Říká o sobě, že je workoholik. Sálá z něj mír, energie a rozhodnost. O problematice sexuálního zneužívání v církvi otevřeně mluví kaplan v Nemocnici milosrdných sester sv. Karla Boromejského Marek F. Drábek.
Absolvoval jste kurz ochrany nezletilých před sexuálním zneužíváním v Římě. O čem je?
Šel jsem tam se záměrem víc tomu rozumět – co všechno může problém sexuálního zneužívání obsahovat, co všechno to znamená pro církev, co se dělo, jak se to dělo, kde selhával systém. Řím mi nepřinesl mnoho konkrétních dovedností práce s oběťmi, ty jsem měl z předchozích výcviků jako nemocniční kaplan.
Kdy jste zjistil, že to je problém nejen nefunkčních rodin, ale i církevní?
Nejdříve jsem to četl v médiích, ale nejsilněji to na mne zapůsobilo ve chvíli, kdy přišel první člověk ,který byl zneužívaný knězem.
Pokud s tím přijde člověk ve zpovědi a platí zpovědní tajemství, co s tím můžete dělat?
Nejsem typický kněz, který sedí denně ve zpovědnici, ale je pravda, že v nemocnici zpovídám a zpovědní tajemství má platnost všude. Pomoc pro oběti je už v tom, že mohou přijít do prostoru, kde očekávají, že se o problému nikdo jiný nedozví. Mohou mluvit o tom, co v nich často vyvolává velký stud. Je to vlastně velmi bezpečný prostor, pokud někdo nebyl zneužit při zpovědi. Pokud tuto prvotní důvěru duchovní uchopí správně a podpoří oběť, může ji postupně povzbudit k tomu, aby o tom mluvila mimo zpověď, aby udělala krok ven ze zpovědního tajemství a řekla to třeba kamarádovi, nějakému odborníkovi. Duchovní může nabídnout, aby to s ním dotyčný otevřel mimo zpověď a doprovodit ho na první setkání s terapeutem, policií atd.
Takto to zní, jako že dospělí lidé otevírají něco z dávné minulosti. Kdyby se ale jednalo o dítě, má kněz ze zákona povinnost nahlásit případ na policii. Je to i církevní příkaz?
Zpovědní tajemství pravděpodobně žádný kněz ne překročí. Je za všech okolností závazné a v mnoha zemích respektované. Sám jsem myslím velmi radikální v otázkách spojených s otevřeností církve, mám za to, že bychom měli být víc transparentní, ale mít jistotu, že kněz nevyzradí zpovědní tajemství, je důležité. Dítě, ale i dospělý člověk, když začne o zneužívání mluvit ve zpovědi, na to spoléhá, a právě proto o tom začne mluvit. Bez téhle jistoty by se možná nikdy neodvážil.
Nicméně s dětmi se dá dobře mluvit, vysvětlovat, dát jim oporu, že to nebudou muset říkat samy. Ujistit je, že s nimi půjdu za rodiči nebo na policii a, že nic z toho, co se stalo, není jejich vina, jejich hřích a že věřím, co mi říkají. Mohu dítěti před rozhřešením nabídnout, že když na mě počká v lavici, sednu si k němu a zeptám se ho, jestli mi chce něco říct. Tam mi to může ještě jednou svěřit a já mu pak můžu pomoct. Pokud to neudělá, tak chci, aby vědělo, že to nikomu neřeknu, ale vždycky je zváno, aby přišlo a mohlo si o tom znovu promluvit. A to je pro dítě velká věc. Protože když to nahlásíte, dítě, které o tom samo nechtělo mluvit, může všechno popřít. Některé formy sexuálního zneužívání nezanechají stopy a policie může mít problém s tím něco dělat.
Máte nějakou takovou osobní zkušenost?
Pracuji hlavně s dospělými, s dětmi osobní zkušenost nemám, ale takto bych to řešil. Dělám to tak u dospělých. I dospělý člověk někdy k tomu, aby začal mluvit, potřebuje mít absolutní jistotu, že se to nikdo jiný nedozví. Někdy velmi pomůže už to, když mu někdo řekne „Já ti věřím“, protože některé příběhy znějí až absurdně a oběť sama nechápe, jak se do takové situace mohla dostat. Lidé v šoku se totiž nechovají tak, jak bychom předpokládali. Když někdo, kdo nerozumí problematice sexuálního zneužívání, slyší jejich příběhy, často si říká, že je to divné chování. A oběti si říkají totéž. Mají velkou obavu, že tomu nikdo nebude věřit.
