Papež František opakovaně sklízí kritiku za svá vyjádření směrem k ruské agresi na Ukrajině. Mnozí je považují za málo důrazná a ve svém důsledku nahrávající kremelské propagandě. Hlava Svatého stolce tak musela již několikrát upřesňovat nedorozumění, která vznikla z jejích vyjádření. Jejich prameny však lze podle Marie Kolářové hledat v politickém režimu, v němž Jorge Bergolio v Argentině vyrostl a který se nikdy nerozvinul v plně aplikovanou demokracii.
Slova papeže Františka vyslovená ve videopřenosu ke shromáždění mladých katolíků v Petrohradě vzbudila negativní reakce opakující známé stereotypy. Je to levičák, nerozumí Evropě, nemá rád Spojené státy, omlouvá Rusko, nechápe Ukrajinu. Těmto zkratkovitým soudům papež skutečně nahrává. Z jeho úst jsou slyšet pozitivní vyjádření vzhledem k Rusku a jeho kultuře. Současně bychom neměli zapomínat, že neváhá mluvit o zlu, které je na Ukrajině pácháno. Papež rozhodně nepatří k těm, kdo by stáli na straně Ruska, naopak mnohokrát dal najevo, jak blízký je mu ukrajinský lid a jak bolestně prožívá současné utrpení. Nesplnil však očekávání těch, kdo touží po rázných vyjádřeních.
K porozumění, proč se papež vyjadřuje právě takto, je třeba vyjít z jeho životních zkušeností a chápání politické reality. Narodil se a žil v zemi s demokratickým deficitem. Již v té době měla Argentina nejlepší hospodářské časy za sebou. U moci se průběžně střídali autokraté a vojenské diktatury, a to navzdory tomu, že všeobecné volební právo (pro muže) bylo uzákoněno v roce 1912. Jorge Bergoglio (ještě než byl zvolen papežem) se nikdy netajil svou blízkostí k perónismu, a to zvláště k prvnímu období vlády, kdy skutečně docházelo ke zlepšení sociálního postavení a rozšíření politických práv chudých dělníků a venkovanů. Perónova rétorika byla blízká sociálnímu učení církve: spravedlivé mzdy, odbory, bydlení, sociální zabezpečení, volební právo žen.
Druhé Perónovo období jen eskalovalo problémy, na které bylo zaděláno od počátku. Perón postupně narušoval demokratickou stabilitu země a nahradil ji autoritářským systémem s kultem osobnosti. Tehdy se rozešel také s církví. Následovalo období politické krize lemované vojenskými puči. V době Perónova návratu (roku 1974) byl Bergoglio jmenován jezuitským provinciálem. Tehdy byl na blízku tzv. Železné gardě, organizaci podporující Perónův návrat. Sdílel s nimi vizi jednoty latinského kontinentu: La patria grande. Odmítal násilí, naději však spatřoval v odhodlaném vůdci usilujícím o dobrou vládu. Caudillo, politický vůdce bojující za získání nezávislosti jednotlivých latinskoamerických zemí, má na tomto kontinentu pozitivní zvuk. Caudillismus je však jako systém ve 20. století spojen se všemi negativními jevy typickými pro autoritářský režim.
Po Perónově smrti zmínil Bergoglio v dopise zaslaném truchlícím, že Perón byl třikrát demokraticky zvolen. Na perónismu obdivoval Bergoglio blízkost k lidu a odmítání jakékoliv ideologie. V centru jeho zájmu byl prostý lid, odmítal elitářství. Z uvedených postojů je patrné, že oceňoval politický systém především z hlediska souladu se sociálním učením církve, tedy jaká opatření byla aplikována ve prospěch chudších obyvatel a jak je jim garantováno právo na důstojný život. Nesoustředil se na podstatu režimu jako takového. Ačkoliv měla Argentina demokratickou ústavu velmi podobnou americké, nestala se ústavní pravidla dostatečnou zárukou ochrany demokracie. Už krátce po svém zvolení v roce 1946 nechal Perón parlamentem odvolat tři soudce Nejvyššího soudu (čtvrtý rezignoval sám) a dojmenoval čtyři své stoupence. Postupně si otevřel cestu k autokratickému stylu vlády. Takovéto drolení demokracie však běžnému pozorovateli není dlouho patrné.
Nevraživost vůči USA kvůli vojenské juntě
Po Perónovi se však Argentina nevrátila k demokracii, po turbulentním období s vojenskými puči a krátkém návratu Peróna nastoupila nechvalně známá vojenská junta podporovaná USA mající na svědomí únosy, mučení a vraždy politických odpůrců. Po jejím pádu se Argentina kostrbatě vrací k demokracii, perónismus však stále ovlivňuje politické postoje. Navíc se země bohatá na nerostné bohatství stále zmítá v ekonomických problémech a je považována za hospodářsky rizikovou.
