Pokud to vypadá, jako by se svět rozpadal, je to proto, že v některých velmi reálných ohledech tomu tak je. Po několika hromadných střelbách americký národ truchlí. A bohužel se zdá, že se nic nezmění.
Podle FBI došlo od loňského roku k padesátiprocentnímu nárůstu „aktivních incidentů střelby“, a to bez započítání té, která si vyžádala dvacet jedna mrtvých v Uvalde v Texasu. „Dva útoky v Buffalu a Uvalde nejsou náhodné incidenty,“ zaznělo v National Public Radio. „Ve Spojených státech dochází k masovým střelbám s depresivní pravidelností.“ Letos jich bylo zatím 213.
To vše se klade za vinu především dostupnosti zbraní, ale také sociální izolaci, politikům, úřadům a dalším. O hromadné střelbě se již nedá uvažovat jako o ojedinělých incidentech. Je třeba je chápat jako známky sociálního zhroucení spolu s rostoucí mírou závislosti, předávkování, násilných trestných činů, sebevražd, sexuálního zmatku.
Minulý týden mi přítel připomněl pár bystrých slov od bývalého politika Chucka Colsona, které by šlo použít i na dnešní problémy: „Problémem není kontrola zbraní, chudoba, televizní talkshow ani rasa. Problémem je rozpad morálních hodnot v americkém životě, na což naše kultura prostě nedokáže reagovat.“
Chuck Colson ve skutečnosti není jediným myslitelem, který poukázal na nevyhnutelnost kulturního zhroucení. „Velké civilizace nejsou vyvražděny,“ napsal historik Arnold Toynbee. „Spáchají sebevraždu.“ Jinými slovy, civilizace netrvají věčně a existují pravidla, která určují, zda mají nebo nemají budoucnost.
Na nedávném Wilberforce Weekendu autor a sociální kritik Os Guinness prohlásil, že žijeme v „civilizačním okamžiku“: „Všechny velké civilizace dosáhnou okamžiku, kdy jsou mimo kontakt s inspirací, která je vytvořila. A nastává kritický okamžik přechodu, kdy buď směřují k obnově, nebo k zániku.“ V takovém okamžiku jsme, ne-li již za ním.
Civilizace totiž nemůže přežít, pokud se například nepřipravuje na budoucnost. Dvojí moderní realita dluhu - jak individuálního, tak národního - a demografie, zejména kolaps porodnosti pod úroveň úmrtnosti, naznačují, že jako lidé žijeme spíše pro okamžité uspokojení než pro silné zítřky.
Samozřejmě, že v nesmyslném světě neexistuje žádný smysl zítřka. A studie stále častěji odhalují, že naše kultura trpí katastrofální ztrátou smyslu. Přitom život ani v době kulturního kolapsu nekončí. Lidé se rodí a umírají. Shromažďují se, nakupují a prodávají, tvoří a vymýšlejí. Civilizační kolaps není nikdy náhlý, naopak většinou trvá desetiletí až staletí.
Zaprvé si musíme uvědomit, že ačkoli jsou výzvy tohoto kulturního okamžiku skutečné, nikdy nepředstavují úplný příběh. Ten se naopak zaměřuje na osobu a dílo Krista, stvořitele, udržovatele a vykupitele vesmíru. Konec toho příběhu je již jistý - navzdory chaosu okamžiku.
Zadruhé, místo toho, abychom se vzdálili výzvám kolem nás, měli bychom i nadále usilovat o nápravu světa. William Wilberforce například nejen loboval proti obchodu s otroky, ale také bojoval za prosazování morálních hodnot ve zkorumpovaném národě. Naše nejlepší úsilí nemusí uspět, ale to není důvod, proč to děláme. Děláme to z lásky k Bohu a bližnímu.
Za třetí, musíme odmítnout kompromisy, i ty malé. Hannah Arendtová psala o „banalitě zla“, tedy o tom, jak v určitých kulturních okamžicích zlo postupuje světskými a zdánlivě neškodnými způsoby. Šalamoun je toho příkladem. Poslední polovina 1. Královské 10 se čte jako účetní kniha jeho pozoruhodného úspěchu: extravagantní bohatství, dovoz koní a vozů z Egypta a 700 manželek (s doprovodnými vojenskými aliancemi a smlouvami).
Deuteronomium 17 však zaznamenává, že před lety Mojžíš poučil Izraelity o tom, co by jejich král neměl dělat: „Ať ale nemá mnoho koní, aby neposílal lid zpátky do Egypta pro další koně. Hospodin vám přece řekl: ´Touto cestou se už nikdy nevrátíte.´ Ať nemá mnoho žen, aby snad jeho srdce nezabloudilo. Také ať nemá příliš mnoho zlata a stříbra.“ Autor Knihy králů přesně věděl, co dělá, když takovým způsobem prezentoval Šalomounův „úspěch“.
Nyní, ať už se nacházíme v době úpadku, nebo v době úžasného úspěchu, i od nás se očekává odmítnutí jakýchkoli kompromisů. Dále věrnost tomu, co od nás Bůh žádá, a důvěra v to, jak podle něj máme žít. Ve všech těchto věcech přijímáme život jako součást našeho povolání. Jsme zde, protože je to čas a místo, které pro nás určil. A tak se posouváme kupředu, s očima upřenýma na Toho, který zdokonaluje a završuje naši víru, kdo přivede dějiny k jejich konečnému vyvrcholení.
Autoři: John Stonestreet a Heather Peterson
Zdroj: The Christian Post
Foto: unsplash
??? Nerozumím, o čem to je. Jen slepý nevidí, co se děje. A jen slepý nevidí, že všechny instituce, včetně církve, podporují zakonzervování stávajícího stavu, resp. jeho prohloubení – nevadí, že jste chudí, že nemáte, kde bydlet, že nemáte na jídlo, stačí, když budete věřit, přijmete život jako úděl, a my Vás spasíme. Hlavně makejte (abyste neměli čas začít přemýšlet, jak se věci vlastně mají), dáme Vám nějaké drobky, a hlavně držte hubu. Trapné.
Kde máte toho nejvyššího,který nechá beztrestně vraždit děti na Ukrajině a umírat tisíce lidí v různých částech sveta hladem???Do prčic KDE JE????????????????
západní militaristická společnost prolezlá kriminalitou a lží je odporná páchnoucí jímka
” Říše Lží ”
Jsem rád..že je mi už 53 let a že nemám krom dožívající nemocné mámy a milovaného psího seniora nikoho..
” Ještě dobře,že člověk nemusí litovat,že z tohohle světa odešel.” Karel Klostermann Mrtví se nevracejí
Měl ses oženit a nenechat se živit maminkou do 50 let…Mohlo být o tebe postaráno tvou vlastní rodinou a nemusel jsi tady brečet.
Možná je řešení v podpoře tradiční rodiny, protože z té vycházejí všichni ti aktivisté, kteří ve své zarputilosti ničí vše a ne vždy v dobré víře. Civilizace, která podporuje vše jiné, kromě rodiny, nemůže trvale přežít, protože ji vymění ta, pro kterou je základ.