Jsou hodnoty naší evropské křesťanské civilizace opravdu v ohrožení? Je na čase, aby se voliči v nadcházejících volbách do parlamentu spojili a podpořili ty, kteří představují “jediné pravé křesťanské hodnoty”? Hesla, která bychom čekali z úst politiků z druhé strany Atlantiku, přesvědčují voliče v sekularizovaném Česku.
Pomalu se blíží volby a s tím spojená všudypřítomná kampaň jednotlivých politických uskupení. Marketéři odvádí maximální výkony a průzkumy nám dávají vědět, že to do podzimu bude ještě hodně zajímavé. Každopádně lze z čeho vybírat.
Věřící lidé jakožto nedílná součást české společnosti nebudou bezesporu bezvýznamným hlasem. V tomto ohledu stojí za povšimnutí prohlášení blízkého spolupracovníka kardinála Duky Josefa Neužila pro server Médiář.cz, že ve spektru stran, které se ucházejí o voliče, je zrovna nacionalistická SPD tou stranou, která představuje křesťanské hodnoty.
Je třeba poznamenat, že vztah mezi křesťanstvím a politikou je složitý. Církev hrála v historii politické svobody jistou smíšenou roli. Občas se podílela na potlačování politické, náboženské a ekonomické svobody, jako tomu bylo u Tisova Slovenského státu.
Navzdory tomu a otřepaným sekulárním karikaturám náboženství, bylo křesťanství jednou z nejdůležitějších sil svobody a myšlenky právního státu. Ačkoli křesťanství není samo o sobě politickým programem, přesto nám poskytuje určitý způsob uvažování o stavu a roli politiky.
Křesťanská vize hodnot v politice není jen sekulární vize vlády s pocukrovaným náboženstvím. Je založena na klíčových teologických a filozofických představách o povaze Boha a skutečnosti. Jsou to témata spravedlnosti, hodnoty svobody, role rodiny a chápání hodnoty života lidské osobnosti vytvořené k obrazu Boha, člověka stvořeného k rozkvětu a povolaného k věčnosti.
Jako insider z církevního prostředí si hlavně na sociálních sítích začínám všímat, že věřícímu voliči pro “správnou” volbu často stačí příslib s nádechem duchovna, či obrany křesťanství. Takový příslib přitom neznamená zhola nic a politická strana, která ho vydává, je většinou od křesťanských hodnot na hony vzdálená. Pro zmíněného voliče postačí, když je politický kandidát ochoten například podporovat tradiční rodinu, bojovat proti uprchlíkům a vymezovat se proti jiným náboženstvím, například Islámu.
Konkrétně se k výše zmiňované SPD vyjádřil v článku Ivana Štampacha pro Deník Referendum proděkan pražské Katolické teologické fakulty Benedikt P. Mohelník. Ten uvádí, že když Nerušil mluví o křesťanství a o křesťanských hodnotách, jak je prosazuje SPD, není to ani v náznaku křesťanství ve významu, jak tomuto výrazu rozumí on sám. Tedy není to křesťanství ve smyslu způsobu smýšlení a žití, který vyplývá z životního příběhu Ježíše Krista, jak ho podávají evangelia a ostatní novozákonní spisy.
Příklady národních populistickych hnutí vidíme na obou stranách Atlantiku. A jak bývalý prezident Donald Trump tak i Národní fronta Marine Le Pen se hlásí ke křesťanství nesčetnými způsoby. Ať už v začleňování křesťanské symboliky do politických shromáždění, nebo rétorikou obrany „judeo-křesťanských” tradic.
Nicméně na základě reálných plodů práce, jako zpochybňování holokaustu, nenávist vůči menšinám a šíření konspirací, jim až tak o křesťanské hodnoty a křesťanskou víru samotnou nejde. Je sice zajímavé, jak se křesťanství v těchto hnutích skutečně stává nejen vírou, ale formou kulturní identity – ale často jde spíše o kulturní sounáležitost než o víru.
Pokládám si tedy otázku, zda je boj proti Islámu, homosexuálům, interrupcím a uprchlíkům tedy tou hlavní křesťanskou politickou agendou? Aspoň dle představy uskupení jako je Národní fronta, či SPD? Jsou křesťané na základě Ježíšova poselství lásky vůbec povoláni vstupovat do těchto politických témat? Jak chápat křesťanství vyplývající z příběhu Ježíše Krista?
Ježíš nikdy nebyl politicky angažovaný. Nestranil žádnému politickému křídlu – nikdy nemohl tvrdit, že je Bůh na jeho straně barikády. Měl vůbec dobrý důvod zůstat stranou od politiky. Poselství, které kázal, se týkalo vlády, ale vlády, kterou přivede na Zemi, nikoli takové, která by vznikla lidským úsilím. Ježíšova zpráva byla o Boží vládě, která bude vládnout světu a která přinese světový mír.
Při jedné příležitosti byl dav Ježíšových následovníků natolik ohromen jeho zázračnou schopností nakrmit velký dav pěti tisíc lidí pěti bochníky chleba a dvěma rybami, že se jej pokusili zmocnit a učinit z něj svého krále! Ježíš však unikl jejich záměrům a odešel zpět do hor (Jan 6,5–15, Bible).
Očividně by měl podporu, kdyby chtěl svrhnout stávající síly. Je však jasné, že si nepřál do tehdejší politiky zapojovat. Místo revoluce nebo vzpoury Ježíš učil mír a nenásilí. Kdyby dnes byl mezi námi fyzicky, jak by se zachoval v našem současném politickém prostředí? Vedl by kampaň za zvolení svého oblíbeného kandidáta?
Pravděpodobně ne, místo toho by i nadále hlásal poselství o vysvobození od hříchu pro každého, kdo mu vydá svůj život. Ježíšův příběh je příběh o Bohu, který poslal svého Syna, aby přišel na zem, stal se jedním z nás, ukázal nám správnou cestu, obětoval se za nás a nabídl nám záchranu. Řešením problémů člověka není ani tak reforma současných vlád, ale spíše jejich nahrazení Božím královstvím.
Posláním křesťana je proto být vyslancem Ježíše Krista – vyslancem jeho království, jeho nadcházející vlády. Od velvyslanců vlád se dnes očekává, že se nezapojují do politiky nebo vládních systémů jiných národů. Pokud by ale přece jen vnímali potřebu mít vliv na chod společnosti, Max Kašparů před léty napsal, že křesťanský politik by měl být člověk, který má nohy v hodnotách křesťanské tradice, srdce v potřebách doby, oči upřené do budoucnosti, uši otevřené k hlasu světa a ruce umazané pouze a jenom od poctivé práce.
Autor: Václav Radoš
Korektura: Sára Kolomazníková
Foto: unsplash/Martin Krchňáček