Proč se mladí lidé dnes obracejí ke křesťanství a co od církve čekají? V debatě pořadu Týden bez filtru s mladými konvertity Honzou, Patrikem a Eliškou zaznělo, že mladí nehledají jen odpovědi, ale komunitu, otevřenost a prostor pro otázky, které v církvi často zůstávají tabu.
„Cílem je především najít takovou církev, aby v ní moje víra mohla přirozeně růst,“ říká hned v úvodu debaty jeden z konvertitů Honza, podle čeho si církev vybíral. „V katolické církvi jsem měl problém s některými ceremoniemi. Po absolvování křesťanského gymnázia jsem taky ztratil komunitu. A tu jsem pak díky svojí ženě našel v CityHousu,“ doplňuje katolíka Honzy další konvertita Patrik. Nejmladší konvertitka Eliška z naprosto ateistické rodiny popsala, s jakými reakcemi ze strany rodiny i okolí se musela po přihlášení ke katolictví vypořádat.
Debata byla rámována fenoménem tiché obnovy (the quiet revival), který podle některých studií prochází současným Západem. Spočívá v tom, že roste počet mladých, kteří se hlásí ke křesťanství, identifikují se s konkrétní církví anebo se vůbec zajímají víc o spiritualitu. Proto debatu provázely ukázky z rozhovoru s odborníkem na problematiku, religionistou Milošem Mrázkem, a taky „církevním praktikem“ Danielem Martinkem, nejmladším českým římskokatolickým knězem. Na ukázky mladí konvertité reagovali a společně o nich debatovali.
Zvlášť mladí jsou zvědaví a kladou dobré otázky
„Souvisí to s generační změnou, změnou vnímání životních hodnot. Oproti předchozím generacím mladí více hledají smysl života. Předchozí generace jako mileniálové nebo boomeři byli více založení, řekněme, na světském úspěchu, na zajištění sebe a rodiny. Ale přijde mi, že mladí z generace Z potřebují mít nějaký životní smysl.“ Tak na údajný nárůst zájmu o křesťanství ze strany mladých reagoval ze své zkušenosti Patrik. Honza dodal: „Od té doby, co lidé z mého okolí vědí, že jsem katolík, se mě na víru často ptají. Zvlášť mladí jsou často zvědaví a mívají velmi dobré otázky, protože katolické prostředí neznají. Mohou paradoxně pokládat takové otázky, které směřují příměji ke smyslu víry a křesťanství. Jsou to lidé, kteří jsou odvážní se ptát.“
Jak je pro jejich vlastní víru pravdivost tohoto trendu důležitá? „Doufám, že to pravda je. Myslím, že kdyby bylo v církvi více mladých, méně by jich z církve odcházelo, jelikož by se měli o koho opřít,“ formulovala Eliška. „Pro mou osobní víru moc ne, pro můj život v církvi ano, poněvadž církev potřebuje hlasy a pohledy mladých lidí,“ rozlišil Honza.
„Komunita je pro mě naprosto zásadní. Těžko si dokážu představit, že bych věřil, kdybych kolem sebe neměl lidi, kteří to mají stejně. Přijde mi, že starší generace víru často braly tradicionalisticky, zatímco mladí usilují o živý a aktivní vztah s Bohem. Mluvím z perspektivy CityHousu, ale přijde mi, že to platí obecněji,“ uvedl v debatě Patrik. „Co mi přijde, že v posledních letech mladé na [katolické] církvi láká, jsou dva poslední papežové. Za jejich úřadu se církev stala více lidská,“ dodává Eliška z perspektivy mladé katoličky.
Co by měly české církve dělat, aby byly pro mladé atraktivnější? Na to zazněla třeba slova Honzy: „Mladí lidé jsou odvážní. Napadá mě, že je důležité diskutovat s nimi. A to i za cenu nesouhlasu. Mladí mají zvídavé dotazy, které v církvi třeba do té doby byly tabu, a církev dokáže svoji otevřenost právě tím, že bude ochotna o těchto věcech mluvit. I za cenu toho, že to bude nepříjemné.“
V debatě se hosté věnovali také prožívání víry za covidu, tomu, zda se z jejich zkušenosti trend tiché obnovy týká skutečně více mladých mužů než žen, nebo tomu, nakolik jim vadí, když se mladí staví k věrouce příslušné církve dost výběrově a nezávazně.
Více v Týdnu bez filtru.
Autor: Martin Strašák