Papež František nemá proto osobní zkušenost ze života v plně demokratické společnosti, naopak jedno z nejhorších období současných dějin Argentiny je spojeno s juntou, která se držela u moci za pomoci USA. S tímto pohledem pak pohlíží i na situaci ve světě, kdy mu splývají rozdíly mezi demokratickými a autoritářskými státy, resp. neklade důraznou váhu na vytváření brzd a protivah, důsledné oddělení jednotlivých složek moci a vzájemnou kontrolu. Pro papeže je zásadní respektování lidské důstojnosti, opakovaně klade důraz na sociální angažovanost, vystupuje jako zásadní obhájce lidí na okraji, obětí drsných ekonomických podmínek, apeluje na spravedlivé podmínky pro všechny, na úctu a respekt k lidským právům. Tyto apely však nejsou úzce propojené s vazbou na politické upořádání v jednotlivých zemích.
I v plně demokratických zemích dochází k excesům a porušení práv jednotlivců, povaha těchto zásahů je však vždy individuální (konkrétní selhání v určité situaci), nikoliv systémová, jak se děje v zemích s narušeným politickým systémem. Autoritářské a totalitní režimy nikdy nedovolí, aby v jejich čele dlouhodobě stál poctivý politik s dobrým úmysly. I když byl původně zvolen někdo, kdo nezamýšlel jen vlastní prospěch, nastavený politický systém mu neumožní, aby se choval spravedlivě a hájil právo. Pokud si chce udržet moc, postupně se vydá cestou dalšího omezování institucí a destrukce demokracie. Ostatně to se stalo i Perónovi.
Z toho důvodu také nelze spoléhat na to, že by apely na představitele diktátorských režimů mohly v zásadě fungovat. Diktátor udělá vždy jen to, co slouží k udržení moci. Je proto také marná jakákoliv snaha domluvit se s Putinem a apelovat na jeho vůdcovskou odpovědnost. Neudělá nikdy nic, co by oslabilo jeho moc. Papež je věrný vatikánskému stylu diplomacie, který někdy až příliš velkoryse přehlíží porušování lidských práv (např. Ujgurů v Číně), protože se obává msty režimu na věřících žijících v dané zemi. Nikdo nedokáže přesně namalovat čáru, kdy má ještě smysl mlčet a kdy naopak mlčení škodí všem.
Papež a válka
Papež opakovaně, znovu a znovu odsuzuje válku. Ostatně pro církev toto není žádná novinka. V úvodu sborníku Proti válce s podtitulem Odvaha budovat mír připomíná papež úsilí sv. Jana XXIII. o odvrácení válek a po něm všech dalších papežů, kteří apelovali na politiky celého světa, aby už nikdy nerozpoutali války. Vždy má přednost dialog, vyjednávání, kreativita a diplomatická politika. Výzvy k zastavení válek však nelze interpretovat jako bezbřehý pacifismus. V rozhovorech s Dominiquem Woltonem papež vysvětluje, že výroba zbraní je legální, protože každá země potřebuje zbraně, aby se mohla bránit. Ostře však kritizuje dodávky zbraní prostřednictvím překupníků do zemí, kde se válčí. Myslí při tom na asijské a africké země, kam se kolikrát nedostane humanitární pomoc, ale zbraně ano.
Ve stejném duchu proto začal papež přistupovat i k válce na Ukrajině. Od počátku apeloval na dialog a ukončení války. Z tohoto důvodu se vyhýbal tvrdým slovům na adresu Putina, i když mluvil o obrovském utrpení ukrajinského lidu. Dopustil se ale také několika nešťastných výroků, které následně upřesňoval. Ať už pověstné štěkání NATO u ruských dveří, kdy posléze vysvětloval, že tím samozřejmě nechce omlouvat rozpoutání války a násilí, které Rusko páchá.
Naposledy na sebe upoutal pozornost ve vystoupení adresovaném mladým Rusům. Připomínal jim jejich dějiny a mluvil k nim jako k potomkům historických osobností, které on sám považoval za pozitivní. V centru jeho řeči byl apel na lidskost, na to nejlepší, co mohou z odkazu předků čerpat. Jenže zvolil formulace, které vcelku pochopitelně vyvolaly vlnu pobouření, a to nejen na Ukrajině. Následně, při rozhovoru s novináři na palubě letadla při návratu z Mongolska (tato cesta bezprostředně navazovala na papežovu řeč k mladým Rusům), znovu opakoval, že v žádném případě nechtěl podporovat narativ, který šíří Putinovo Rusko, a přiznávat mu práva na imperialistické chování. Tato slova použil, jak bezelstně přiznával, protože měl na mysli dědictví ruské kultury, jak se o něm učil ve škole, nikoliv imperialismus ve smyslu mocenském.
