Komentář: Jak se rodí islámští extremisté

Konzervativní myšlenkové proudy existovaly v islámském světě celá staletí, přesto však zůstával multikulturním prostředím. Co stojí za proměnou, na jejímž konci stojí islámští extremisté a teroristé a co vede mnohdy běžné lidi k tomu, že vstoupí do řad jejich bojovníků? Na to v komentáři hledá odpovědi íránistka Lenka Hrabalová.

Islámský extremismus a radikalismus je obrovským problémem a výzvou společnosti 21. století. Často se setkáváme s termínem džihád, jímž obvykle označujeme válku proti Západu, což je ovšem značně zavádějící. Pravý význam totiž zahrnuje veškeré úsilí, které člověk koná pro Boha/Alláha. Zařadit sem tak můžeme třeba charitu, kázání, ale také válku vedenou k obranně ummy, muslimské obce. Džihádistická hnutí po staletí bránila muslimský svět a lákala masy bojovníků bránících své před cizím. Poslední století ale přineslo změnu a z obrany se zrodil útok.

Konzervativní myšlenkové proudy, kritické vůči všem „nánosům“, novotám, ale i jiným náboženským skupinám v muslimském světě, existovaly celá staletí. Přesto však zůstával multikulturním mnohovrstevnatým prostředím, v němž náboženské menšiny fungovaly, byť toto soužití nebylo vždy ideální. Vedle toho se dělil a měnil i samotný islám, který v regionech, kam zasáhl, získával vlastní charakteristickou tvář ovlivněnou místní kulturou. Po čtrnácti staletích mají muslimové celého světa navzájem často jen málo společného – ostatně, ne nepodobně křesťanům a všem verzím křesťanství, které vznikly.

Zásadní změnu pro arabský svět přinesl geopolitický vzestup Západu, rozmach Evropanů a kolonialismus, jenž vzbudil nebývalý jednotný odpor. Na počátku 20. století získala oblibu učení, která se proti Západu a kolonialismu vymezovala. Oblibu získaly osobnosti Hasana al-Banná, Rašída Ridá či Sajjida Qutba. Kombinace qutbovské aktivizace, Bannáho a Ridovy teorie, wahhábovské doktríny, západních struktur a špatných životních podmínek Blízkého východu měla obrovský dosah a pomohla k aktivizaci obyvatel. 

Ačkoliv v polovině století byl Blízký východ výrazně sekulárnější než dnes, věřící nikam nezmizeli. Jejich odpor vůči evropskému vlivu a touha chránit „to své“ byly přítomny i v dobách, kdy lidé jako Saddám Husajn označili náboženství za tmářské a zpátečnické a jeho projevy se pokusili ze společnosti násilně vytlačit. Neúspěšně. 

Radikalizace s podporou Západu

Velkou změnu v 70. a 80. letech přinesl Ájatolláh Chomejní, pod jehož vedením vznikla šíitská Islámská republika Írán a v jehož učení se objevila idea mučednické smrti za islám. Zrodil se tak islámský terorismus, neberoucí ohled na život jednotlivce, jemuž je za jeho oběť přislíben ráj. Zaktivizovaný sunnitský muslimský svět, podrážděný vznikem šíitské republiky, poté zažil další šok ze sovětské invaze do sunnitského Afghánistánu. I z peněz Západu se ve studené válce zrodila al-Káida či Tálibán, bojující proti Sovětskému svazu. Namotivovaní sunnitští mladíci cestovali za saúdské peníze a s podporou CIA do Pákistánu, aby se naučili bojovat a zabíjet. Byli přitom indoktrinováni „pravým islámem“, učeným wahhábovskými kazateli. Útočným, bojovným, strohým a tvrdým. Když Sověti se staženým ocasem bojiště opustili, tisíce bojovníků odešly zpět do svých domovů či na nová bojiště. Alžírsko. Bosna. Čečensko. Irák. Stále bylo kde válčit za hodnoty, jež se v horách Hindúkuše naučili. A stále bylo možno učit další generace světonázoru, který přijali za svůj.  

Cesta k islámskému extremismu má hluboké kořeny a 20. století, kdy došlo ke kulminaci, dalo vzniknout bezprecedentní vlně, jejíž následky a projevy dnes zažíváme. Často o islámském radikalismu mluvíme a píšeme, málokdy se ale zamýšlíme nad tím „proč“ a proč stále dnes. Od 80. let, kdy byl boj v Afghánistánu „in“, jak mi řada bývalých bojovníků, dnes normálních otců od rodin, osobně potvrdila, se situace změnila. Proč se tedy dnes někteří muslimové radikalizují? Jsou za tím čistě náboženské a ideologické důvody? Pokud se zradikalizuje milion, proč ne zbývající 1,9 miliardy?

Nenalhávejme si, že muslimové jsou o tolik jiní než my. Většina muslimů chce stejně jako my slušné bydlení, dobré jídlo a rodinu, v jejíž společnosti mohou posedávat u čaje a spokojeně tloustnout u televize. Lidé touží mít se dobře bez ohledu na barvu pleti či náboženství. Jen zlomek z nás chce žít v konfliktu a násilí. Bohužel právě tento zlomek je schopen vytvářet spirálu nenávisti, násilí a fanatismu a rámovat ji ideologií, zvlášť, když k tomu disponuje poměrně velkým finančním kapitálem. 

