Týden manželství: Když se po cestě ztratí smysl

Největším nepřítelem manželství nemusejí být nutně jen špatné věci, jako je nevěra nebo alkohol, jakkoliv jsou takoví nepřátelé skutečně zákeřní. Když totiž v životě usilujeme o dobré věci, je svůdné jim obětovat víc, než je zdrávo, nechat se jimi pohltit a zapomenout přitom na svého partnera.

Každý rok chodívali o velikonočních svátcích do Jeruzaléma. Karavana táhla čerstvě se zelenající krajinou, nad kte­rou pomalu zapadalo blízkovýchodní slunce. Galilejští poutníci švitořili, vyprávěli si o svátcích, které v uply­nulém týdnu prožili ve velkoměstě na jihu. Nyní mířili zpět do svého všedního rolnického života. Po několika desítkách kilometrů měli Marie s Josefem a dětmi před sebou ještě dlouhou cestu. Mladý Šimon provokoval svého bratra Jakuba, a když se rodiče zrovna nedíva­li, navzájem se pošťuchovali. Karavana zastavila. Byl čas rozbít tábor. Vtom se ozval ztrápený ženský hlas: „Kde je? Nikde ho nevidím.“ A vzápětí znovu: „Kde jen může být?!“

Marie s Josefem byli neobyčejným párem. Od začátku procházel vztah mladičké Marie s postarším Josefem velkou zkouškou. Ještě než vstoupili do man­želství, narušil jejich soužití někdo třetí. Marie přišla do jiného stavu, ale s Josefem to nebylo. Evangelista Lukáš však vypráví, že na počátku této předmanželské události byl plán. Marie byla dopředu se vším obeznámena. Sice zprvu nechápala, jak je taková věc možná, její zbožná reakce však uchvacuje zástupy křesťanů podnes: „Hle, jsem služebnice Páně,“ přijala svůj úděl, „staň se mi podle tvého slova“ (L 1,38).

Matoušovo vyprávění Lukášův zájem o ženy nesdílí. V tomto příběhu Marie bezmocně stojí, lomí rukama a neví, co si počít. Plán je totiž následně zjeven až její­ mu partneru Josefovi. Je to Josef, který sní sen o tom, že by Marii i nemanželské miminko přijal za své. Je to Josefův sen, který vypráví pozoruhodnou příhodu o Du­chu svatém. Marie je v tom nevinně, dochází Josefovi. A nutno podotknout, že z jeho úst zní nebeské vysvětlení méně jako prapodivná výmluva. Marie není do větru – jakkoliv můžeme výraz pro Ducha přeložit i tím­ to termínem. Marie je ta, díky které může Josef prožít opravdu smysluplný manželský život. Marie s Josefem nalézají pro svůj společný život nebeský plán.

A tak se jim narodil Ježíš. Nemanželské dítě, které přichází (kdoví pořádně odkud) do rodiny se stabil­ním zázemím. Pevné základy této rodiny totiž spočí­vají v tom, že pár drží pohromadě společný cíl, který manželé nalezli. Podle Lukáše jej objevila nejprve Ma­rie, podle Matouše nejprve Josef. Důležité je, že se na něm nakonec společně shodli. A když se Ježíš narodil, kromě tohoto tehdy oblíbeného jména (překládaného jako „Hospodin zachrání“) ho pojmenovali také jako Immanuel – na svědectví, že „Bůh je s námi“ v dob­rém i ve zlém. To se stalo jejich manželským mottem, které je provázelo a dávalo jim jistotu, že jejich soužití má opravdu hluboký smysl. V nečekaných situacích, které nikdo z účastníků nechápe, se nenápadně rýsuje nebeský plán.

Zobrazit Příspěvek

Rozhovor: Žádné manželství se nevyhne sem tam nějaké vichřici či bouři

• Václav Radoš
• 3.6.2021

Zobrazit Příspěvek

Sdílet

Proto je tak překvapivé, že v evangeliích najdeme příběh o tom, jak tento harmonický pár dvanáctileté­ ho Ježíše ztratí. Není to však příběh, jehož záměrem je varovat rodiče, aby své děti lépe hlídali v nákupních centrech nebo na vánočních trzích. Předně nám evan­gelista postupně představuje Ježíšovu identitu. Pozor­nost však můžeme věnovat také rodičům. Pojďme nyní v tomto příběhu o něco hlouběji.

