Odchod z církve nebo ztráta víry se někdy vysvětlují příliš jednoduše – jeden člověk prý narazil na problém v Bibli, druhého zranila církev a třetí podlehl sekulárnímu prostředí. Psychologické výzkumy ale ukazují složitější obraz. Jedná se o postupný proces, v němž se prolínají otázky rozumu, osobní zkušenost, vztahy i potřeba žít v souladu s tím, čemu člověk skutečně věří.
Příběhů dekonstrukce vedoucích k odchodu od víry začalo v posledních dvaceti letech v křesťanské sociální bublině přibývat. Už samotný termín „odchod od víry“ ale může být trochu zavádějící, protože ne každý člověk, který opustí svou církev, přestává nutně věřit v Boha.
Někdo ztratí víru úplně, jiný se vzdálí instituci, další opustí určitý typ křesťanství a hledá jinou podobu spirituality. Dekonstrukce navíc obvykle není okamžik, kdy se věřící ráno probudí, dá si kafe a najednou zjistí, že už Boha nepotřebuje. Často je to příběh, který se už několik let vyvíjel.
Víra často nezačne mizet kvůli jedné otázce
Jedním z nejzajímavějších poznatků výzkumu zabývajících se odchodem od víry je podobnost s procesem obrácení. Psychologie náboženství už dlouho sleduje situace, kdy člověk prožije životní krizi, dosavadní způsob života mu přestane dávat smysl a začne hledat odpověď. Někdo ji najde v náboženství. Někdo jiný může ze stejného důvodu dojít opačným směrem.
Výzkumníci Heinz Streib a Barbara Keller si všimli, že odchod od víry často začíná právě v okamžiku, kdy člověk narazí na problém, s nímž si jeho dosavadní náboženské prostředí neví rady. Začne proto hledat jinde.
Nemusí jít nutně o nějakou abstraktní filosofickou otázku. Do života vám může přijít nemoc, rozpad vztahu, zkušenost s nespravedlností, smrt někoho blízkého nebo konflikt mezi tím, co církev učí, a tím, co člověk sám prožívá. Krize ale sama o sobě člověka od víry automaticky neodvádí. To, co je ale důležité, je, co se stane potom.
Najde ve svém společenství prostor pro otázky? Může svobodně připustit, že nezná odpověď? Setká se s člověkem, který jeho pochybnost nevezme nutně jako duchovní selhání? Právě tady začíná být zajímavé prostředí, ve kterém víra vyrůstá.
Když je pochybnost považována za selhání
Čím více je víra vystavěna jako systém, v němž musí být každá odpověď černobílá, tím větší problém může způsobit jediná otázka, na kterou takovou odpověď nenajdeme.
Pokud stojí celá víra na představě, že Bible musí být v každém ohledu chápána určitým způsobem, že morální pravidla nemohou být předmětem interpretace a že správná víra vylučuje zásadní pochybnost, může narušení jedné části zpochybnit celek jako takový.
Do celého procesu navíc výrazně zasáhl internet. Dříve mohl být člověk se svými pochybnostmi ve své rodině nebo společenství poměrně osamělý. Dnes během několika minut najdete stovky lidí, kteří prošli podobným příběhem, podcasty bývalých křesťanů, kritické výklady Bible i celé komunity lidí opouštějících náboženství.
Když americký hudebník Michael Gungor, známý do té doby především z prostředí křesťanské hudby, začal veřejně mluvit o tom, že už nedokáže věřit Bibli a křesťanské nauce tak jako dřív, vyvolalo to v americkém evangelikálním světě značný rozruch. Později ve svém podcastu The Liturgists přiznal, že určitou dobu sám sebe považoval za ateistu. Jeho žena Lisa prošla podobně výraznou proměnou.
Ukazuje se, že jejich význam není jen informační. Poskytují také nový sociální prostor. Člověk zde může postupně vytvořit identitu mimo svou původní náboženskou komunitu a zjistit, že se svými otázkami není sám. To ale neznamená, že internet je nějakým „ďáblovým osidlem“, a jednoduše tak způsobuje odpadnutí věřícího od víry.
Spíše výrazně rozšiřuje nabídku možností. Sociologové pro tuto situaci někdy používají obraz „skládání“ vlastní religiozity. Člověk už není odkázán pouze na to, co mu předává jeho církev, rodina nebo místní kultura. Může kombinovat různé zdroje, něco přijmout, něco odmítnout a svou duchovní identitu průběžně přestavovat.
Stejný internet, který může jednoho člověka přivést k ateismu, může zase jiného přivést od formálního křesťanství k intenzivnější víře nebo od fundamentalismu k jiné, možná více svobodnější podobě.
A když se Bible střetne s tím, co víme o světě?
Výraznou část amerického výzkumu opouštění víry tvoří také lidé, kteří narazili na konflikt mezi náboženskou výchovou a přírodními vědami.
Opakovaně se objevuje především téma kreacionismu, tedy přesvědčení, že evoluční výklad vzniku života odporuje Bibli. Hudebník Michael Gungor ve svém podcastu zmínil, že právě kritické studium evoluce a přírodních věd postupně narušilo důvěryhodnost celého systému, v němž byl vychován.
Pro českého čtenáře je však nutné doplnit důležitý kontext. Spor mezi evolucí a křesťanstvím není obecně sporem mezi moderní vědou a křesťanskou teologií. Například katolická církev evoluční teorii neodmítá; Jan Pavel II. už v roce 1996 mluvil o tom, že nové poznatky vedou k jejímu chápání jako něčeho „více než hypotézy“.