Sledujete pak dál případy lidí, se kterými jste prošel tak těžký úsek cesty?
Většinou je ta cesta delší. Normální terapie trvá zhruba rok, u traumatizovaných lidí jsou delší. To, co dělám já, je dlouhodobý proces duchovního doprovázení. A znám příběhy lidí, a jsem s nimi v kontaktu, kteří se z toho vyhrabali a postavili se na nohy. Je to povzbuzení do další služby. Řekl jste, že církev má prostředky na ochranu obětí, ale nepoužívá je… Prostředky jsou v informacích – lidé by měli vědět, co mají dělat, a dokázat zachytit zneužívající chování včas. Pomalu se mění základní paradigma v přístupu k této problematice. Poslední papežové zdůrazňují, že je potřeba postavit do centra oběti, ne agresora. To nic nemění na presumpci neviny. Ale oběti jsou vždycky křehké, právě proto se staly oběťmi – agresoři se nevybírají silné jedince, ale nějak oslabené, aby to měli snadné.
Dítě, které má zázemí a umí si nastavit hranice, totiž může agresora rychle označit. Někdy slýchám, že žena v minisukni nebo třeba opilá si za znásilnění vlastně nějak může sama. Je to totéž, jako by platilo, že když někdo položí peněženku a na chvíli ji pustí z očí, není vina zloděje, že ji ukradl. Krást ani znásilňovat se prostě nemá! Říkáte tím, že neplatí přísloví „příležitost dělá zloděje“, ale příležitost jen ukáže, kdo už tím zlodějem je? Nějak tak to je. Když zkoušeli agresory, koho by si z davu lidí vybrali, zvolili ty, kteří už svojí chůzí a postojem působili nejistě. Dělali to samé, co dělá dravec, když se dívá na stádo laní. Takže jde-li žena v minisukni a je na ní už z dálky vidět, že jestli se na ni křivě podíváte, tak vám jednu ubalí a kopne vás do rozkroku, jen blázen si ji vybere jako oběť. Predátor si vybírá ty, kteří jsou nějak oslabení.
Je zvláštní, že když takto popisujete predátory, že se to týká i duchovních.
Proč ne? Proč by se to nemělo týkat kohokoliv? Proč bych to nemohl být zrovna já? Není to černobílé, buď/anebo. Vždyť já jsem také několikrát v životě zneužil moc. Třeba z pozice staršího jsem chtěl po mladším, aby pro mě něco udělal. Věděl jsem, že nechce, ale že je slabý na to, aby mi odporoval. Predátorem se člověk nestane skokem, je to kontinuum. Zdravý dospělý člověk to reflektuje a rozlišuje, kde svoji moc používá ne úplně hezky, ale ještě společensky přijatelně, a kde už je to za čárou.
Napsal jste práci Duchovní doprovázení agresorů sexuálního zneužívání, především kněží. Kam je chcete doprovázet? Před tu červenou lajnu? K přiznání? K pokání? K uzdravení? Zpět k Bohu?
Agresoři většinou souhlasí s doprovázením ne proto, že by to sami chtěli, zvlášť pokud toho udělali hodně, ale většinou je k tomu dožene to, že jsou chyceni za ruku. – když už vznikne průšvih a je potřeba s tím něco dělat. Práce s nimi znamená působit v několika vrstvách. Jednak jde o to, aby pochopili svoji vlastní sexualitu – ačkoli to zní absurdně, mnozí z nich vůbec nemusí mít pojmenovanou svoji orientaci, jestli jsou heterosexuální, homosexuální… I heterosexuál může zneužít chlapce. Pokud chce například orální sex, může mu být jedno, jestli je před ním holčička nebo chlapeček. Může experimentovat. Další oblast je osobní zralost – co člověk reflektuje. Tam je třeba, aby agresor pochopil bolest, kterou způsobil, a její důsledky. Nejen na oběti – pokud je to duchovní, tak tím rozstřílí celou farnost. Hroznou službu tím dělá také celé církvi, Bohu a Kristu.
