„Nuž řekni, jak je to u tebe s náboženstvím?“ Mnoho našich současníků dává na tuto otázku odpověď ještě mlhavější než Goethův Faust Markétce.
Máte na mysli ,organizované náboženství‘? Nechodím do kostela, nevěřím v církevní dogmata, nejsem však ateista ani materialista – jsem spirituální člověk. Mám svého vlastního Boha a svou vlastní spiritualitu.“ Náboženství se dnes v Evropě podobá řece, jejíž mnohá ramena vysychají; spiritualita je však tím ramenem, jímž se hrne velmi dynamický proud, který dokonce strhává staré, příliš úzké břehy. Je to tím, že se spiritualita dnes napájí – v důsledku globalizace a „prolínání světů“ – množstvím přítoků ze vzdálených moří? Je to tím, že odvěké snahy církve regulovat spiritualitu a udržovat ji v přísně střežených mezích selhaly? Je to tím, že lidé jsou unaveni hlukem extravertní civilizace moderny a touží vyvážit expanzi navenek průnikem do nitra? Je to tím, že naši současníci hledají tu podobu náboženství, která nabízí mimořádné zážitky a neobtěžuje je přílišnými morálními nároky?
Zájem o spiritualitu neklesá
Někteří sociologové tvrdí: náboženství se na Západě mění ve spiritualitu. Když se protestantismus pokusil vyhnat z křesťanství vše „mnišské“, tehdy se kontemplativní dimenze náboženského života spontánně přelila do hudby, do Bachových a Schützových oratorií. Přelévá se podobně dnes – v době, kdy církevní instituce ztrácejí atraktivitu a věrohodnost, kostely se vyprazdňují a mnozí křesťané se přestávají cítit zavázáni morálními předpisy církve – „náboženská energie“ do neregulované spirituality, která nabízí víc svobody, spontaneity a kreativity?
Zdá se, že náboženství s důrazem na spiritualitu vychází vstříc člověku naší doby, který si žárlivě střeží právo na individuální cestu, avšak zároveň chce uniknout své osamocenosti. Spiritualita je osobní, vnitřní prožívání víry a jako taková se víc než jiné formy náboženství vymyká regulaci a disciplinování ze strany náboženských institucí. Přesto je zároveň formou velmi intenzivní komunikace – nejprve „přímé komunikace s Bohem“, avšak často také uvádí do důvěrné komunikace s těmi, s nimiž se člověk sám rozhodl tyto zkušenosti a prožitky sdílet. Zájem o spiritualitu nevede jen do tiché samoty, ale je kolébkou a zdrojem nových vlivných hnutí nebo malých skupin, v nichž jejich členové zakoušejí intimní vzájemnou blízkost, kterou mnohdy postrádají nejen v tradičních farnostech, nýbrž i ve vlastních rodinách.
Spiritualita – a zejména její nejradikálnější podoba, mystika – prakticky během celých dějin křesťanství vystupovala z břehů a hranic, které náboženskému životu ukládaly církevní instituce a tradice; mystikové byli málokdy zcela konformní s ortodoxií, jak ji předkládal „učitelský úřad“ hierarchické církve. Jistě: mnozí velcí teologové (jmenujme za všechny Augustina) byli mystiky a mnozí mystikové (Eckhart, Jan od Kříže) inspirovali a inspirují filozofy a teology, dnes možná ještě více než dříve. Strážci pravověří byli však vůči mystikům vždy obezřetní. Často je podezírali (a mnohdy nikoliv neprávem) z jistého synkretismu, zejména z toho, že vnášejí do křesťanství mnohé prvky gnóze. Ernst Troeltsch se zas domníval, že mystika tvoří jakousi třetí formu náboženství vedle „církve“ a „sekty“ – že představuje jakousi univerzalistickou náboženskou filozofii, která se prosazuje uvnitř jednotlivých náboženství.
Lze jistě najít nemálo podobností mezi mystiky jednotlivých náboženství. Také tato skutečnost činí spiritualitu velmi atraktivní právě v naší době, která adoruje pluralitu a otevřenost vůči vzdáleným kulturám, avšak zároveň touží po univerzalitě a sjednocení. Mnozí zastánci mezináboženského dialogu tvrdí, že právě spiritualita – např. společné meditace a sdílení duchovních zkušeností – je ideálním místem setkání a dialogu.
