Co bude s Českou televizí a s Českým rozhlasem? O co ve skutečnosti jde v té kauze, kdy se politici dohadují o změně způsobu placení veřejnoprávních médií? A co to obecně vypovídá o metodách vládnutí?
Zdůrazňuji to slovo „obecně“, ani dnes nechci mluvit o naší současné vládě ani o žádném z našich současných politiků. V Glose se sice snažím využívat inspiraci nejrůznějšími soudobými kauzami, jde mi ale o podněty ke zkoumání všeobecně platných skutečností a postojů, jaké nacházíme v biblickém textu. O Bibli mi jde především.
Je zcela nezbytné veřejnoprávní média zachovat? Nemyslím si to. Jejich doba už minula a roli, kterou dříve zastávala, dnes přebírá internet. Bez ohledu na to se mi ale zdá, že naše veřejnoprávní média mají naší společnosti stále co dát, považuji je za užitečná a přimlouvám se za jejich zachování i za maximální ochranu před přímým politickým vlivem, ačkoliv jde v praxi o víceméně nedosažitelný ideál.
Řekl bych ale, že otázka způsobu financování veřejnoprávních médií není tím hlavním důvodem současné debaty, i když to tak na první pohled vypadá. Tím hlavním důvodem je snaha vlády veřejnoprávním médiím sebrat peníze.
Je vždycky zlé, když se slovy staví zdání skutečnosti. Když se mnoha řečmi maluje obraz, pod kterým se ukrývají hlavní záměry a úmysly. Vybavuje se mi zajímavá situace, jakou zažil a komentoval starozákonní prorok Ezechiel. V podstatě tenkrát o izraelské zemi říkal: „Spiknutí jejích proroků je uprostřed ní… požírají duše, berou klenoty a skvosty, rozmnožují počet jejích vdov uprostřed ní. Její kněží… nerozlišují svaté od nesvatého, neseznamují s rozdílem mezi nečistým a čistým… Její velmožové jsou uprostřed ní jako vlci, kteří trhají kořist, prolévají krev a hubí duše, neboť chamtivě shánějí zisk. Její proroci jim všechno nahazují omítkou, mají šalebná vidění a věští jim lživé věci… Lid země tvrdě utlačuje kdekoho, odírá ho, poškozuje utištěného ubožáka a protiprávně utlačuje bezdomovce.“ A prorok k tomu dodával (mluvil o falešných prorocích): „Znovu a znovu svádějí můj lid slovy: »Pokoj«, ač žádný pokoj není. Lid staví chatrnou stěnu, a hle, oni ji nahazují omítkou.“
Dnešní doba sice přináší jiné kulisy, nesporné podobnosti tu ale potkáváme. Mocní v zemi shánějí zisk. Chamtivě – což ještě neznamená, že ke své přímé spotřebě. Možná si jen využitím získaných prostředků chtějí zabezpečovat svoji vlastní budoucnost. Influenceři jim tuto jejich snahu posvěcují, když říkají, že i zlé věci jsou vlastně dobré; stírají tak rozdíl mezi čistým a nečistým. A pak přijde to, co mi na celé věci připadá nejzajímavější: „Lid země tvrdě utlačuje kdekoho.“
Kdo to je, „lid země“? Inu, veřejnost – nebo alespoň její podstatná část. Je to lid země, který „staví chatrnou stěnu“, tedy vytváří obraz skutečnosti, po jaké touží. A přestože takový obraz nemá s objektivní realitou žádnou souvislost, je vytrvale a plošně vnucován všem jako závazný popis světa. Moderní proroci, tedy influenceři a opinion leaders, tuto stěnu „nahazují omítkou“. Vyfantazírovaný obraz ideologicky zdůvodňují. Ospravedlňují ho.
Kvůli tomuto prorockému nářku jsem opatrný, když vidím, jak někdo hodně mluví kolem něčeho, co ve skutečnosti vůbec není jádrem problému. A pak mi tu svítí ještě jedna biblická kontrolka. Většina lidí tuší, že Pán Bůh v Bibli nabízí a prosazuje věci, které jsou dobré. Nemá rád zlo. Málokdo si ale uvědomuje, a to platí i o lidech v církvi, že úplně stejně Pán Bůh prosazuje trvalost. Nemá rád nic, co tu teď je, a za chvíli to pomine, Jde mu o to, co vydrží. Brát tímto způsobem peníze, kde to jenom jde, na krátkodeché, tedy neinvestiční výdaje, byť by šlo třeba i o výdaje na sociální potřeby, mi připadá poněkud neuvážené.
Za Rádio 7: Petr Raus
