Někdy se bez bolestivého přiznání si pravdy v našich vztazích prostě nepohneme dál. Součástí terapie je někdy bolestivá cesta do hlubin duše. Pokoj bez bolesti většinou nepřijde. Problém (nejen) dnešního křesťanství však je, že se o to pokouší přístupem „buď v pohodě, Bůh tě bere takového, jaký jsi“. Nic se sebou nemusíš dělat, jen se přijmi a možná trochu více přemýšlej nad vírou. Tento přístup sice skutečně nebolí, „jen“ je vzdálen zvěsti evangelia i Vánoc.
V Jeruzalémě žil muž jménem Simeon; byl to člověk spravedlivý a zbožný, očekával potěšeníIzraele a Duch svatý byl s ním. Jemu bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše.A tehdy veden Duchem přišel do chrámu. Když pak rodiče přinášeli Ježíše, aby splnili, co o dítěti předpisoval Zákon,vzal ho Simeon do náručí a takto chválil Boha:„Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy – světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.“ Ježíšův oteca matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. A Simeon jim požehnal a řekl jeho matce Marii: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat – i tvou vlastní duší pronikne meč – aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“ Lk 2, 29–35
Pokud posloucháte klasickou hudbu, pak víte, že Simeonův chvalozpěv je častým námětem vánočních skladeb. Jenže v drtivé většině končí veršem 31 navzdory tomu, že do něj podle Písma patří i slova o tom, že Ježíš bude dán k pádu mnohým a že Mariinu duši pronikne meč. Proč skladatelé tyto verše do svých skladeb většinou nezakomponovali? Nevíme, ale můžeme si domýšlet. Vánoce jsou přece svátkem míru a pokoje, a není proto třeba hrozit zakopnutím nebo řinčet mečem. Jenže o obojím v Simeonově vánočním chvalozpěvu čteme. Položme si proto otázku, zda může být pokoj bez bolesti?
Někdy ano, ale někdy – a možná častěji – ne. Bez někdy bolestivého přiznání si pravdy se v našich vztazích prostě nepohneme dál. Součástí terapie je někdy bolestivá cesta do hlubin duše. Někdy je třeba podstoupit bolestivé vyšetření, abychom se uzdravili. To však neznamená, že bolest je stoprocentní jistotou k nabytí pokoje, k uzdravení, ale je téměř jisté, že bez ní – pokud ji dobře zpracujeme – se nepohneme vpřed.
Na jednom místě Ježíš dokonce říká: „nemyslete si, že jsem přinesl pokoj. Nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč!“ (Mt 10) Ježíš pochopitelně nevyzýval k násilí, ale ukázal, že jeho zvěst, jeho následování, přinese mnohé kontroverze. Ježíš řadu lidí dráždí, a to ne proto, že jeho následovníci jsou nutně arogantní, ale prostě někdy rozděluje a někteří o něj slovy Simeona klopýtají. Pochopitelně nepíšu o Ježíšovi jako o filozofickém konceptu, jako o nástroji na spokojený život, jako o někom, koho máme „především promýšlet“. Mluvím o Ježíši, kterého máme následovat, který říká, jak neodsuzuji tě, tak ale i nehřeš.
Ježíš vzbuzuje konflikty
Chtěl bych ukázat na dva druhy konfliktů, které plynou z následování Krista. Ježíš vzbuzuje konflikty mezi lidmi a v lidech. Co znamená, že Ježíš vzbuzuje konflikty mezi lidmi? Je to tak, že kdo je konfliktnější, ten je zbožnější? Jistě ne. Jde ale o to, že kvůli víře se někdy můžeme dostat do konfliktu, který jsme si nenaplánovali.
Apoštol Petr píše, že když adresáti jeho dopisu uvěřili, změnilo to jejich život. Jenže jejich bývalé kamarády to doslova „dráždí“ (1 P 4, 4). Nemusí to tak být vždycky, ale někdy naše okolí dráždí, když s ním nedržíme basu. Na mnoha místech světa jsou křesťané pronásledováni, ostrakizováni, vylučováni ze společnosti, a to ne proto, že jsou militantní, že mají moc, ale prostě protože jsou křesťané a odmítají se přizpůsobit některým požadavkům, které jsou proti jejich přesvědčení. Proč?