Nedorozumění využívá ruská propaganda
Ukrajinští řeckokatoličtí biskupové sdělili papeži na setkání konaném ve Vatikánu na začátku září tohoto roku, že některá jeho vyjádření bolestivě zraňují krvácející ukrajinský lid bojující za svobodu a nezávislost. Nedorozumění vzniklá z papežových slov využívá ruská propaganda k ospravedlnění a podpoře vražedné ideologie „ruského světa“. Papež je ujistil, že svými slovy měl na mysli varování. Chtěl upozornit zneužití dědictví předků ve prospěch ideologie, která ničí a zabíjí. Uznal, že pro ukrajinský lid bylo bolestivé, když musel pochybovat o tom, kým papež je, a ujistil biskupy, že každý den myslí na utrpení Ukrajinců a modlí se za ně.
Na papežových postojích vůči Ukrajině je patrné, jak složité a bolestné je pro něj hovořit o válce. Ostatně, co vlastně myslíme pod pojmem válka? Církev uznává spravedlivou válku, i když v nedávné době se diskutovalo na téma odmítnutí války jako takové. Jak však připomínal ukrajinista David Svoboda, na Ukrajině není válka, ale probíhá zde ruská agrese. Bohužel náš jazyk není natolik precizní a nerozumíme si kvůli omezené schopnosti přesně pojmenovat danou situaci. Válkou je standardně myšlena situace, kdy jednotlivé strany nezvládly diplomatická řešení a vyeskalovaly konflikt, který se pak vymkl z rukou. V okamžiku, kdy šlo o čistou agresi jedné strany vůči druhé, je adekvátní používání slova válka? Pokud papež přemýšlel o nechtěné provokaci, vycházel z názorů někoho, kdo neumí číst Putinovo myšlení. Zdroje, které se pohybovaly v Rusku a znaly mentalitu ruských politických špiček, potvrzují, že Západ skutečně Putina provokoval – tím, že mu ustupoval.
Také u nás zazněla silná slova o zklamání z papeže a o ztrátě věrohodnosti. Poněkud vyhrocené výroky reagují na až příliš diplomatický postoj papeže, který zásadně nepronáší silná slova konkrétně vůči Rusku, ale vždy se snaží mluvit obecně v principech. Často hovoří právě o ideologickém zneužívání. Nelze pochybovat, že papež vždy stojí na straně lidí trpících, vyloučených a zneužívaných. Je kontraproduktivní vyčítat mu, že je to latinskoamerický levičák fandící migrantům, a na druhé straně ho podezírat, že omlouvá Putina. Bolest Ukrajiny je také velkou papežovou bolestí, bohužel je pro něj velmi obtížné, aby učinil jemnější rozlišování mezi demokratickými, autoritářskými a diktátorskými režimy. Každá diplomacie je limitována a se všemi nejde vyjít po dobrém, což mimořádně platí právě pro Putinovo Rusko.
Ono se to vykrystalizuje. Víra tohle umí.
Většina katolíků, opravdových věřících je zděšena co Papež František zase plácnul. Je to tragédie církve, která se ovšem již delší dobu sune do svého konce…
Dobrým pastýřem byl Sv. Jan Pavel, škoda, že již na Petrově stolci nesedí jemu někdo podobný…
Anebo je to proto, že papež nemá ideologické sorosovské klapky na očích a moc dobře ví, že ten konflikt nevznikl tak, že by se Putin ráno 24.2. probudil a řekl si, kteroupak zemi bych mohl dneska bezdůvodně napadnout, asi Ukrajinu. Kořeny této tragédie jsou v geopolitice USA a rozšiřování NATO na východ před čímž Rusko opakovaně mnohokrát varovalo s tím, že je ochotno kvůli tomu válčit. A také v přístupu Ukrajiny k ruské většině na Donbase, což kritizoval i sám Zelenský, dokud byl jen komediantem. Právo na sebeurčení je pěkné, ale pročpak potom USA blokádou bránily Kubě v rozmístění sovětských raket?
Je to papež. S jinou životní zkušeností, ve věku, ve kterém jiní odpočívají, ale je to papež.
Když jsme nechápali, že arcibiskupa Bezáka nepovolal zpět k jeho práci biskupa, asi nám nedošlo, že nechce potvrdit nejednotu v církvi a že má velmi silné odpůrce. Papež nemůže osobně rozhodovat o všem, znát biskupy i různé skupiny ve světě. Jenže Náš kardinál Vlk s papežem přímo mluvil… Vatikán je spousta úředníků, kteří rozhodují.
Papež jako představitel církve se orientuje v mnohém, ale nemůže se orientovat ve všem a nemá moc nad celou kurií, chápeme to.
Jenže je to papež. A má (nebo má mít) své poradce, má vědět, že nelze apelovat stejným dílem na agresora jako na oběť, že agrese na cizím území je zásadní věc, kolem které nesmí kličkovat. Jinak si agresor i lidé pod vlivem dezinformací myslí, že mír za každou cenu, i za cenu vyhlazení jiných národů je správná věc. Zpochybnění, i když neúmyslné je ve skutečnosti podporou zla. Je to papež a toto vědět musí. U hrozných věcí je nutné slovo chlapa a chlapů – biskupů.