„Zatímco si vyprávíme příběhy o pokroku a ve školách se učíme hrdinské příběhy o zrušení nevolnictví v Evropě a o porážce otroctví v USA, hromadí se produkty otrocké práce přímo kolem nás – oblečené na našich tělech, v našich telefonech, ledničkách, domácnostech – jako němé připomínky světa pod povrchem.“ To je část z knížky Pavla Pospěcha Osamělí hrdinové (Host, 2026). V ní představuje převládající kulturu autonomie a její všelijaké stinné stránky, které vedou k destrukci. Kultura autonomie totiž vylučuje společenská řešení a rozvrací instituce.
Jestliže se v předchozí knize Neznámá společnost (2021) sociolog Pavel Pospěch zaměřil na neprobádaná zákoutí české společnosti, v Osamělých hrdinech se nespokojuje s průzkumem Čechů a Češek, ale míří výš: k charakteristice bazální struktury západní společnosti. Přejímá proto pojem kultura autonomie, která je pro něj výsledkem procesu individualizace. Tedy od 19. století probíhajícího příklonu k individuu, kdy stále více rozhodnutí leží na jedincích, nikoli společnosti nebo institucích.
Předložené nastavení společnosti je pro Pospěcha hodnotovým rámcem této individualizace, a to nikoli neutrálním. Dívá se na ni veskrze kriticky, s podezřívavým odstupem sociálního badatele, který nejen zkoumá fungování společnosti, ale taky zjišťuje, v čem je závadné.
Za cíl si Pospěch stanovuje sesumírovat existující výzkum, tedy ne najít řešení na problematické dopady autonomie kultury. Toho dosahuje vysoce srozumitelným jazykem a za pomoci odkazů k celé řadě popkulturních děl. Tím nejenže činí text přístupný, ale rovněž demonstruje, jak je samotná filmová, knižní i jiná produkce zaklíněná v logice kultury autonomie.
*doc. Mgr. Pavel Pospěch, Ph.D. (1983) je český sociolog a vysokoškolský pedagog působící na Katedře sociologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Odborně se zaměřuje na sociologii města, venkova a kultury a na otázky sociální teorie. Vedle akademických prací je autorem úspěšné knižní eseje Neznámá společnost: Pohledy na současné Česko (2021) a publikace Osamělí hrdinové (2026). Dlouhodobě se věnuje popularizaci sociologie a kultivaci veřejné debaty.
Textů na totéž téma je přehršel, namátkou loni vyšel překlad knihy Andrease Reckwitze Společnost singularit. Na rozdíl od uvedeného německého sociologa, který napsal objemnou akademickou monografii, Pavel Pospěch volí daleko střízlivější a civilnější formu, ať už co do rozsahu nebo i stylu. Potvrzuje, že umí psát přívětivým způsobem pro široké publikum těch, které téma aspoň trochu zajímá.
Proč nestačí spoléhat jen na sebe
V čem je kultura autonomie problematická? Co je špatně na zdůrazňování vlastní odpovědnosti, dělání věcí podle sebe a individuálním hrdinství? Autor se soustředí na první část sousloví: kulturu. Důraz na individualismus totiž vnímáme jako přirozený, všeobjímající a prakticky nezměnitelný. Ztrácíme horizont vědomí, že společnost lze uspořádat i jinak než jako soubor oddělených jednotlivců.
Vezměme si například důraz na individuální hrdinství. Je jím prosycena popkultura posledních desetiletí, Pospěch uvádí příklady jako Ledové království nebo V hlavě. Problematické je, že v kultuře autonomie si nejen věci můžeme dělat po svém, ale v podstatě musíme. A taková kultura principiálně neustále stupňuje očekávání, která si jednotlivci na sebe mají klást, a nedopřeje jim pocit hlubšího uspokojení.
Z individuálních hrdinů se stávají hrdinové osamělí, jak napovídá název Pospěchovy knížky. Z nároků na nezměrnou autenticitu a výjimečnost vyplývá, že když jich nedosahujeme, nejsme dostateční. Příslibem takové kultury jsou svoboda a realizace, které ale často končí bezradností, co se sebou bez pevného řádu či pravidel, a permanentní úzkostí z nesčetných možností.
Jednotlivá rozhodnutí a vůbec způsob myšlení i jednání se stávají břemenem. Taky společenské problémy jsme si uvykli přenést na jednotlivce, což vede k dalekosáhlým politickým dopadům. Pavel Pospěch obhajuje instituce a sociální systém – a převažující kulturu autonomie označuje za jejich nepřítele, poněvadž instituce podemílá a stejně tak napomáhá rozleptávání společnosti.
„Kultura autonomie je potenciálně destruktivní, protože destruktivní je nastavení, které přenáší zodpovědnost za společenské problémy na bedra jednotlivců,“ varuje Pospěch. A na malé ploše bez servítek obnažuje, na čem taková kultura, zdůrazňující pokrok a hrdinství jednotlivců, vlastně stojí. Upozorňuje, že blahobyt Západu stojí na utrpení jiných. „Velká část věcí, které za den vezmeme do ruky, je produktem organizovaného globálního otroctví.“
Verbální facku Západu opírá o řadu drastických konkrétních příkladů zneužívání obyvatel – použijeme-li termín Naomi Klein – Stínových zemí. „Trápí vás, že oblečení v obchodech je produktem otrocké práce? Tak si ho kupte jinde.“ Přitom na společenské problémy je třeba hledat společenská řešení, dalo by se uvést jako ústřední Pospěchův vzkaz.
Přesná diagnóza, otevřený recept
Přestože knížka není tak českocentricky zaměřená jako předešlá, zahrnuje celou řadu důležitých dat. Namátkou při srovnání s jinými státy EU jsou Češi a Češky vysoce zaměřeni na hodnotu autonomie a individualismu, kterým dávají s náskokem přednost před hodnotou solidarity. V první řadě se musíme vymanit z logiky kultury autonomie, uvědomit si, že na Pospěchovu otázku „Jak v takovém světě žít?“ musíme nejprve jednoznačně odpovědět: Rozhodně ne tak, jak to doposud děláme.
Co knížce chybí? Je zjevné, že Pospěch se snaží být co nejsoustředěnější a volil stručnost před přesnějším rozepisováním. Přesto uvedu aspoň dva chybějící body, oba jsou tvořeny svého druhu paradoxy.
Zaprvé, pokud kultura autonomie klade takový důraz na to, že vše musí zvládnout jedinec sám podle toho, jak mu samému vyhovuje a sám svede, proč se tedy tolik daří populistickým politikům? Pospěch politice věnuje nemalý prostor, ale tohoto se vůbec nedotýká. Je to podvědomá potřeba lidí se právě v tlaku na samostatnost a výjimečnost opřít o někoho jiného, který bude mluvit za ně?
Druhý bod se týká v knížce chybějícího dopadu technologií, jako je umělá inteligence. V kultuře autonomie se snažíme být jedineční, ale současně používáme stejně naprogramované nástroje (samozřejmě uživatelsky přizpůsobené), jedinečný rukopis jsme nahradili stejným písmem na klávesnici, reagujeme na stejné podněty. Na to upozorňuje zmíněná Naomi Klein v knize Dvojnice.
Neleží nakonec v takových technologiích naděje na návrat z vykořeněně samostatného ke společnému? Anebo je to klam? Pavel Pospěch podněcuje k mnoha otázkám, ale zároveň jednoznačně pojmenoval, proč je převládající kultura autonomie problematická.