Je třeba podívat se i na oblast vztahu k Bohu – kde je Bůh a co se to vlastně děje, jak se na mě dívá? U agresorů je i hodně hanby, která jim brání připustit si realitu. Není jednoduché si otevřeně přiznat, že mám sexuální fantazie s dětmi, natož s tím za někým jít jako s problémem. V tom je obrovská bolest těchto lidí. Moje práce mě vede k tomu, mluvit o těchto věcech s respektem, neumím si představit, jak bych mohl pomáhat někomu, kdo má problém se svými pedofilními představami. Byl by ochoten za mnou přijít po tom, co jsem se této věci vysmíval? A nejhorší je, když v tom ten člověk zůstane sám.
„Když se zjistí, že se nějaký kněz dopouštěl zneužívání, tak je třeba, aby to ve farnostech, kde působil, zaznělo. Aby bylo řečeno, že se oběti mohou hlásit, že mohou přijít a že jim společenství církve nabízí pomoc.“ To jsou vaše slova. Děje se to?
Ano, už se to někde děje, ale ještě nejsme v Čechách dostatečně připraveni na pomoc postiženým farnostem. Když to řeknu ve farnosti, musím být připraven okamžitě začít pracovat. Je to, jako když mezi lidi padne granát. Někteří tomu budou věřit, jiní nebudou a někteří tomu nebudou rozumět a vůbec nebudou vědět, co si o tom mají myslet. Je to velmi těžké, protože pro ně onen kněz udělal spoustu objektivně dobrých věcí. Černobílé vidění tady nefunguje. Je nutné vnímat, že ten člověk není absolutní zlo, udělal hodně dobrých věcí – i pro mě, a já si je prostě budu držet. Ale zároveň udělal pro jiného člověka něco zlého. Jako mafián, kterého poslali do vězení, ale předtím třeba na ulici zachránil moje dítě. Nebudu to zpochybňovat, ale nebudu zpochybňovat ani to, že dítě někoho jiného zabil. Takhle ten svět prostě je.
Co se tedy po takovém výbuchu ve společenství věřících dá dělat? Jak může znovu vstát z popela?
Je třeba pomoct obětem, farnosti i tomu knězi. Nikoho nevyloučit a snažit se zno vu dát lidi ve farnosti dohromady, aby lidé mohli opět navzájem fungovat. Členové farnosti jsou sekundární oběti. V zahraničí, kde už s tím mají zkušenosti, naběhne do farnosti tým krizové intervence, který hned začne s lidmi pracovat. Naslouchají jim a pomáhají pochopit, co se stalo. Zapojí všechny zdroje farnosti, snaží se zabránit rozhádání a usilují o to, aby došlo k pochopení toho, co se děje s oběťmi, co s tím, kdo zneužil, a pomáhají jim se v tom zorientovat. Někteří lidé, když to vyjde najevo, si uvědomí, že si třeba něčeho všimli, ale vždycky si řekli, že to není možné. Takový člověk bude možná prožívat velké dilema – co řekne? „Ano, on je vinen, a teď si vzpomínám, že jsem to viděl,“ a pak bude stát před otázkou: „A proč jsi nic neřekl?“, nebo se přidá na stranu těch, kteří tvrdí, že dotyčný nic neudělal, protože si odmítá připustit, že je vlastně spoluviníkem. Nechápe, jak se do takové situace dostal. I tohle se musí nějak zpracovat.
Co si myslíte o „geografické terapii“,kdy jsou agresoři „za trest“ přesunuti do jiné farnosti, kde věřící nevědí, že se jedná o sexuálního predátora?
To je asi to nejhorší, co se může stát. Doufám, že se to už neděje, ale mám důvod si myslet, že se to v Čechách také stávalo. Ale tak, jak jsou pravidla dnes v církvi nastavena, je to nepřípustné.
Takže vnímáte, že se v církvi v poslední době mění postoje?
Pomalu. Protože jde o změnu kultury a protože tomu někteří lidé nechtějí věřit. Protože je to těžké. Dítě někdy bývá použito jako prostředek dosažení nějakého cíle v boji mezi manžely a v některých případech je to vymyšlené. V případech duchovních ale přicházejí hlavně dospělí – a jdou s kůží na trh, protože přicházejí později.
Řekl jste, že se tento problém týká odhadem 4 až 6 % kněží. Drtivá většina nevinných duchovních tak nese následky špíny této malé skupinky. Proč se od nich církev razantně nedistancuje hned na začátku, aby štít církve zůstal čistý, ale naopak v zájmu „čistého štítu“ tyto činy ututlává?
