Debaty o tom, co Bible říká o LGBTQ+ lidech, často končí v patové situaci a zanechávají za sebou hluboké rány. Málokdo si ale uvědomuje, že oficiální biblický kánon nevznikl jen tak přes noc. Vedle něj existovaly desítky dnes zapomenutých textů – apokryfů. Co můžeme z těchto raných spisů vyčíst o nebinaritě, stejnopohlavní touze nebo proměně genderových rolí?
O tom, jak Bible hovoří o LGBTQ+ a jak lze dané verše interpretovat, byly napsány mraky článků, vedeny desítky bouřlivých diskuzí i kázáno z mnoha kazatelen. Vždy to však způsobilo neshody mezi jednotlivými názorovými tábory a spoustu bolesti konkrétním lidem s menšinovou vztahovou orientací nebo genderovou identitou.
Ano, Bible je nazývána Božím slovem a je jisté, že Bůh může s člověkem jejím prostřednictvím komunikovat. Mnoho lidí ji však považuje za knihu, která jen tak sama od sebe spadla z nebe na zem. Málokdo si uvědomí, že podoba biblického kánonu, se kterou se v dnešní době setkáváme, není záležitostí jednoho konkrétního okamžiku, ale výsledkem vývoje trvajícího několik staletí.
Každou z biblických knih sepisoval jiný autor v jiné době a jiné kultuře. Nejenže se tento biblický kánon může lišit i v rámci různých křesťanských církevních tradic, ale navíc existují i spisy, které se do biblického kánonu nakonec nedostaly vůbec, i když jsou mu svým obsahem blízké. Tyto spisy nazýváme apokryfy.
Předem je třeba uvést, že následující řádky se dotýkají témat, která mohou být pro někoho kontroverzní. Cílem tohoto textu však není zpochybňovat oficiální biblický kánon ani dogmaticky hodnotit pravost citovaných spisů. Jde o historické a literární zmapování myšlenek, které v raných dobách formovaly křesťanský a židovský svět, a o nahlédnutí do témat, která dodnes hýbou naší společností.
Slovo apokryf pochází z řeckého apokryphos, což znamená „skrytý“ nebo „utajený“. V náboženském a literárním kontextu jde o texty, které svým stylem, postavami či tématy připomínají biblické knihy, ale nebyly zařazeny do oficiálního biblického kánonu.
Proč nebyly přijaty? Raná církev při utváření kánonu vyřazovala texty, které neodpovídaly převládající teologii, vznikly později, než tvrdily, nebo byly považovány za heretické či příliš spjaté s gnosticismem.
Starozákonní vs. Novozákonní: Zatímco starozákonní apokryfy doplňují příběhy z izraelských dějin, novozákonní apokryfy (často gnostická evangelia a skutky apoštolů) nabízejí alternativní pohledy na Ježíšův život, jeho učení, roli žen a povahu duchovního světa.
Dnešní význam: Ačkoliv je většina církví neuznává jako závaznou duchovní autoritu, pro historiky a teology představují fascinující svědectví o pestrosti myšlení a tradic v raném křesťanství a starověku.
Apokryfy ze starozákonních dob
Jedněmi z prvních starozákonních apokryfů (tzv. pseudepigrafů) z období Druhého chrámu, které se oblasti homosexuality nepřímo dotýkají, jsou Kniha Henochova (1. Henoch) a Kniha Jubileí. Ani jednu sice nenajdeme v oficiálním židovském a západním křesťanském kánonu, ale přesto jsou uznávány například etiopskou pravoslavnou církví. V těchto knihách se čtenář dozvídá o pozadí hříchu Sodomy. Na první pohled se jedná o zmínku, která nám nic nového neřekne – zmiňuje se totiž o smilstvu a „hříchu proti přírodě“.
Pokud se ale podíváme hlouběji, zjistíme, že tento hřích tehdy nebyl spojený s homosexualitou, nýbrž s pýchou a touhou sodomských obyvatel zneužít cizince, kteří byli ve skutečnosti maskovanými anděly. Důkazem může být to, že Kniha Henochova a Kniha Jubileí jsou fascinovány příběhem z 6. kapitoly Genesis, který vypráví o tom, jak takzvaní Strážci (padlí andělé) sestupovali na zem, brali si lidské ženy a plodili s nimi obří potomky. Když se tyto apokryfní knihy zmiňují o Sodomě (např. v Knize Jubileí 20, 5–6), její hřích bývá popisován jako pomyslné zrcadlo tohoto andělského pádu a jako snaha o násilné překročení hranic mezi lidským a andělským světem.
Tuto interpretaci potvrzují i některé texty z oficiálního biblického kánonu. List Judův, který je Knihou Henochovou silně ovlivněn, popisuje, že Sodoma a Gomora se vydaly na cestu smilstva a „prahly po jiném (cizím) těle“ (v řeckém originále heteras sarkos). Text nezmiňuje stejné tělo, nýbrž doslova „jiné tělo“ – tedy odlišný živočišný/duchovní druh.