Zastavení v chrámu

Po dvanáctiletém vztahu se dostávají Josef s Marií do krize. Ztrácejí to, co je dříve spojovalo. Na tom samo o sobě není nic špatného, je to validní součást každého vztahu. Takové zatěžkávací zkoušky přicházejí. Poprvé ve chvíli, kdy vyprchá prvotní zamilovanost a hormo­ny zmizí kdoví kam. Později, když nám začíná připa­dat, že vztah stagnuje, a následně tehdy, když nás děti přestávají potřebovat a opouštějí rodinné hnízdo. Krize není začátkem konce, ale signálem, kterému je dobré věnovat pozornost. Situace, ve kterých nám docházejí síly a zdroje k řešení, vyžadují z naší strany větší úsilí a někdy i pomoc někoho třetího.

Josef a Marie na své životní cestě ztrácejí ze zřetele Ježíše Immanuela. Jako by se po takové době poselství o tom, že „Bůh je s námi“, z jejich vztahu někam vytra­tilo. Stejně jako ten, který svým jménem tuto zprávu připomínal. Dítě i poselství zůstalo stát někde vzadu na cestě. Ztratili Ježíše, ale svým způsobem i sebe na­ vzájem. Tou cestou z Jeruzaléma šli již tolikrát! Rutina je svedla na scestí, které začíná vždy tam, kde ztrácíme ze zřetele společný cíl. Všednodennost života, šeď pra­videlných povinností a stále stejný rytmus dokážou člo­věka okrást o nadšení, o sny, plány a ideje. Společná cesta, která nás nikam neposouvá a točí se okolo stále stejných věcí, jako pneumatika uvízlá v blátě, dokáže radost z cesty udusit. Dokáže nás odloučit jednoho od druhého.

Takový stav přichází tam, kde lidé nevníma­ jí své manželství jako primární pouto, o které je třeba společně pečovat. Najednou jdeme vedle sebe jako dva jedinci, spolu, ale přesto každý sám. Záměr byl však už od počátku naprosto opačný: stát se jedním. Rouška bohulibých záměrů dokáže manželství snadno rozdělit, protože najednou zjišťujeme, že už nám nezbývá energie věnovat se tomu druhému. Společný cíl je zastíněn kouřem zápalu pro vlastní cestu. Co v takovou chvíli dělat?

Marie s Josefem se rozhodli svého syna hledat. Ne každý zvlášť, ale společně. Nebylo to snadné pátrání. Byly to tři dny plné stresu. Tři dny pátrali, až ho nakonec našli tam, kde se setkávají nebesa se zemí – v chrámě. Manželský život, kterému chybí nadšení pokračovat, protože nevidí dál než na konec dne, se jednou za čas potřebuje na takovém místě zastavit. Nadechnout se. Odpočinout si a vytvořit prostor tomu, co nás přesahu­ je. Přijít společně znovu na začátek a ptát se po tom, kam jsme se jako pár posunuli, kam směřujeme, jaké máme sny. Nechat se jaksi kouzelně „oplodnit“ shůry radostí ze smyslu pro společnou cestu.

„Kde vůle neschází,“ ozval se rohanský jezdec, „ces­ta se nachází.“ Byla to Éowyn, která těmito slovy po­ vzbudila hobita Smíška, když se společně vydali do nej­ větší bitvy proti silám temnoty, jak to popisuje dílo Pán prstenů. Tam na Pelennorských polích utrpěla Éowyn bolestivou ztrátu, ale díky svému příteli Smíškovi po­razila nejtemnější temnotu. Tudy vede cesta, na které místy ztrácíme ze zřetele světlo společného putování – skrze vůli a odhodlání hledat a usilovat o naplnění na­šeho společného snu – ať už je v případě vašeho man­želství jakýkoliv.

Redakčně upraveno

Autor: Pavel Eder
Zdroj: adventorion.cz