Ta procenta nejsou absolutní, jsou to statistiky z oblastí, ve kterých se o tom problému mluví – z Austrálie, USA. Jsou to ta nejhorší čísla, která jsem v dané souvislosti slyšel. Ale vůbec nemám představu, kolik to je v Čechách. Doufám, že podstatně méně. Tím je ale ten problém pro církev větší, protože trpí špínou ještě menší skupiny. Myslím, že dynamika církve je podobná tomu, co se děje v rodinách – nenapíšete si na dveře: „Bacha na tátu, zneužívá děti.“ Mechanizmus v církvi se rozběhne podobně jako v rodině – problém se stává rodinným tajemstvím celého kmene. A pokud se to stane ve sboru, má malá skupina ještě větší tendence to utajit. Prostě proto, že „my chceme mít dobré jméno, nechceme, aby se o nás mluvilo špatně“. Pro mě je to pak otázka, co je to svatost. Znamená to, že jsme bez hříchu – ti „křesťané“, kteří žijí tak, jak se má, nebo něco jiného?
Ale ututlávání je časovaná bomba. Spoléhá se na to, že nikdy nevybuchne?
Je. Pro mnohé představené to bylo velké tabu. Tohle téma se otevírá teprve v posledních letech, byli jsme zvyklí, že bylo zahrabané, jako by neexistovalo. Vždycky to byla vina těch žen, někoho – ale nikdy ne agresora. Neexistovala představa, kolik takových případů je. Kdyby to bylo třeba jen deset kněží v republice – může se říct: „Jen deset? To se dá udržet.“ Ale pak se objeví další a další – ale když jsem to neřekl u desátého, řeknu to u jedenáctého? U dvanáctého? Kdy to zastavím? Ti, kdo to mají řešit, tomu třeba nevěří, protože toho dotyčného znají. Nějak je to pochopitelné. Věřili byste, že někdo z vaší vlastní rodiny na táborech zneužívá děti? Nevěřili.
Otevřeně jste promluvil o špatném rozhodnutí církve přimět oběti svědčit pod tlakem trestního oznámení na neznámé- ho pachatele. Je z toho cítit, že církev nebere v potaz pocity oběti, i ofenzíva proti falešným obviněním. Proč si myslíte, že k tomu rozhodnutí došlo?
Rozhodnutí církve je snaha dořešit věci za každou cenu. Ale první by měl být pastorační přístup: věříme vám, pojďte nám pomoct něco s tím udělat. Setkat se s obětí jako s člověkem, kterému bylo ublíženo. Přijmout ho. Ne dostat jako jednu z prvních věcí, se kterou se oběť setká ze strany církve, předvolání na policii. Souhlasím s tím, že je třeba věci dořešit, ale někdy je to diskutabilní – třeba když ten duchovní už nežije nebo je velmi starý a nemůže nikomu ublížit – a pro oběti je proces jen další utrpení. Sexuální zneužívání v církvi jste nazval nejen osobním, ale i systémovým hříchem a spojil jste ho s klerikalismem – kdy určitá skupina lidí má jisté výsady, zachází se s nimi jinak než s ostatními členy církve. V evangelických církvích toto dělení není – kazatelé mají rodiny a skrze ně jsou stejnou součástí církve jako kdokoli jiný.
V problematice sexuálního zneužívání v církvi jste ponořen už sedm let – kde vidíte největší riziko selhání u evangelických duchovních?
Tohle nevím, proto teď budu mluvit jako cizinec. Vím, že třeba u baptistů v USA to byl také problém – a čísla ukazovala, že nebyl o moc menší než v katolické církvi. Netuším, jestli je to opravdu tak, že v evangelických církvích kazatelé nemají žádné výsady. Existují studie, na které si vzpomínám, které se týkaly lidí ze staršovstva a partnerů těch, kteří zneužívali – oběťmi byly dospělé ženy. Nejde jen o děti, jde o pozici, ze které ke zneužívání dochází. Když někoho duchovně doprovázím, jsem pomáhající profesionál, nejsem ve stejné pozici jako ten druhý. Zneužití z téhle pozice není jen tělesné, protože jsme chrámy Ducha svatého – jde o obrovský zásah do integrity oběti. Základní princip je, že dotyčný zneužije svoji moc a postavení. Přece je to ten „dobrý pastor“.
Narážíte na toho svědka, který si řekl, že to není možné, a nic neudělal?