Americká zkušenost spíš ukazuje na obecnější problém. Pokud náboženské prostředí spojí samotnou existenci víry s jedním konkrétním a empiricky zpochybnitelným výkladem světa, může jeho zhroucení strhnout i věci, které na něm ve skutečnosti stát nemusely. Člověk pak vlastně nemusí odmítnout Boha kvůli evoluci. Pouze přijme falešné dilema, které mu bylo předloženo – tedy že pokud platí evoluce, křesťanství už platit nemůže – a podle této volby se zařídí.
Co rozhoduje? Často vztahy
Jedno z nejméně spektakulárních zjištění výzkumu může být nakonec nejdůležitější. Studie polských psycholožek Katarzyny Łysiak, Beaty Zarzycké a Marie Puchalské-Wasyl z roku 2020 zaměřená na dospívající zjistila, že u mladých lidí vyrůstajících s nábožensky založenými, ale zároveň pečujícími rodiči byla pravděpodobnost opuštění náboženství nižší. Podobnou souvislost výzkumnice našly u podpůrných vrstevnických vztahů.
Neznamená to, že laskaví rodiče zajistí dětem celoživotní víru nebo že člověk odchází proto, že jej někdo málo miloval. Náboženský vývoj je opravdu příliš složitý na podobné rovnice. Ukazuje to ale něco podstatného.
Víra není jen soubor tvrzení o Bohu, Bibli nebo světě. Je také zkušeností vztahu, důvěry a příslušnosti. Pokud si začnete pokládat otázky v prostředí, kde si je můžete pokládat bez strachu, že vás někdo udeří Biblí přes hlavu, nemusí to automaticky vést k odchodu z církve. Pokud ale člověk zjistí, že přijetí druhými závisí na tom, zda bude dál tvrdit něco, čemu už nevěří, dostává se před jiný problém. Musíte si vybrat mezi příslušností ke společenství a vlastní pravdivostí.
Právě touha po autenticitě se v příbězích lidí opouštějících náboženství objevuje opakovaně. Někteří z nich zůstávali v komunitě dlouho poté, co se jejich vnitřní přesvědčení začalo měnit. Nakonec pro ně bylo méně bolestivé přijít o část dosavadního světa než dál veřejně vyznávat víru, kterou už nepovažovali za svou.
V Česku není odchod od víry kulturní zemětřesení
Česko patří k nejsekulárnějším zemím Evropy. Ve sčítání lidu z roku 2021 zvolilo mezi těmi, kdo na dobrovolnou otázku o náboženství odpověděli, 68,3 procenta možnost „bez náboženské víry“. K nějaké církvi nebo náboženské společnosti se přihlásilo 18,7 procenta respondentů a téměř třetina obyvatel otázku vůbec nevyplnila. Mezinárodní data Pew Research Center podobně řadí Česko mezi země s mimořádně vysokým podílem lidí bez náboženské příslušnosti.
Odejít z církve proto u nás zpravidla nemá stejný společenský význam jako například v části Spojených států, kde je církev silně propojena s rodinou, přáteli, školou či dokonce s politickou identitou.
Pro člověka vyrůstajícího v silně katolické rodině, evangelikálním sboru nebo jiné pevně semknuté náboženské komunitě ale může být osobní zkušenost velmi podobná. Nemění se tak jen názor na několik článků víry, mění se také vaše příslušnost, vztahy a někdy vlastní představa o tom, kým vůbec jste.
Odchod od víry může bolet, i když jej člověk považuje za správný
Ztrátu víry nejde snadno nálepkovat jako osvobození nebo naopak jako tragédii. Možná se nabízí střízlivější pohled. Pro některé lidi je odchod skutečně spojený s úlevou. Přestanou hájit něco, čemu už vnitřně nevěří, nebo se vzdálí prostředí, které vnímali jako škodlivé. Zároveň ale mohou přijít o velkou část svého sociálního světa.
Když si poslechnete svědectví těchto bývalých křesťanů, tak často popisují ztrátu přátel, napětí v rodině a zkušenost, kdy člověk musí okolí sdělit, že už nesdílí něco, co všichni považovali za samozřejmou součást jeho identity. Někteří tuto zkušenost veřejného přiznání ztráty víry přirovnávají k určitému typu „coming outu“. Důležité ale je nezaměnit sociální cenu odchodu s důkazem, že samotná ztráta náboženské víry poškozuje psychiku.
Přímo tuto otázku řešila rozsáhlá studie psycholožky Wiebke Bleidorn a kolegů, publikovaná v roce 2024 v časopise Journal of Personality. Sledovala přibližně dvacet tisíc nizozemských dospělých během jedenácti let. U lidí, kteří během sledovaného období opustili křesťanskou příslušnost, nezjistila systematické zhoršení životní spokojenosti, sebeúcty ani příznaků deprese. Samotná změna náboženské identity tedy podle těchto dat nepůsobí jako psychologický zlom, po němž by se člověku nutně dařilo lépe nebo hůře.
Mnohem výrazněji rezonovala jiná věc. Víra a její praktikování u budoucích dekonvertitů slábly už před formálním odchodem a proměna pokračovala i potom. Odchod ze světa víry tak spíš skutečně připomíná členitou cestu než jen jeden rozhodující okamžik.
Pro věřícího čtenáře v tom může vyvstat nepříjemná otázka. Ne, zda má církev lépe argumentovat proti ateismu, ale zda dokáže být místem, kde můžete svobodně říci „nevím“, aniž byste tím okamžitě přestali patřit do církve.
Odchod ze světa víry opravdu není jednoduchým opakem obrácení. V obou případech člověk hledá způsob, jak spojit to, co ví, co prožil, komu důvěřuje a čemu ještě dokáže poctivě věřit.
Foto: unsplash
