Kdo je laskavý k těhotné ženě, bude laskavý ke všem, a naopak. Nevšiml jsem si však, že by to zrovna ženy v očekávání a matky měly v dnešní společnosti nějak zvlášť snadné. Žena si nezaslouží, aby o ní rozhodovali ti, kteří se netají, že je pro ně žena rovna věci, že manželský vztah slouží k uspokojování sexuálních potřeb a že rodina je do určité doby zkrátka jen další investicí.
V jedné z posledních modliteb Anděl Páně roku 2024 se papež František věnoval zázraku Božího a lidského narození. Využil tak klíčové události lidských dějin, aby veřejně – nejen před křesťany – ale před lidmi celé planety ocenil hodnotu a důležitost každého jednoho života ve všech jeho fázích: od početí přes narození až po jeho poslední chvíle. Za téma svého přemýšlení si 22. prosince vzal slova: Žádné dítě není omyl. Následně promluvil k lidem na Svatopetrském náměstí, ačkoliv pro nachlazení byla modlitba vysílána z kaple Domu svaté Marty, kde žije.
„Na náměstí budou také dnes maminky se svými malými dětmi a možná že tam také bude některá, jež je ve sladkém očekávání. Prosím, nezůstávejme neteční k jejich přítomnosti, naučme se žasnout nad jejich krásou, jak to dělaly Alžběta a Marie, nad krásou žen v očekávání. Žehnejme matkám a vzdejme Bohu chválu za zázrak života! Když jsem dřív jel do jiné diecéze autobusem, líbilo se mi, že když do autobusu nastoupila žena v očekávání, ihned jí ostatní nabízeli místo k sezení: je to gesto naděje a respektu!“
Hned nato, s malým Jezulátkem, které dostal od ekvádorských poutníků, položil lidem tyto otázky:
Vzdávám Bohu díky, protože se pro nás stal člověkem, aby sdílel ve všem, vyjma hříchu, naše bytí?
Chválím Pána a žehnám každému dítěti, jež se narodilo? Když potkám matku v očekávání, jsem laskavý?
Podporuji a bráním posvátnou hodnotu života maličkých od okamžiku jejich početí v mateřském lůně?
Debaty o potratech a pro-life politika
Upřímně, neznám nikoho, kdo by se vzpíral zázraku narození a byl jakkoliv zaměřen proti životu. Nežijeme ovšem v ideálních podmínkách a už vůbec ne v ryze křesťanské společnosti. Mezinárodní úmluvy o lidských právech, jak vidíme na ruském příkladu, dokážou být někdy jen listy popsaného papíru. Jsme zvyklí, že zákony se vytvářejí na demokratickém půdorysu – hlasováním v parlamentu, ideálně s širší odbornou a veřejnou debatou, do níž jsou zváni intelektuálové z různých oblastí společenského života. Zdá se však, že časy se i v tomto ohledu mění. Pravdu někdy začínají mít ti, kdo nejvíc křičí.
V posledních letech se ve Spojených státech amerických a v některých evropských zemích znovu nastolují otázky týkající se posvátnosti života a těch nejintimnějších lidských a mezilidských záležitostí. Debatuje se o novém právním ukotvení potratů, o umělém oplodnění, o adopcích, o sexuologických a genderových otázkách a též o obsahu povinného školního vzdělávání a podobě sexuální výchovy. To všechno je v demokratických společenstvích legitimní a přirozené. Hledají se politické shody a kompromisy, v nichž se i nejvážnější věci lidského života občas politicky vymění za něco jiného. Bylo by zbytečné před tím zavírat oči. Politika taková byla a je.
Neříkám záměrně, že politika taková bude, neboť proměna politického života dneška je obrovská. Zatímco dřív se bizarní politická uskupení dostala k podílu na moci či do opozice jen občas, o klíčových etických otázkách a jejich vtělení do právních formulací dnes spolurozhodují strany s extrémním výkyvem názorů, které děsí nejen veřejně působící intelektuály. Sleduji etické otázky, o nichž se zmiňuje papež František, pod drobnohledem. Zajímá mě, jak se s otázkami početí, potratů a transsexuality vyrovnávají jednotlivé státy americké unie nebo evropské země s hlubokými křesťanskými kořeny.
Zatímco ve Spojených státech můžeme pozorovat velký vliv křesťanských církví a bezpočtu spolků a organizací, jejichž pro-life a anti-sexual politika osciluje od smysluplně konzervativní po v podstatě teokratickou vizi správy společnosti, Evropa byla doposud v týchž otázkách až na výjimky spíš tolerantní a otevřená procesu myšlení, hledání a celospolečenské debatě. Jsem přesvědčen, že tento přístup je správný, tím spíš, že naprostá většina křesťansky orientovaných osobností 20. století promýšlela otázky lidského života a partnerských vztahů velkoryse, a tedy právě tak, jak se na teologii sluší. Ani to však nebylo zadarmo.