Vždycky se najde něco, co vám zabrání, abyste nesla následky toho, že to řeknete – vy jako oběť, nebo já jako svědek, který to viděl, ale špatně vyhodnotil. V tomto je to stejné v katolické církvi ,v evangelických církvích, v rodinách. Není v tom rozdíl – je to komunita lidí, kteří drží spolu. Jsou v ní lidé různých profesí, různých schopností myslet, reflektovat. A jako v rodině pak chytrý strýček začne přemýšlet, co to s ní udělá, jiný strýček na to reaguje úplně jinak. Pak je tam někdo, kdo má terapeutický výcvik, a začne nad tím přemýšlet z odborného hlediska. A na konec někdo řekne: „Ale jestli to řekneme, on má hypotéku, a jestli půjde do vězení, kdo se postará o jeho rodinu? Není lepší to neříct?“ … To se začne dít v rodině a myslím, že se to děje i v jiných komunitách.
Hraje v myšlení toho, kdo zneužívá, roli pocit beztrestnosti?
Asi má pocit, že to zvládne, že to má pod kontrolou. Pak působí také kognitivní dis- torze – překrucování toho, co je evidentní, způsobem: „Vždyť je to projev lásky, máme se rádi. Pán Bůh přece není proti tomu, když mám někoho rád…“ Když jeden kněz, který byl obětí jiného kněze, říkal, že je to špatně, dostal odpověď: „Je to špatně, ale my máme mezi sebou intenzivní hluboké přátelství, v těch je to povolené. To je jiný svět, tomuhle Pán Bůh žehná.“ A člověk, když je mu šestnáct, sedmnáct, si není jistý. Ani pro toho zneužívaného není všechno, co pro něj agresor udělá, špatně. V tom to je nebezpečné.
Mluvil jste o odpuštění. Církev může vyvíjet tlak ve stylu: „Jsi křesťan, odpusť.“ Ale ono to tak nefunguje. Kdy může dojít k odpuštění? Kdy začne proces uzdravování?
Ve chvíli, kdy má oběť prostor říct, co se jí stalo, vyjádřit hněv, a kdy má prostor se k tomu vracet. Proces odpuštění není jednorázový akt, ale spirála do hloubky. Oběť nikdy nenutím, aby odpustila, je to cíl, který má v rukou Bůh a oběť. Když mi někdo vezme bonbón, tak mu odpustím – je to škoda, která nezničí můj život a neponesu si žádné následky. Když mi někdo zlomí nohu takovým způsobem, že budu kulhat, neodpouštím jen to, že mi zlomil nohu, bolest, kterou mi způsobil, ale třeba kvůli tomu nebudu moct dělat něco, co by mě moc bavilo – a tohle musím odpustit taky.
A možná se to, co všechno mi to způsobilo, ukáže až v životě. Proces uzdravení jednotlivce začne ve chvíli, kdy si oběť uvědomí, že něco není v pořádku, a začne hledat pomoc, oddělí se postupně od agresora. Proces uzdravení společenství začíná ve chvíli, kdy začne naslouchat obětem. Prožité trauma může mít dva důsledky – posttraumatický rozvoj, kdy oběť přetaví utrpení do dobra a angažuje se třeba v pomoci dalším obětem, anebo posttraumatickou stresovou poruchu. Rána se nikdy nezavře, oběti zanevřou na lidi, na církev, na Boha…
Lze jim pomoct?
Děje se to často. Lidé pak mluví o tom, že jim někdo ukradl Boha, církev, svátosti. Chtěli by, ale nejde to. V takové situaci existuje možnost vyjádřit to vůči Bohu. Vynadat mu, třeba sprostě. Pokud vidím Boha jako viníka, tak se s ním takto dát do křížku. Bůh to chápe, on to unese. Cesta je dostat se k bolesti a vyjádřit ji. Osobně vidím, jak je Bůh skvělý, protože na takovou bolest opravdu odpovídá. Lidé cítí, že to Boha mrzí. Zažil jsem, že cítí, že to byl Bůh, kdo tam byl zneužitý. Že když jsme si při křtu oblékli Krista, není to jen nějaká legrace. Že tam nebyla zneužívaná jen Mařenka nebo Jeníček, ale protože oběť je oblečena v Krista, byl zneužit i Kristus. A najednou se mohou s Kristem sjednotit v utrpení, Ježíš se k němu přiznává. Bez vyjádření hněvu a emocí se ale člověk k tomto jádru těžko dostává.
