5. díle série Zjevení
Když přemýšlíme o hrozbách pro církev, často se díváme vně, na nepřátelskou společnost, politické tlaky nebo pronásledování. Úvodní dopisy knížky Zjevení ale ukazují překvapivou pravdu: největší riziko často nevyvstává zvenčí, ale rodí se zevnitř. Z našeho vlastního pohodlí, slepoty a pocitu, že už všechno víme a máme.
Na začátku knihy Zjevení nacházíme sedm dopisů adresovaných sedmi konkrétním církvím. Najdeme v nich povzbuzení pro těžké doby i nekompromisní napomenutí k rozpoznání vlastní slepoty.
Jan adresuje svou knihu sedmi sborům, nikoli pouze jedinému. Už to samo naznačuje, že Zjevení nebylo určeno pro úzký okruh čtenářů, ale mělo obíhat mezi křesťanskými společenstvími. Poselství knihy proto od počátku přesahuje situaci jednotlivých sborů. Číslo sedm ve Zjevení opakovaně symbolizuje plnost a úplnost. Sedm sborů tak nepředstavuje jen sedm historických církevních obcí v tehdejší Malé Asii, ale v jistém smyslu celou církev.
Starší čtenáři si možná vzpomenou na kdysi rozšířený výklad, podle něhož těchto sedm dopisů představuje po sobě jdoucí období církevních dějin. Tento článek z takového pohledu nevychází. Mnohem lépe totiž odpovídá povaze knihy Zjevení chápat tyto dopisy jako nadčasové prorocké oslovení celé církve.
To úzce souvisí i s tím, jak rozumíme biblickému proroctví. Když dnes slyšíme toto slovo, často si představíme především předpověď budoucnosti. Ve Zjevení však prorocký hlas plní širší úlohu: volá Boží lid k věrnosti Bohu tady a teď. Jan nepíše proto, aby uspokojil naši zvědavost ohledně budoucích událostí, ale aby ukázal, jak má Boží lid žít ve světle Boží vlády už dnes.
Proto Ježíš nezačíná výkladem budoucnosti, ale sedmi konkrétními vzkazy. Každý z nich vyrůstá z prostředí určitého města, zároveň však odhaluje duchovní zápasy, které jsou univerzální.
Každá církev má své slepé místo
Dopis laodicejské církvi odhaluje její hlubokou duchovní slepotu:
„Říkáš totiž: Jsem bohatý, zbohatl jsem a nic nepotřebuji – a nevíš, že jsi ubohý a politováníhodný, nuzný, slepý a nahý. Radím ti, aby sis ode mě koupil zlato přetavené v ohni, abys byl bohatý, a bílé roucho, abys byl oblečen a neukazovala se hanba tvé nahoty; a své oči pomaž mastí, abys viděl.“ (Zj 3,17–18, B21)
Pojďme si tyto narážky rozkrýt skrze historicko-kulturní kontext. Jan píše křesťanům do Laodikey, že jsou nuzní – přitom Laodikea byla mimořádně prosperujícím obchodním centrem. Píše jim, že jsou slepí, ačkoli město proslulo výrobou světoznámé oční masti. Píše jim, že jsou nazí – i když byli slavní zpracováním luxusní černé vlny.
Byli tak bohatí, že když oblast v roce 60 po Kristu zasáhlo zničující zemětřesení, hrdě odmítli finanční pomoc Římské říše a prohlásili: „Dařilo se nám a nic nepotřebujeme.“
Laodikea měla jen jednu výraznou slabinu – nedostatek kvalitní vody. Zatímco nedaleké Kolosy byly známé chladnými horskými prameny a Hierapolis proslula horkými léčivými prameny, Laodikea neměla zdroj žádný. Vodu přiváděl akvadukt z Hierapole, ale během dlouhé cesty tak vychladla, že nebyla ani horká, ani osvěžující. Když dorazila do města, byla jen vlažná a nepříjemná k pití.
Stejně jako celé město si i místní sbor připadal duchovně bohatý. Měli za sebou silný příběh, znali přece apoštola Pavla a z jejich sboru pocházel slavný Epafras! Přesto Ježíš vidí něco, co oni sami neregistrují.
Je možné, že se naše největší přednosti mohou stát místem naší největší slepoty?
Na co jsme jako církev hrdí? Co považujeme za svou silnou stránku? Možná právě tam bychom měli být nejvíce obezřetní. Ne proto, že by naše přednosti byly špatné, ale proto, že nás mohou nenápadně ukolébat. Laodikejští neměli problém poznat své silné stránky – problém byl, že přestali vidět svou skutečnou duchovní situaci.
Je dobré usilovat o kvalitní teologii, zdravou církev i poctivé vyučování. Nic z toho však nenahradí živý vztah s Kristem. Laodikejští nebyli napomenuti proto, že by měli málo znalostí nebo špatnou organizaci. Ježíš jim vytýká něco hlubšího – že ztratili schopnost vidět sami sebe jeho očima.
Největší duchovní slepota totiž nespočívá v tom, že neznáme správné odpovědi – ale že si přestaneme klást správné otázky. Přestaneme se ptát, kde nás Kristus chce proměnit, protože jsme přesvědčeni, že už víme dost. Opravdové nebezpečí nepřichází ve chvíli, kdy se církev mýlí, ale když si přestane připouštět, že se ještě může něco učit. Laodikea byla přesvědčena, že už dosáhla cíle. Ježíš ji však zve, aby znovu vykročila na cestu proměny.
Dopisy církvím nám ukazují, že Kristus vždy začíná tam, kde lidé skutečně žijí. Nemluví v abstraktních poučkách. Používá obrazy jejich práce, ekonomiky, vlastního města a reálných problémů. A stejně jedná i dnes. Laodikea navíc není jediným příkladem — podobný princip nacházíme i v dalších dopisech.
Největší hrozbou nemusí být vnější nepřítel
Laodikea neumírala kvůli pronásledování, umírala kvůli pohodlí. Sardy neumíraly kvůli heretickému učení, umíraly kvůli sebeuspokojení. Pergamon chřadnul kvůli kompromisům a Thyatira kvůli toleranci modlářského kultu. Největším nepřítelem církve nemusel být římský císař ani vnější tlak. To, co ji ohrožuje nejvíce, velmi často vyrůstá z jejího vlastního vnitřku.
Kristus navíc zná každou církev jinak. Neposílá jeden hromadný formulář, ale sedm osobních vzkazů. Nevede všechny sbory podle jedné šablony. Některé povzbuzuje, jiné napomíná, další téměř výhradně chválí a poslední přímo konfrontuje.
Když čteme dopisy sedmi sborům, snadno podléháme pokušení hledat, co je špatně na těch druhých. Ježíš ale nechce, abychom v textu viděli především historickou Laodikeu nebo Sardy. Chce, abychom v něm poznali sami sebe. Každý dopis končí stejnou výzvou: „Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.“ Ne jedné vzdálené církvi, ale všem církvím. Každý dopis je určen i nám.
Zdroj: Lightstock