Řídit se svědomím
Bernhard Häring, významný katolický myslitel v oblasti morální teologie, byl za svoji kritiku pastorační tvrdosti encykliky papeže Pavla VI. Humanae vitae o manželské lásce a odpovědném rodičovství vyšetřován církevními úřady. Ztotožňoval se sice s obsahem papežovy encykliky, a tedy s učením církve, ale ze své dlouholeté pastorační praxe se přimlouval za změkčení dopadů tohoto textu. Nepodařilo se mu to. Stalo se však, že nezanedbatelná část katolických křesťanů se v této věci rozhodla řídit tím, co koncil nazval lidskou svatyní – svědomím. Lidé se stali alergickými na církevní příkazy, a tedy břemena, která mužští zástupci kléru nenakládají na sebe, ale výhradně na druhé. Začali být ostražití k černobílým politickým řešení, v nichž se už nikdo nikoho na nic neptá. Uvědomili si, že jsou to oni, kdo ručí před Bohem za svá rozhodnutí.
Kromě aktuálního vývoje dané situace ve Spojených státech a v Evropě sleduji také solidně provedené výzkumy veřejného mínění. Děsí mě míra bagatelizace sexuálního a fyzického násilí na ženách, dětech a seniorech. Děsí mě tradovaná a stále ještě ne vykořeněná představa některých lidí, že si žena za sexuální násilí může sama. Děsí mě, a to zvláště v křesťanském prostředí, jalová debata o křesťanských hodnotách a o takzvaně tradiční, či přímo biblicky zakotvené rodině.
Divím se, jak se někdejší představy socialistických plánovačů neliší od toho, co krajní křesťanské prostředí očekává od rodiny, od partnerských vztahů, od výchovy dětí a od postavení manželů ve společnosti. Pochopitelně mě udivují i mnohé alternativní názory o podstatě a smyslu života, o vztazích a rodině. Člověk se nemusí seznámit s největšími kauzami sexuálního zneužívání žen, z nichž často vzejde dítě, aby si uvědomil, v jak tíživé době žijeme, a zároveň jak klíčové je, kdo a jak na politické úrovni smýšlí o fundamentálních antropologických otázkách.
Kdo rozhoduje o ženách?
Nedivím se, že v Evropě a v Americe vzrůstá odpor žen i partnerských a manželských párů, kteří nechtějí, aby o posvátných věcech jejich intimního života rozhodovali politici zaklínající se tradiční rodinou a sami žijící v již několikátých manželstvích, nebo dokonce populisté s živelným odporem k étosu současné vědy a k mravním premisám, jak o nich hovoří třeba papež František.
Žádné dítě není omyl. Omyl je však předpokládat, že kvalitu či přímo hodnotu mezilidských vztahů budou zaručovat a vymáhat zákony, jejichž tvůrci skoro magicky a rádi hovoří o návratu „normálního světa“. Žena, řečeno s Františkem, „ve sladkém očekávání“, si nezaslouží, aby o ní rozhodovali ti, kteří se netají tím, že je pro ně žena rovna věci, že manželský vztah slouží k uspokojování sexuálních potřeb a že rodina je do určité doby zkrátka jen další investicí.
To nejlepší, co vytvořilo poválečnou evropskou civilizaci, v níž již osmdesát let žijí západní Evropané a posledních třicet let i my v míru a dostatku, vychází z naslouchání lidem, kteří svým životem ručí za své dílo, a ne dočasně zvoleným politickým zástupcům, kteří budou už v dalším volebním období nabízet klidně i zcela opačný program než předtím. Kdo je laskavý k těhotné ženě, bude laskavý ke všem, a naopak. Nevšiml jsem si však, že by to zrovna ženy v očekávání a matky měly v dnešní společnosti nějak zvlášť snadné. To, co nám papež chtěl podle mého mínění sdělit, bylo: chovejte se k životu jako takovému jako křesťané. Jedině ve víře a rozhovoru s Pánem poznáte, co byste měli dělat ve svých jedinečných životních situacích.
Lékař žijící bez postižení diabetem může o cukrovce pouze teoretizovat. Tím se úplně připravuje o možnost kvalifikovaně léčit pacienty s cukrovkou. Inu …
A vůbec …
Ten základní rozdíl mezi oběma případy je v tom, že tady potřebuje léčit doktor. A navíc smůla je v tom, že si doktor neuvědomuje, že je nemocný. A to chronicky. Když mu papež František naordinoval léčbu, cítí se pochopitelně dotčený. Myslí si, že je nesmrtelný. Jenže sůl, která nesolí, se nehodí ani jako posyp na chodník. Nezbývá, než ji zahodit.
