Ježíši Kristu. Ta je pro křesťanskou víru i teologii naprosto klíčová. S Ježíšovou otázkou „za koho mě pokládáte vy?“ (Mt 16,15) nemůžeme být nikdy hotovi; vždy znovu volá po nové odpovědi, srozumitelné pro současného člověka a zároveň věrné evangeliu.
Petr Gallus nastiňuje základní dilema, v němž se křesťanská teologie nachází, má-li hovořit o Bohu. Na jedné straně o něm tvrdíme, že je věčný, tedy neměnný. Představme si Boha, jehož slovo dnes platí, a zítra už ne, který může svou lásku k nám přehodnotit a nahradit ji třeba lhostejností, nebo který se dokonce může proměnit v něco jiného, případně rovnou zaniknout. Právem bychom takovou bytost odmítli za Boha pokládat. Podobal by se spíš pohanským božstvům různých mytologií, která se ve své nestálosti a vrtkavosti až příliš blíží člověku. Sotva bychom mu mohli důvěřovat a pokládat ho základ našeho života i celého světa.
Na druhé straně ovšem o témže Bohu vyznáváme, že není chladně odtažitý, statický a netečný, ale je naopak živý – a k životu nepochybně patří také změna. Ve své lásce se zajímá o tento svět, pečuje o své stvoření a doprovází člověka na cestě dějinami. Ale nejen to – tento Bůh do dějin nakonec sám vstupuje, opouští svou věčnost, stává se jedním z nás, bere na sebe úděl konečné, omezené a zranitelné bytosti. V Ježíši z Nazaretu sebe snižuje, trpí a umírá.
Jak tento rozpor vyřešit? A může vůbec Bůh zemřít? Tradiční teologie, opírající se o závěry starocírkevních koncilů, odpovídá, že Bůh na kříži samozřejmě neumírá; umírá pouze Ježíšovo lidství, zatímco božství zůstává smrtí nedotčeno – a vlastně nejen smrtí, ale vůbec vším utrpením. To ale znamená, že vtělení Božího Syna nebylo důsledné. Bůh si trvale uchovává jakýsi odstup, a lidský osud Ježíše z Nazaretu tak do Božího života vlastně nezasahuje. Bůh a člověk zůstávají vedle sebe, odděleně, jako dva protikladné principy, které spolu nemohou mít nic společného. Není ale pointou Ježíšova příběhu právě to, že Bohu nic lidského nezůstává cizí? A hlavně: Nepatří k samotnému srdci křesťanské víry přesvědčení, že Bůh není lidskému utrpení vzdálen, ale sám na sobě je zakouší? Právě tím, že vstupuje do naší bídy, nás z ní nakonec může vysvobodit! Autor přesvědčivě ukazuje, že to není nauka o Kristu, která se musí abstraktnímu postulátu Boží neměnnosti podrobit, ale právě naopak: Kritériem a východiskem našeho myšlení o Bohu musí být příběh Ježíše Krista. Nový zákon nám ovšem zvěstuje Ježíše – vtěleného Boha, který trpěl, byl ukřižován a byl pohřben. Co z toho pro naši představu o Bohu vyplývá?
Teologie si v posledních desetiletích uvědomuje, že mnohé její problémy zůstaly po dlouhou dobu nerozřešeny proto, že nevzala dostatečně vážně trojiční podobu křesťanského Boha. To zní na první pohled překvapivě – vždyť svatá Trojice je pevnou součástí křesťanské věrouky. Současně ovšem můžeme pozorovat, že je někdy vnímána jako nepotřebná a odtažitá spekulace, bez níž se víra snadno obejde. Také v teologii samotné byla nauka o Trojici dlouho izolovaná od ostatních věroučných článků a nedokázala je plodně ovlivnit. Dnes se ukazuje, že to byl omyl: To, co jsme možná vnímali jako zbytečnou zátěž, je nám dnes velikou pomocí k hlubšímu porozumění různým tajemstvím víry. Také Petr Gallus koncipuje svou christologii trojičně, což mu umožňuje do nauky o Bohu zahrnout zdánlivý protiklad: Bůh je věčný, zůstává stále Bohem, ale současně je dynamický a schopný změny.
Do teologické diskuse zavádí Gallus pojem Boží akomodace – tedy schopnost přizpůsobit se druhému, a přitom pořád zůstat Bohem. Tato akomodace je již součástí vnitřního života svaté Trojice. Není umenšením jeho božství, ale naopak jeho naplněním. Ve vztahu k nám, lidem, šlo Boží přizpůsobení tak daleko, že na sebe druhá osoba Trojice (nikoli tedy „celý“ Bůh) vzala lidskou smrt. Právě tím ji ale Bůh zároveň mohl překonat – zevnitř, nikoli jen zvnějšku. Smrt přestala být naším posledním nepřítelem, protože byla „relokována“, tedy přesunuta do Božího věčného života. Sice i nadále umíráme, ale naše smrt nevede do nicoty, ale do Boží náruče.
Gallusovu studii nelze zúžit jen na těchto několik letmo načrtnutých myšlenek. Její záběr je mnohem širší, sahá i do soteriologie (učení o spáse) či do antropologie a eschatologie (nauky o posledních věcech). Stejně tak se nevyhýbá postavení víry v Krista uprostřed současného pluralitního světa. Lze očekávat, že se těmto dalším tématům bude autor v budoucnu podrobněji věnovat.
Autor: Ondřej Kolář
Zdroj: Český Bratr
konečně pořádný článek ! Jen jedno mi vadí-slovo změna,že Bůh je schopen změny.Měnit se jistě může,ale změnit ne,je přece věčný,nevzniklý .Navíc ve vztahu k člověku je tu pořád otázka,proč člověka stvořil a co sleduje tím,že je vždy přítomný ,ba i vstupuje do dění vnuknutím či zásahem do dějin.Je možné,že jsme byli stvořeni za nějakým cílem,ke kterému zrajeme.Otázka nesmrtelné duše je rovněž nejasná,je možné,že jich Bůh stvořil jen určitý počet a nechá je opakovaně procházet životy v biologických tělech .Zkrátka tajemství víry vyžadují odborníky jako je Petr Gallus.