Když vznikalo křesťanství, římská společnost byla zaplavena nejrůznějšími božstvy, kulty a mystérii a počítalo se s tím, že každý má svoji soukromou víru a slouží svým bohům. Mimo to ale bylo povinné veřejně uctívat bohy svého města a císaře. Všechny instituce měly své patrony, bůžky, a hlavně veřejné obřady k jejich poctě. Pokud se někdo neúčastnil, pak to vzbuzovalo strach, že se městu bohové pomstí. A to provokovalo. Tato realita se opakuje v jiných kulisách dodnes.
Sice nás náš šéf nás nebude nutit vzdávat poctu bohům, ale stačí žít čestným životem, nepomlouvat, nebrat úplatky nebo se zastat těch, kdo jsou na okraji, a už to může být problém. Někdy prostě jen nechceme jít s proudem – a už to provokuje. Lidé mají pocit, že se tím, že se k něčemu nepřipojíme, nebo naopak připojíme, se děláme lepšími než oni. Myslím, že většina z nás tam, kde jsme, řešíme některá etická dilemata plynoucí z naší víry. Dalším velkým přestupkem je mluvit otevřeně o Ježíši jako o Spasiteli a Bohu. Když se podíváte, co v tomto roce nejvíce zaujalo česká média v souvislosti s křesťanstvím a co nejvíce prezentovali křesťané, kteří byli médii oslovováni, pak to Ježíš a zvěst evangelia určitě nebyla.
Vnitřní zápas vs. vnitřní pokoj
Druhý konflikt je vnitřní. Marie slyší, že její duši pronikne meč.
Každý rodič zná bolest, když trpí jeho dítě – a to čekalo i Marii. Jenže se nejednalo jen o Marii. T. Keller napsal, že „pokud jsme Ježíše pozvali do svého života, také naším srdcem pronikne meč. Zakusíme hluboké vnitřní konflikty, zmatky a někdy i bolest. Křesťan se vyznačuje dvěma výraznými znaky. Na jedné straně je to vnitřní zápas a na druhé straně vnitřní pokoj.“
Když uvěříme v Krista, v lecčem zakoušíme pokoj. Tím není řečeno, že vše je v pohodě, ale něco se mění. Zároveň ale víra přináší řadu nových zápasů. Tento paradox někdo vyjádřil následujícím způsobem.
„Mnoho lidí navštěvuje každou neděli modlitebny a jejich jména jsou zapsaná do křesťanských matrik. Měli svatbu v kostele a až zemřou, budou mít církevní pohřeb. Nikde je ale nevidíte, že svým náboženstvím zápasí. Nemají ponětí o duchovním chvění, o konfliktech plynoucích se sebezapření. Takové křesťanství ale není křesťanstvím bible. To není náboženství, které založil Ježíš, a kázali apoštolové. Opravdové křesťanství je zápas.“
Pokání jako duchovní desinfekce
Ukážeme si dva příklady. Je potřeba podstoupit vnitřní konflikt pokání. Je to něco jako desinfekce. Když se dostane do rány, štípe to, ale kůže se hojí. Bolí to, ale je to cesta k odpuštění. Pak je tady vnitřní konflikt sebezapření. Stará přirozenost chce, abychom stále byli pány svého života, ale naše nové já přenechá vládu Bohu. Když se zkříží dvě vůle, začne boj. Po každém takovém střetu s Bohem ale vyznáváme, ať se nestane má vůle, ale Boží vůle.
Pokoj bez bolesti většinou nepřijde. Problém (nejen) dnešního křesťanství je, že se o to pokouší a vůbec se nejedná jen o bizarní uskupení typu evangelia prosperity. V mnohem inteligentnějším rámci s tím přichází i křesťané, kteří jsou inteligentní a vzdělaní. Jedná se o přístup „buď v pohodě, Bůh tě bere takového, jaký jsi“. Nic se sebou nemusíš dělat, jen se přijmi a možná trochu více přemýšlej nad vírou. Tento přístup sice skutečně nebolí, „jen“ je vzdálen zvěsti evangelia i Vánoc.
Pokud křesťané někoho iritují, je to ze dvou důvodů. Jeden je ten, který popisuje autor slovy “nedržení basy”. To je tak a je to pravda. Je také pravda, že křesťané jsou také arogantní, zejména na soc. sítích. Naštěstí ne všichni. Pokud autor myslí mediálními výstupy, které nepřinášejí křesťanskou zvěst, i fauly ze své strany vůči prof. Petráčkovi, dalo by se souhlasit. Úvaha je v tomto neurčitá a dá se pod tím leccos představit. Mně většina křesťanů mimo nepřišla…