Nu, bohužel to tak není.
Patřičná věta původního příspěvku zní “Kněz žijící v celibátu může pouze teoretizovat. Tím se římskokatolická církev úplně připravila o možnost kvalifikovaně formovat rodinu.” A zde tedy evidentně žádný rozdíl mezi oběma případy vskutku není.
A to, že i doktor potřebuje být léčen? A že si svoje postižení třeba neuvědomuje? Také tady by jistě bylo možné nalézt určité analogie. Ovšem v každém případě je to zcela jiná věc, než ta, jíž se týkal komentář.
A naopak – jsou zde i další pozoruhodné poznatky z původního příspěvku. Například ten, který tvrdí, že “Pro kněze v celibátu je žena pokušením a to nutně ovlivňuje jeho postoj.“. Že by tedy pro kněze mimo celibátu (tak jako i pro většinu mužů obecně) žena pokušením nebyla? Achich ouvej. Zase hodně vedle … Nebo že by pro něj byla pokušením jaksi menším? Ne, ani to opravdu neplatí …
Howgh.
Možná jsme se plně nepochopili, ale uvedené verše požadují pro práci ve vedení církve určitou praktickou kvalifikaci. Jasně danou, zdůvodněnou a vyhodnotitelnou. A ta se vědomě nedodržuje. Jako vždy v takových případech s určitými následky.
Chirurgem bez praktických zkušeností na sále bych se operovat nedal. Možná máte větší víru v člověka než já.
A co se týká pokušení, mám to tak, že mám své “pokušení” doma jako manželku. Díky Bohu za ni. A díky tomu nemusím řešit se zaťatými zuby pokušení jiná. Držel jsem se pouze návodu k použití od Stvořitele. A rozhodně nelituji.
Nu, když už jsem jednou porušil své předsevzetí nezapojit se do polemik:
Pokud se opravdu (!) pokusíme (a jsme schopni) vnímat a chápat napsaný text, chápat smysl věcí (a nerozmělňovat je úhybnými manévry), tak vaše původní věta, na níž jsem já reagoval, se (bohužel) jistě netýkala toho, zda bych se dal či nedal operovat chirurgem bez praktických zkušeností na sále. Týkala se toho, zda by onen mnou vyvolený chirurg musel předtím nějakou tu operaci (nebo dokonce operace) sám absolvovat takříkajíc “na vlastní kůži” – zda by tedy musel být již sám operován. A já vyjadřuji odůvodněné přesvědčení, ba jistotu toho, že zcela jistě nemusel.
K tomu, aby mohl chirurg operovat, nemusel být předtím sám operován. Musel však být patřičně (kvalitně) vyškolen, pak postupně získat praxi odpozorováváním operací prováděných chirurgy jinými, a posleze se i postupně stále více na takových operacích sám podílet. Kněz, žijící v celibátu, musí tedy být k tomu, aby se mohl podílet na kvalitní formaci rodiny, patřičně (kvalitně) vyškolen a pak postupně získávat praxi atd. … Podobně jako třeba psycholog nemusí sám trpět psychickými potížemi, musí však být k tomu, aby byl kvalifikován ke kvalitní léčbě pacientů s psychickými potížemi, patřičně (kvalitně) vyškolen a pak postupně získávat praxi atd. … Je to zcela zřejmé a je to naprosto srozumitelné. Argument, že “kněz žijící v celibátu může pouze teoretizovat” je tedy hodně slaboučný a nesmyslný, byť samozřejmě (jak jinak) dnes populární.
A pokud jde o ono pokušení, pak tvrzení, že ženatý muž je díky existenci své manželky vyvobozen od jiných erotických pokušení, je více než úsměvné (řečeno slušně). Nic takového totiž praxe života (ani návod Stvořitele) nepotvrzuje. Jak říká starý vtip, rozdíl mezi ženatým a svobodným mužem je jediná žena. Toho svobodného tedy potencionálně svádí čtyři miliardy žen, toho ženatého jsou pak těch svádějících žen “pouze” čtyři miliardy mínus jedna. No, to je opravdu zásadní rozdíl … (Rozvodové a další statistiky by mohly vyprávět …)
Taktéž mám doma manželku (a to už nějaký ten pátek). Taktéž díky Bohu za ni. Taktéž rozhodně nelituji. Ovšem že bych díky tomu nemusel řešit pokušení jiná? To je tak na sladkou pohádku před usnutím.