Hledání obživy

„Připoj se k nám a už se nebudeš muset obávat o jídlo pro svou rodinu.“ Tuto výzvu zaznamenal novinář Peter Schwartzstein při rozhovorech s obyvateli severu pouštní irácké provincie Saláhuddín.  Naděje na lepší život v jejich domovech se nenaplňovaly, a tak se řada z nich přidala k Islámskému státu. Se stejnými příběhy se setkávám i já, jak v Iráku, tak  i za jeho hranicemi. Když jsem poprvé přijela do Mosulu, válka s Islámským státem ještě probíhala. Před jeho příchodem byl sunnitský Mosul celé roky ovládán milicemi a gangy, které terorizovaly město, bez většího zájmu Bagdádu, kde vládli šíité s podporou Američanů. 

Když pak vládní armáda (většinově šíitská) město od ISIS dobyla, mnoho lidí to vnímalo jako okupaci. „Chalífát se vrátí!“ říkali mi na ulicích. Ne s hrozbou v hlase, ale přátelsky a s nadějí. Vláda Islámského státu jim totiž naplnila jednu ze základních lidských potřeb: potřebu bezpečí. Byli to normální lidé, kteří si přáli vyjít z domu a vědět, že se vrátí. Za ISIS to šlo. Pracovali pro Chalífát jako mechanici, prodávali bojovníkům jídlo. Než přišla irácká armáda a dlouhé osvobozování, během něhož byly rozstříleny tisíce domů, řada z nich i s obyvateli, situace pro ně byla snesitelná. Alespoň pro ty, kteří „drželi hubu a krok“.

 Kromě zmíněného bezpečí potřebují lidé k životu také jídlo a pití. Ani ty ale mnoho států není schopné zajistit. ISIS svého času nabízel zahraničním bojovníkům až tisíc dolarů – pro lidi vydělávající měsíčně padesát nepředstavitelnou částku.

Podobně své přívržence láká i Hamás – nenabízí sice závratný plat, ale pracuje v živné půdě frustrace. V prostředí hustě osídlené Gazy jsou vyhlídky obyvatel na zlepšení životního stylu takřka nulové, stejně jako šance na odchod. V rodinách se dědí příběhy o zemi za plotem, která jim byla ukradena, a o nenáviděných okupantech, proti nimž Hamás nabízí boj. A spolu s bojem i naději. Nebo alespoň pomstu. I ta je lákadlem. Mimo to se Hamás angažoval v politických a sociálních aktivitách zahrnujících například distribuci potravin či výstavbu infrastruktury. Charitativní činnost byla pro budování jeho popularity mezi Gazany zcela zásadní a pomohla mu v hledání aktivních přívrženců a budoucích bojovníků.

Ačkoliv Hamás a Islámský stát jsou ideologicky úplně jiné entity, k získávání přívrženců využívají stejné cesty. Lidské zoufalství a nabídka podané ruky otevírají cestu nejen islámskému extremismu, ale jakémukoliv jinému. Podobně ale dokáže extremismus těžit i z dalších současných výzev a problémů.

Hledání identit

Žijeme v době, kdy mají lidé nekonečně možností. Často jsou ale zmateni ohledně svých cílů, společenských rolí, zaměstnání i smyslu svého života, což je činí zranitelnými vůči extremistickým hnutím. Radikálové jejich existenci nabízí rámec, smysl a příslušnost ke skupině, která se prezentuje jako elitní a ideově nadřazená. Teorie nejisté identity vysvětluje, že lidé nejistí si sami sebou se snáze identifikují se skupinami, jež nabízejí jasně definované identity. Extremistické ideologie často mají snadné odpovědi na složité otázky a mnohdy lákají jedince, jejichž povědomí o islámu je poměrně nízké. Další vějičkou může být i agrese a násilí, které extremistická uskupení, mířící ke zničení současného systému, nabízí.

Druhá a třetí generace imigrantů často obtížně balancuje mezi náboženskou identitou v domácnostech a státní sekulární identitou na veřejnosti. Ve spojení s vyšší nezaměstnaností a nižším společenským postavením přispívá k odklonu od „rodinného“ islámu i od státu a hledání jiné cesty, která by dávala smysl. Z takového prostředí pocházeli například vrazi z Charlie Hebdo, potomci alžírských imigrantů vyrůstající jako sirotci v podmínkách francouzského nízkostavovského předměstí, kde se usídlují noví imigranti, zatímco potomci těch starých nebyli integrováni. Toto prostředí, v němž jsou lidé vytrženi z kultury původní a zároveň nezařazeni do kultury a společnosti, ve které celý život žijí, je pro krizi identit živnou půdou. Z mladíků holdujících drogám, alkoholu i ženám se stali během dekády chladnokrevní vrazi. 

Svou roli v šíření islámského extremismu hraje také dlouhodobé váhání evropských zemí v krocích, které by vůči těmto protistátním aktérům bojovaly, z obav z nařčení z „islamofobie“. Neměli bychom ale zapomínat, že váhavý postoj neznamená absenci hledání řešení. Jak v Evropě, tak v muslimském světě existuje řada projektů věnujících se deradikalizaci. Radikalizaci totiž samotná muslimská většina vnímá jako problém ohrožující muslimy. Jsou to totiž právě muslimové, kteří jsou primární obětí islámských extremistů.  Na světě jsou takřka dvě miliardy muslimů a s jejich naprostou většinou máme boj proti extremismu společný. Ten ale musí zahrnovat nejen zatýkání samotných extremistů, ale také snahu o zničení příčin, které do náruče radikálních uskupení přivádějí nové členy.