Zatímco teologická učení (náboženské doktríny) a rituály jednotlivých náboženství se hodně liší, protože jsou poplatné vždy danému kulturnímu kontextu, právě spiritualita a mystika prý často tento kontext překračují, je v nich (podobně jako v základních etických pravidlech) cosi společného a univerzálního. Setkáváme se dnes s pokusy o „velkou ekumenu mnichů a kontemplativců napříč náboženstvími; mnozí křesťané, buddhisté a hinduisté (ale i vyznavači mystických proudů v islámu a židovství) tvrdí, že tam, kde se věřící různých náboženství nemohou spolu domluvit (najít shodu v oblasti vyznání a učení), mohou spolu mlčet a společně v tichu meditovat. Slavná Wittgensteinova věta: O čem není možné mluvit, o tom je třeba mlčet tak nabývá v tomto kontextu nového významu.
Abychom porozuměli výzvám a dilematům, které před dnešní křesťanství staví zájem o spiritualitu, je třeba se krátce podívat do dějin křesťanství.
Spiritualita v dějinách křesťanství
Nechme nyní stranou specifickou problematiku mystických prvků v Novém zákoně, rozdíly a podobnosti mezi „janovskou“ a „pavlovskou“ mystikou a mystikou (gnózí ovlivněných) novozákonních apokryfů, které svědčí o velké pestrosti a pluralitě spiritualit rané církve.
Jedním z výrazných pramenů spirituálních proudů v křesťanství jsou bezesporu „pouštní otcové“, poustevníci a později zakladatelé křesťanského mnišství. Domnívám se, že onen exodus mnoha křesťanů ve 4. století a později do pouští Palestiny, Sýrie a Egypta byl své- ho druhu protestem a disentem vůči většinovému křesťanství, které se příliš rychle zabydlelo v římské říši, v nové svobodě a privilegiích – že šlo vlastně o pokus křesťanských radikálů vytvořit na poušti jakési alternativní křesťanství. Tento typ křesťanství na poušti si zachoval „eschatologickou euforii“ raných obcí. Na rozdíl od většinového, s „tímto světem“ značně konformního křesťanství, v němž se eschatologické očekávání nové země a nového nebe změnilo v individualizovanou eschatologii (zájem o posmrtný osud vlastní duše), se v raných mnišských komunitách zachoval onen eschatologický odstup od světa (saeculum) a našel výraz v asketickém životním stylu a v mnišských slibech (hlavně chudoby a bezženství).
Je jedním z nejpozoruhodnějších výkonů starověké církve, že předešla otevřenému schizmatu a toto radikální alternativní křesťanství integrovala a institucionalizovala v podobě řeholních řádů. Ovšem mnišství (monasticismus) a řeholní řády byly po celé dějiny zdrojem nejen spirituální obnovy, ale často s ní souvisejících reforem církve a společnosti (vzpomeňme za všechny na clunyjskou reformu, která přinesla rozdělení moci státní a církevní a Lutherovu reformu, která přispěla k demokratizaci církve a později i společnosti). Církevní autorita se vždy snažila o regulaci a disciplinování spirituálního radikalismu – zejména po svých zkušenostech s tím, kdy jiskry tohoto radikalismu přeskočily z klášterů do laických vrstev a vznikaly požáry revolucí.
Není divu, že mystikové – včetně těch, kteří byli později kanonizováni a prohlášeni učiteli církve – byli v církvi nejen podezřelí, nýbrž zakoušeli i mnoho pronásledování. Spiritualita byla dlouho považována za třaskavinu, která musí být svěřena pouze do rukou prověřených specialistů, za příliš silné víno, určené jen pro ty, kdo se (téměř výhradně v klášterech) zasvětili úsilí o „větší dokonalost“. To oni měli určit, kolik kapek či jakou míru zředění je třeba dopřát ostatním křesťanům; ti měli žít spíše z morálních příkazů a pasivní účasti na rituálu. Jen některé formy spirituality byly nabídnuty širokým vrstvám a záhy zlidověly: dominikáni popularizovali růženec a františkáni dva emocionální dotyky Kristova lidství: vánoční jesličky a velikonoční křížovou cestu.
Důležité místo v spiritualitě laiků má hnutí devotio moderna. Zdá se, že k jeho vzniku přispěl častý stav nouze středověkých laiků. Když se ve středověku nadužíval trest interdiktu (jakési generální stávky církevní instituce), museli si křesťané, zbavení svátostí a liturgie vůbec, najít svůj vlastní niterný, bezprostřední vztah k Bohu. Není divu, že tento způsob, jak se obejít bez zprostředkovací role institucionální církve, výrazně připravil půdu pro reformaci.
Autor: prof. Tomáš Halík
Zdroj: Česká křesťanská akademie