Dalším důkazem je Ezechiel 16,49, který říká: „Hle, toto byla nepravost tvé sestry Sodomy; měla pýchu, hojnost chleba a bezstarostný klid, ona i její dcery, ale ruku utištěného a nuzného neposílila.“ Ani v tomto případě se nemluví o homosexualitě, ale o sociální nespravedlnosti a porušení pohostinnosti.
Tato komparace biblických a apokryfních textů nám jasně ukazuje, že příběh Sodomy a Gomory byl k lynčování LGBTQ+ lidí použit až mnohem později a že takové zneužívání textu zcela ignoruje původní zamýšlený význam a kontext.
Helénistický posun významu
Patrný náznak posunutí významu můžeme vidět už v Knize tajemství Henochových (2. Henoch), ve které je patrné odsuzování lidí za „smilstvo s chlapci po způsobu pohanů“. Je ovšem nutno podotknout, že tito židovští autoři byli ovlivněni helénistickou řeckou kulturou, v jejímž průběhu byla běžná takzvaná pederastie – vztahy dospělého muže s mladými chlapci, často založené na zneužívání moci a nerovnosti, nikoliv na rovnocenné lásce.
Podobný princip nese i Kniha Moudrosti, kterou katolická církev v biblickém kánonu má (jako deuterokanonickou), ale protestanti ji z kánonu vyřadili. Ta v rámci vyjmenovávání hříchů pohanů uvádí i takzvané „zmatení pohlaví“ (v řeckém originále geneseos enallage).
Tento pojem v tehdejší židovsko-helénistické filozofii zahrnoval cokoliv, co obnášelo jakékoliv překračování rigidních společenských rolí – nejen oblast intimního života, ale například i cross-dressing (oblékání oděvů opačného pohlaví). Rovněž v tomto případě můžeme vidět, že texty naráží na kulturu okolních pohanských národů, kterou Židé vnímali jako ohrožení vlastní náboženské a kulturní identity.
Dva nebo jeden?
Velké množství židovských tradic, helénistických a mystických textů té doby věřilo něčemu, co by mnoho současných křesťanů označilo za kontroverzní: že první člověk (Adam) byl stvořen jako takzvaná androgynní bytost – muž a žena v jednom těle. Tuto tradici rozvíjí například helénisticko-židovský filozof Filón Alexandrijský nebo starověké midraše (např. Genesis Rabba 8, 1).
Podle nich samostatná pohlaví vznikla až následně, rozdělením tohoto původně celistvého Adama. Tyto myšlenky jasně ukazují, že pro starověké myslitele nebyl lidský gender černobílou záležitostí, ale že jej vnímali v mnohem větší šířce a pestrosti, než jak je v dnešních křesťanských kruzích prezentován.
Josef jako queer ikona
Za další starozákonní apokryfní text, který se dotýká queer identity a který zároveň dává nový rozměr rigidním pohledům na gender, můžeme považovat Závěti dvanácti patriarchů, konkrétně tedy Závěť Josefovu. V tomto textu a na něj navazujících tradicích je Josef, kterého mimochodem známe z knihy Genesis, vykreslen jako postava nezapadající do škatulek tehdejší kultury a tehdejších představ o tvrdém mužství. Zatímco ideální starověký muž byl striktně maskulinního vzhledu, Josef byl v tehdejších výkladech popisován jako zženštilý, rád se parádil a pečoval o svůj vzhled.
Starověká rabínská i apokryfní tradice (například midraš Genesis Rabba) doplňuje, že jeho známý pestrobarevný plášť (ketonet passim) byl typem oděvu určeným v té době pro královské dcery a že byl odvlečen do Egypta mimo jiné pro svou krásu, což z něj dělalo terč sexuálního vykořisťování. Při popisu této postavy tak dochází k určitému stírání rozdílů mezi tehdejším biologickým pohlavím a společenským genderem. Josef se tak stává zajímavou historickou queer ikonou, která nejenže zachránila celý Egypt, ale zároveň se stala i vyvoleným Božím nástrojem.
(Pokračování v druhém díle, který se zaměřuje na gnostická evangelia, ranou církev a zaniklé křesťanské rituály.)
Použité starověké prameny a literatura:
- 1. kniha Henochova a Kniha Jubileí – židovské mimobiblické texty z období Druhého chrámu (viz např. Kniha Jubileí 20, 5–6).
- Filón Alexandrijský & Genesis Rabba (8, 1) – historické prameny rozvíjející tradici o původním androgynním stvoření človeka.
- Evangelium podle Tomáše (výroky 22 a 114) a Evangelium podle Filipa – texty z nálezu gnostických spisů u Nag Hammádí.
- Skutky Pavlových a Tekliných – apokryfní text z 2. století (motiv cross-dressingu a odmítnutí tradičních genderových rolí).
- Tajné Markovo evangelium – fragment textu objevený profesorem Mortonem Smithem v roce 1958 v klášteře Mar Saba.
- Boswell, John. Same-Sex Unions in Premodern Europe. New York: Villard Books, 1994. (Historická analýza liturgického obřadu adelphopoiesis a partnerství sv. Sergia a Bacha).
