Při prázdninovém putování do bosenského Medžugorje jsem zachytila moment, kdy restaurátoři nanášeli poslední tahy bílé barvy na poškozenou sochu Panny Marie. Nedávný útok vandala, ze kterého se vyklubal polský poutník s pohnutým osudem, vyvolal na internetu vlnu nenávisti. Místní farnost ale odmítla oplácet zlo zlem.
Polský režisér Jan Sobierajski podezřelého muže zná osobnostně, a proto varoval před rychlými nenávistnými soudy. Upozorňuje, že internet se okamžitě zaplnil krutými komentáři, odsudky a zveřejňováním osobních údajů člověka, který se nachází v dramatickém okamžiku svého života. Ostatně to bylo patrné i z českých diskusí: mnozí z Krakowiakových tmavých vlasů a snědé pleti ještě před přečtením jména automaticky usuzovali, že muselo jít o muslima.
Krakowiak vyrůstal v disharmonickém prostředí a jeho dospívání odráželo absenci milující rodiny. Pil, bral drogy, kradl a skončil v nápravném zařízení. Poté, co jeho tehdejší partnerka potratila, se však v jeho životě nastal obrat – začal přemýšlet o Bohu a posléze žít aktivní křesťanský život. V roku 2017 se vydal na pěší pouť do Medžugorje. Z této cesty zveřejňoval každodenní záznamy, které se staly podkladem pro úspěšnou knihu Z buta do Maryi (Pěšky k Marii). Krakowiak si založil vlastní blog a otevřeně hovořil o své víře v medžugorská zjevení. Režisér Sobierajski na tyto motivy dokonce natočil hraný dokumentární film Powołany 2.
Ačkoliv se Krakowiak při svém zadržení ke svým motivům nevyjádřil, lze usuzovat, že muž, který již v minulosti trpěl depresemi, nezvládl aktuální životní pohromy. Podle Sobierajského se jich na něj sešlo až příliš najednou – včetně ztráty zaměstnání, rozpadu manželství a dalších osobních krizí. Režisér jeho čin neomlouvá, jen varuje před rychlým odsouzením. Je jen škoda, že Krakowiak včas nevyhledal odbornou psychologickou pomoc.
Zlo se neoplácí zlem
Místní farnost v Medžugorji se snažila emoce mírnit. Vandalismus sice jednoznačně odsoudila, současně však vyzvala věřící, aby nikdo neoplácel zlo zlem. Podobně reagoval i mostarsko-duvnijský biskup Petar Palić, který zdůraznit, že sochu lze zničit, nikoliv však víru, která se rodí v lidském srdci. Farnost navíc ponechala po útoku celý areál otevřený a zdůraznila, že toto poutní místo zůstává prostorem pro setkání s Bohem a místem pokoje.
Vatikánské Dikasterium pro nauku víry v roce 2024 vydalo ke spiritualitě Medžugorje stanovisko Nihil obstat (nic nebrání). Církev tím oficiálně nezavazuje věřící k víře v nadpřirozený původ samotných zjevení, ale vyzdvihuje obrovské duchovní plody tohoto místa – tisíce konverzí, návratů k svátostem a rozvoj modlitebního života po celém světě.
Vatikánské Dikasterium pro nauku víry v roce 2024 vydalo ke spiritualitě Medžugorje stanovisko Nihil obstat (nic nebrání). Církev tím oficiálně nezávazuje věřící k víře v nadpřirozený původ samotných zjevení, ale vyzdvihuje obrovské duchovní plody tohoto místa – tisíce konverzí, návratů k svátostem a rozvoj modlitebního života po celém světě.
Medžugorská poselství mohou přinášet mnoho pozitivních podnětů pro křesťanský život, záleží však na každém věřícím, jak ho osloví a zda rezonují s jeho spiritualitou. Některé myšlenky se sice mohou z teologického hlediska jevit mírně řečeno nepřesně (zvláště pokud by byly vytrženy z kontextu), přesto Vatikán ocenil přínos nesčetných případů, kdy lidé právě zde našli cestu k duchovnímu životu.
Stín balkánské historie a touha po míru
Zvláštní pozornost zasluhuje především ústřední poselství Medžugorje: naléhavá prosba za mír. Podle svědectví vizionářů první poselství z roku 1981 znělo: „Mír, mír, mír – a jenom mír! Mír musí zavládnout mezi člověkem a Bohem i mezi lidmi navzájem.“ Právě v Medžugorji si Maria připisuje titul „Královna míru“.
Když jsem stála na Hoře zjevení před sochou s nápisem „Ja sam Kraljica mira 25. 6. 1981“, lehce mě zamrazilo. Krátce předtím jsme totiž projížděli místy, kde se během války v 90. letech odehrávaly hrůzné masakry bosenských obyvatel. Před cestou jsem si navíc tyto události připomněla přes mrazivou knihu Jako bys jedla kámen od Wojciecha Tochmana, která dokumentuje poválečné pátrání po obětech očima matek, dětí i soudních lékařů. Bylo to tíživé čtení, které člověku nevyhnutelně klade naléhavou otázku: Proč?
Historie Balkánu je mimořádně složitá. V Bělehradu jsme míjeli místo, kde za druhé světové války stál vyhlazovací tábor Sajmište – tehdy ležící na území spravovaném fašistickým Nezávislým státem Chorvatsko. Staré křivdy se však nikdy nenapraví pácháním nových. Nejen pro tento region je proto apel na mír nesmírně aktuální.
Zcela určitě by to potvrdily i dvě malé ukrajinské holčičky, které jsem na Hoře zjevení potkala. Nápisy na jejich tričkách připomínaly jednu z dnešních oblastí, kde lidé po míru bezmezně touží. Ne však po míru, který by přinesl více nespravedlnosti a nových křivd – jak nás ostatně učí právě pohnutá balkánská historie.
