Neplatí a nikdy neplatilo rozdělení na svatou oblast víry, spirituality, náboženství, a oblast zlého světa. Neboli zde církev, tam svět. Porušenost se naopak týká právě církve, víry a náboženství. K nápravě je třeba ekumenický i mezináboženský dialog.
„Cílem veškeré zbožnosti je smíření s Bohem,“ napsal Jan A. Komenský. Cílem nejen zbožnosti, ale lidského života vůbec je vztah člověka s Kristem. Stojí na základě, že Kristus nás s Bohem usmířil. Víra je přijetí tohoto smíření, které se projevuje důvěrou trojjedinému Bohu a životem, ve kterém se ví o odpuštění, kde se miluje a doufá.
Kéž by tomu bylo tak, že by lidé stojící na tomto základě už nepotřebovali nápravu! Vůbec by se „nezakřivovali do sebe“ (jedna ze známých definic hříchu). Tak tomu ale v dějinách církve nikdy nebylo. A proto - slovy Komenského - touha po „laskavé zbožnosti“ je naléhavá stále. Přitom zbožnost může být a často bývá i „nelaskavá“. Právě nelaskavou zbožností tehdejšího křesťanstva a jejími důsledky tak trpěl Komenský.
Spiritualita je oblíbený, módní pojem, z latinského spiritus. Jedná se však o pojem dvojznačný, neboť ne každý duch, spiritus, je dobrý! Podle bible i duchovní oblast našeho stvoření může být zlá. Tělo (hmota) tedy není hlavní protiklad křesťanské víry. Pozemská věc, to může být věc i duchovní.
Je třeba rozlišovat duchy, jak nás nabádá evangelista Jan (1J 4,1). A nejen tam venku, za hranicemi sborů, církve, ale právě v rámci jejích hranic, ano v rámci našich srdcí. Odhalovat všechno to, co se chce stavět Bohu na roveň a z čeho potom vychází neláska, nelaskavost, tvrdost, fanatismus.
Neplatí tedy a nikdy neplatilo – zde svatá oblast víry, spirituality náboženství, a tam oblast zlého světa. Zde církev, tam svět. Porušenost se týká právě i církve, víry, náboženství. Luther s jistou svou nadsázkou hovořil o církvi jako o velké hříšnici (magna peccatrix). A její svatost potom podle něj spočívá právě v tom, že pokud si je své porušenosti vědoma, hledá nápravu u Boha.
Ekumenický dialog
Kéž přebývá pokorné a sebekritické vědomí vlastní porušenosti i v našich církvích. To je jedním z aspektů, jak můžeme být solí a světlem světa. Jak časté totiž je, že lidé vidí porušenost nejdřív u těch druhých. Kéž bychom dokázali vést hluboké rozhovory s těmi, kdo věří jinak než my, nebo nevěří vůbec. To je velký úkol dneška, kdy žijeme v nábožensky, konfesně a světonázorově pluralitní společnosti.
Snaha naslouchat druhým se týká především ekumenického dialogu. Ten je klíčový. Skvělé je, že se jako křesťané snad dokážeme shodnout na tom, čemu Jednota bratrská říkala věci podstatné. Víra, láska a naděje. Boží milost, klíčový význam Ježíšova spásného díla a dary Ducha svatého. I v mnohých takzvaných věcech služebných se mezi sebou shodneme – třeba ve významu Písma svatého (někdy ne ovšem již v tom, jak ho vykládat).
V mnohém se mezi sebou stále neshodneme, věříme trochu jinak – třeba co se týče významu svátostí, jinak a jindy slavíme bohoslužby. A proto ne vždy musí být to vzájemné naslouchání příjemné. Když zjistíme, čemu ten druhý, ti druzí věří, jak mnoho se to liší od nás. Ten druhý, jeho jinakost mě často jakoby zpochybňuje. A já zase svým postojem zpochybňuji toho druhého. Proto se dialogu na tato témata mají lidé tendenci spíše vyhýbat. Ale Bohu díky za to, že zažíváme chvíle, kdy si uvědomujeme, kolik toho přesto přes všechno máme společného!