Takže dobrou noc.
Ano, kněz může pouze teoretizovat a to i kdyby byl současně psychologem.
Nejde totiž primárně o sex, jak si mnozí, kteří se svou sexualitou musí bojovat myslí, a dokonce jsou přesvědčeni, že to mají ostatní také tak, že nemají jiné starosti.
Primárně jde o vztah kontra samota. Někomu samota vyhovuje, mnohým ale ne.
Stará přísloví stále platí a nelze mluvit o životě druhých, pokud jste nechodil v jeho mokasínech. Kdo je svobodný a bez závazků, jak se říkalo, neví, o čem je řeč. Kdo je sytý nevěří hladovému. A kdo nežije ve vztahu má fakt naivní představy jakože vdaná se chce líbit muži a svobodná Pánu. To určitě. Takovou blbost si Pavel dovolil říci, protože sám se nestaral o obživu své rodiny, o děti, neznal zápřah, kdy člověk “neví, kde mu hlava stojí”, neznal skutečné starosti života. Navíc byl z elitní rodiny, takže ani z dětství nic takového neznal.
“Pavel z Tarsu byl vzdělán ve farizejství, jedné z frakcí judaismu I. století. Jak sám vypráví v jednom ze svých spisů, Listu Židům, jeho horlivost pro judaismus ho vedla k pronásledování vznikající skupiny křesťanů (Gal 1,13-14), které považoval za odpůrce čistoty židovského náboženství,…”
Myslím, že všechny církve a římskokatolická ještě mnohonásobně více dluží v oblasti sexuality hodně toho, co měly a mají udělat. Jsme stvoření jako ženy a muži a většinou jsme na sexualitě docela závislí. A to naprosto přirozeně a tak, jak to Bůh chtěl. Špatné a pokroucené je naše myšlení a životy.
V Písmu je jasně dané, kým a proč má být církev vedena. V 1Tim 3:1-5 je jednoznačně uvedeno, že ten, kdo se osvědčí ve své rodině a výchově dětí, má kvalifikaci vést církev. A v 1 Kor 9:5 je mimoděk potvrzeno, jak to vypadalo ve skutečnosti. Všech dvanáct apoštolů bylo ženatých. Výjimkou, ne většinou ani pravidlem byli Pavel s Barnabášem. Kněz žijící v celibátu může pouze teoretizovat. Tím se římskokatolická církev úplně
připravila o možnost kvalifikovaně formovat rodinu. Pro kněze v celibátu je žena pokušením a to nutně ovlivňuje jeho postoj.
Co se týká potratů, je nás těch, co se ke křesťanství v Česku hlásíme, přes 1,3 miliónu. Na to připadá asi 17 tisíc potratů ročně. A přitom nejsme schopni nabídnout ženám, které na potrat jdou, lepší alternativu. A církevní stavby často zejí prázdnotou.
Pokud je žena sevřená do kleští z jedné strany nemožností si rodinu naplánovat (cokoli kromě svaté rulety je fuj), z druhé strany děti přirozeně chce, z třetí strany chlap statečně uteče a z další strany není schopná se společnost a hlavně církve postarat o děti, které máma sama neuživí, musíme se s potraty smířit.
A hlavně myslím chybí příklady, jak má dobrá rodina vypadat. Rád bych se jednou dožil toho, že půjde městem “průvod hrdosti” obyčejných hetero rodin s dětmi, které mají bez rozpaků důvod být šťastné, že dobrými rodinami jsou.
https://katolickenoviny.cz/pohled-bezne-uzivatelky-cirkev-v-loznici-bez-filtru-dodatek/
Této paní nevěřím. Navíc má zdravé děti, další dítě by zvládla, naprosto o nic jí vlastně nejde, maximálně o víc práce s dětmi…
Měřit teplotu v ústech? My jsme musely v pochvě, každý den ve stejnou hodinu (ať jsme brzy vstávaly do práce, nebo byl víkend – takže v 5 ráno), kreslit grafy, brát v potaz nevyspání, nachlazení a nejistotu, proč se ta teplota nemění víc, než o dvě desetiny. A opravdu se bát těhotenství, když už jsme měly dítě s postižením.
Ještě poznámečka. Zjistila jsem, že tato paní s manželem jsou přímo školiteli PPR, tedy vše zalito sluncem… Navíc asi ještě ani nepracuje, je na MD.
Po jedné takové přednášce jsem se kdysi rozhodovala, zda nevystoupit z církve.
Max Kašparů (14. 1. 2025)
V jednom rozhovoru jste zmínil progresivní katolíky. Jak vnímáte jejich postoje?
