Proč o andělech nemluví i věda? Proč se tato možnost neobjevuje v závěrech odborníků? Považují ji za nerealistickou? Na výplod lidské fantazie či náboženských předsudků? Má v sobě věda zabudovanou nějakou vnitřní cenzuru, že takový závěr prostě nepřipustí?
Znáte to také? Člověk sedí večer v křesle, sám v pokoji, a najednou má pocit, že za jeho zády někdo stojí. Otočí se, v místnosti ale kromě jeho samého není nikdo. Nebo usíná – a v tu chvíli ucítí totéž. Prý se tomuto úkazu říká faktor třetího člověka. Nedávno jsem narazil na kratičký článek, který se tomuto fenoménu věnoval.
Byla v něm stručně popsána zkušenost Luke Robertsona, převzatá z vysílání BBC. Luke se pokusil přejet na lyžích Antarktidu. Při svém pokusu se dostal až na hranu svých sil, a pak se stalo, o čem vyprávěl v pořadu: "Viděl jsem fiktivní postavu, která mě při vyčerpání popoháněla dál. Slyšel jsem za sebou někoho křičet, ale nebyl tam. A když hrozilo, že v mrazu usnu, povzbudil mě ženský hlas."
Psychologové prý mluví o pociťované přítomnosti. Prožít ji může kdokoli, zejména při probouzení či usínání, na hranici mezi spánkem a bděním. Častěji se ale objevuje u lidí v mezních životních situacích. Častěji se s ní také potkávají lidé trpící psychózou, Parkinsonovou chorobou nebo ztrátou někoho blízkého.
Jde o zvláštní pocit. Tu postavu nevnímáme žádným ze svých smyslů, nemůže se tedy jednat o halucinaci. Na to, aby se mohlo jednat o blud, je to ale příliš konkrétní. Jako bychom tu bytost vnímali jakýmsi šestým smyslem, a dobře víme, že nejde o ten pověstný smysl pro nesmysly. Něco se tu skutečně děje.
Možným vysvětlením je důsledek nedostatečného okysličení mozku, které možná v souvislosti s životním ohrožením vyvolává představy, které v konečném důsledku pomáhají přežít. Nebo se jen mozek, ztrácející svoje standardní možnosti, snaží dát nějaký smysl podnětům, které už nedokáže zpracovat normálním způsobem.
Ať už je to jakkoli, opakované pokusy potvrdily, že výklad tohoto jevu samotnými lidmi, kteří ho prožili, bývá různý a závisí na osobnostním nastavení a na přesvědčení daného člověka. Lidé většinou mluví o duchu, o návratu mrtvého, o andělovi, případně o nevítaném návštěvníkovi.
Proč však o andělech nemluví i věda? Proč se tato možnost neobjevuje v závěrech odborníků? Považují ji za nerealistickou? Na výplod lidské fantazie či náboženských předsudků? Má v sobě věda zabudovanou nějakou vnitřní cenzuru, že takový závěr prostě nepřipustí?
A co nám k tomu řekne bible? Umí nějak ohodnotit závěry vědeckých studií současnosti? Takto přímo určitě ne. Biblické texty psali lidé a pochopitelně je psali způsobem, který odpovídal jejich představám. I když psali o věcech nepředstavitelných, jako třeba Jan na ostrově Patmos, používali komunikační aparát, který jim byl vlastní. Nebylo jiné řešení, jinak by jejich sdělení nikdo z jejich současníků nerozuměl.
Přímé stanovisko Písma tedy nemáme, můžeme ale pracovat se souvislostmi a paralelami, jak to běžně děláme v jiných případech. V knize Přísloví je napsáno: Na stříbro kelímek, na zlato pec. Jistě, jde tu o něco jiného, o Boží vnímání lidského srdce. Něco nám to ale i tak poví. Na stříbro kelímek, na zlato pec. Ne naopak, ne jinak. Každá činnost si žádá jiný nástroj. Věda je nástrojem lidského zkoumání hmotného světa. Anděly zkoumat neumí, i když je nutné přiznat, že středověké promýšlení možností andělů vedlo k objevu infinitezimálního počtu.
Kdyby se ale věda pokusila zahrnout anděly či duchy do svého vysvětlování přírodních jevů, překročila by svoje meze a přestala by být vědou. Proto není vědou ani systém představ nazývaný inteligentním designem. Je to systém zajímavý, leckomu asi užitečný, jde v něm ale o svědectví víry, nikoli o vědeckou argumentaci. Ta se vstupy z jiného světa počítat nesmí. Nakonec, tak to nějak cítil už i žalmista, když psal: Nebesa, ta patří Hospodinu, zemi dal však lidem.
Autor: Petr Raus