Nejde jen o jiné křesťany. Žijeme ve světě, kde je mnoho jiných náboženství, která přímo či nepřímo zpochybňují tu naši pozici. A učit se naslouchat, rozlišovat duchy, to je právě velký úkol dneška. Ovšem nás v Čechách se více než dialog a soužití s jinými náboženstvími týká dialog s lidmi, kteří víru, spiritualitu a duchovní dimenzi života zcela odmítají. A přiznám se, těch potkávám docela málo. Osobně potkávám spíše lidi, kteří duchovní dimenzi života neodmítají, hledají to „nad námi“, ale jsou jim cizí nejen církev, ale vůbec křesťanské představy o Bohu.
Proč je mnohým lidem, kteří věří, že je něco „nad námi“, vzdálená klíčová biblická myšlenka osobního Boha? Je to vždy jejich útěk? Uctívání sebe? Výraz toho, že člověk – jak říkal Kalvín – je „fabrika na modly“? Jistě mnohdy ano. Často ale asi také od naší křesťanské víry mají odstup proto, že jsme jim jako církve o zdroji naší víry autenticky nesvědčili, nebo jen v karikaturách…
Modleme se tedy a pracujme na tom, abychom kultivovali svou víru a zbožnost vědomím toho, co pro nás Bůh v Kristu vykonal. Abychom v jeho světle poznávali nejen svou porušenost, ale také onu Boží cestu z ní. Modleme se a pracujme na tom, abychom dokázali rozlišovat duchy. Abychom tak do hloubky viděli a rozuměli těm, kdo okolo nás věří jinak či vůbec, a tak je dokázali autenticky a pravdivě zvát k životu, který je v nás skryt: k životu s ukřižovaným a vzkříšeným Kristem. Amen.
Kázání, připravené původně pro alianční týden modliteb v r. 2020 v modlitebně Církve adventistů s. d., otiskujeme jako úvod k plánovanému textu o spiritualitě.
Redakčně upraveno
Autor: Jiří Šamšula
Zdroj: Protestant
Foto: marcos-paulo-prado/unsplash
Tak já mám s křesťanstvím problém vyrůstala jsem v něm nutili mě chodit do kostela ke svatemu přijímání a jediné co jsem viděla byli věřící kteří byli zlí a boha používali jako ospravedlnění všech svých činu, žádná tolerance, respekt, pochopení jen nařízení co je správné,podle nich správné, vše co se trochu lišilo bylo špatně a bylo cílem šikany a ublizovani to co je v bibli se v těch hlavách věřících vytratilo vaše články ve mě vzbuzují zlost a mým pozorováním jsem naznala ze jakékoliv náboženství je zlo způsobené nějakým fanatismem v něco co nikdo nikdy neviděl a možná nezažil, díky křesťanství ve své podstatě násilnému jsem ateista mám své vnitřní vedení a vyvaruji se všech chyb které jsem kolem sebe v tom zas….. křesťanství viděla jdete všichni věřící do prd…. dokud nebudou lidi zit to co je v bibli jste všichni jen zase…. Sragorove co neví co je opravdova láska a dobro, jako ateista jsem víc nábožensky založena než všichni věřící dohromady umíte jen kázat vodu a pít víno, a díky většiny lidi od církve vnímám ze nás laskyplnych a tolerantnich lidi kteří mají pochopení ze nic není černobíle je víc a také jsem pochopila ze bůh za to nemůže jen zneužívání lidi co je je pro ne jednodušší se jít pomodlit a myslet si ze tím to napravili Kez by to bylo tak snadné
Souhlasím s Vámi také mě vedli rodiče k náboženství ,ale život mě naučil, že zlé lidi bůh netrestá ale těmi zlými trestá ty dobré lidi.Kde je ta všeobjímající láska boží.Proč nás tedy ,,stvořil,,když farář odpoví , že za válku si lidé mohou sami ,aby jsme boha z toho neobviňovali.Odpověděla jsem mu,že tedy i on je jeden z viníků války.Je mi smutno z toho,že se najdou lidé.kteří fanaticky,,žerou,,ty bludy o lásce boží, která neexistuje.Například váleční zločinci si po válce žili spokojeně a necítili, žádnou vinu a chodili do kostela.A obyčejné lidi by bůh trestal, za obyčejné hříchy to nedokáže žádný farář vysvětlit.