Jak je k tomu vedete?
Učím je třeba se modlit: „Bože, já ti nevěřím, že se o mě postaráš, protože jsi to nikdy neudělal. Bože, já ti nevěřím a mám z tebe strach. Protože ses o mě nepostaral.“ Ať se třeba měsíc takto modlí. A věřím tomu, že na to Bůh odpoví. Vedu je tím jen k tomu, aby si uvědomili, co mají proti Bohu. Mají strach mu to říct, ale Bůh na to vždycky dobře zareaguje. O něj se nebojím. Dodnes vzpomínám na jednu ženu, seděla tu přede mnou strnulá, poslouchám ji a najednou mi letí hlavou: „Bůh je …!“ A bylo to tak sprosté slovo, že jsem si říkal, že tohle není z mého myšlení. Co když je to Duch svatý? Ještě chvíli jsem ji poslouchal a ta věta mi v hlavě lítala sem a tam, až jsem řekl: „Napadla mě jedna věc. Nevím, co to znamená, ale já tu větu řeknu a vy mi řeknete, co si o tom myslíte.“ A řekl jsem ji. A ona jako kdyby se z té strnulosti uvolnila. Bylo to přesně to, co si myslela. Bůh to v ní otevřel a mohli jsme to řešit. Bůh ví, co si kdo myslí, zná tu bolest. Byl zneužitý, ví přesně, co se dělo. Z tohoto principu vycházím, když se s oběťmi bavím. Jsem přesvědčen, že přede mnou sedí zbičovaný Kristus. Ve službě sexuálně zneužívaným v církvi jste aktivní už sedm let.
Cítíte vlastní zodpovědnost v tom, jak zefektivnit systém pomoci obětem?
Chci do toho investovat, co můžu, ale jsem si vědom, že je to o změně kultury, bude to trvat. A vím, že si musím projít i nepochopením, osočováním, že se snažím hledat kněze a likvidovat církev. Ale moje téma je péče o agresory, nechci likvidovat kněze. I protestantské církve mě kontaktují že chtějí to téma otevřít. To je známka toho, že se něco začíná dít, že nezavíráme oči. A to je fajn.
Co vám osobně těch sedm let setkávání s tak intenzivní bolestí dalo?
Pro mě je to také obrovské setkávání s Boží milostí, když vidíte, jak Bůh odpoví i na takové věci. Prožívám i velmi silné momenty v modlitbě. Třeba když jsem z okna viděl jednu z obětí, díval jsem se na ni, aniž by to věděla. Napadlo mě, jak je těžké tomu člověku zprostředkovat, že ho někdo má rád, že ho mají rádi lidi, Bůh. Tak jsem se modlil: „Pane Bože, nemohl bys něco udělat? Vždyť je to především Tvoje dítě, co já s tím můžu dělat? Vždyť se snažím ze všech sil…“ A najednou jsem měl silný pocit Boží blízkosti a vnitřního slova, které říká: „Já vím.“ Jako by stál nejen vedle mě, ale se mnou v té bolesti – Bůh taky někdy nemůže dál, i on nese kříž toho, že se nemůže přiblížit člověku.
Prožít sounáležitosti s tímhle Božím utrpením bylo jako cítit Otcovo zoufalství, když Ježíš na kříži volal: Bože můj, proč jsi mě opustil?
Možná bude tento rozhovor číst někdo, kdo je nebo byl obětí sexuálního zneužívání v církvi (jedno jaké), nese si to v sobě a bojuje s psychickými následky. Řekněte mu, prosím, teď to nejdůležitější.
Nejste sám, komu se to stalo. Nemusíte být sám ani v tom, jak to budete prožívat. Jsou lidé, kteří jsou ochotni vám pomoct, a existuje cesta.
P. ThLic. MAREK FRANTIŠEK DRÁBEK, DIS. (1977) – Kněz, nemocniční kaplan a člen premonstrátského řádu. Vystudoval KTF v Praze a licenciát z pastorační teologie získal na Mezinárodním institutu pastorální teologie ve zdravotnictví Camillianum v rámci Lateránské univerzity v Římě. Absolvoval semestrální kurz ochrany nezletilých před sexuálním zneužíváním na Papežské Gregoriánské univerzitě.
Autor: Eva Čejchanová
Zdroj: Časopis Brána