Na jedné straně si myslím, že mají v dobré vůli dobrý cíl, na druhé straně vidím, že k němu nejdou dobrou cestou. Kdykoli s nimi vedu diskusi, vždy jim doporučuji otevřít si v bibli nejprve verš Římanům 12,2. („A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ – pozn. red.).
Sám jsem se setkal s Kristem až okolo čtyřicítky, kdy jsme měli děti už na světě. Takže mě po většinu života křesťanství a víra neformovaly. Spíše naopak – pocházím z rodiny, kde panovala náklonnost k myšlenkám komunismu. Proto nemám ve zvyku přijímat nekriticky cokoliv, co řekne nějaký kardinál, nebo papež (byť otce Františka mám fakt rád a jeho názory jsou mi blízké).
Myslím si, že každá žena a každý pár by si měli srovnat sami se sebou a sami s Pánem (pokud jsou věřící), co mají dělat. Nelíbí se mi a je mi prosti srsti, když do toho, co má dělat a cítit žena mluví organizace, kde jsou samí muži. A to ještě muži, kteří (alespoň oficiálně) sami vlastní rodinu nemají a se ženou v páru nežijí.
Sám mám jedenáctiletou dceru a čtrnáctiletého syna. Přemýšleli jsme doma i o tom, jak bychom reagovali, kdyby dcera přišla v šestnácti, nebo sedmnácti s tím, že je v očekávání. Určitě by od nás neslyšela že “si zkazila život”. Spíš bychom jí připomenuli, že pokud si dítě nechá, bude se její další život ubírat jinou cestou, než jakou si možná vysnila (cestování, párty…). My bychom jí určitě poskytli věškerou pomoc, které bychom byli schopni, aby mohla dostudovat a postavt se na vlastní nohy. Ale to, jestli si dítě “ponechá” si musí vyřešit s Pánem i se sebou sama. Rozhodovat v tomto za ni nebudeme a nepřipustíme, aby jí někdo vnucoval svůj postoj (partner, církev…).
Souhlasím, v případě že taková situace nastane, reagovala bych asi také tak.
Někteří si v církvi myslí, že jde jen o to dítě porodit, ale jde o celý život dítěte.
Jsou to lidé, kteří žijí sami, nebo lidé, kteří mají zdravé, úspěšné děti a považují toto za samozřejmost.
Jsou i zde ženy, které by děti mít neměly (neschopné se postarat i samy o sebe, závislé na alkoholu, nebo takové, které by svým dětem mohly ubližovat).
Jsou zde i ženy nemocné, nebo s léta trvající poporodní depresí či únavovým syndromem, nebo starající se o těžce postižené dítě (některé i o dvě postižené děti), takže je zřejmé, že další dítě by znamenalo fyzické a psychické zhroucení matky, konec rodiny.
A ti všichni bez rozdílu nemají dle církve používat i neabortivní antikoncepci, jinak hřeší a jsou sobci, kteří myslí na sebe. Ti všichni se buďto z používání neabortivní antikoncepce nezpovídají, nebo zpovídají a pak jsou poučováni o tom, že si jí mají osvojit, že k ní mají “dorůst”.
Jedná se o manipulaci v nejintimnější oblasti, kdy jedni požadují a osobně rodinám s péčí nepomáhají, zatímco na těch druhých je zodpovědnost.
Takže encyklika Humanae vitae a Teologie těla Jana Pavla II. požadují něco, co není přijatelné pro většinu lidí, protože ne každá i zdravá rodina se zvládne postarat o 10 či více dětí. A po třech dětech od ní odstupují i ti, kteří ji používali a nechtějí žít další léta ve stresu. Pokud nějaká teorie nepočítá se všemi okolnostmi života, není dobrá.
Děkuji.
Četla jsem útlou knížečku. B. H. : Láska je víc, než přikázání.
Naprosto nic, s čím by mohl kdokoli sebepravověrnější nesouhlasit v ní nebylo. Byla pohlazením a přijetím.
Nejradikálnější byl asi její název.
Encyklika Humane vitae mne naopak ponižovala, vydírala, manipulovala. Jsi buďto poslušný církevních příkazů a jsi cenný, nebo jsi hříšný sobec bez ohledu na životní situaci rodiny.
P.S.
To sladké očekávání také zahrnuje strach z toho, že se narodí těžce nemocné nebo postižené dítě a celoživotní starosti, pokud se tak stane, křečové žíly, mdloby, u některých poporodní depresi, boj o přežití předčasně narozeného dítěte a mnohé další “radosti”, které si lidé v celibátu idealizují.