Dvacet let po americkém vydání vyšla v českém překladu kniha Cynthie Bourgeaultové Poznání cestou Moudrosti: Obnovení starobylé tradice k probuzení srdce. Autorka v ní kritizuje duchovní život sestávající jen z „doktrinálních manter“ a klade důraz například na duchovní přítomnost, meditaci či posvátný zpěv.
Knihy a texty teoložky a kněžky americké episkopální církve Cynthie Bourgeaultové způsobily mezi čtenáři podobný rozruch jako některé tituly Thomase Mertona, Johna Maina, Thomase Keatinga či Richarda Rohra. Upřímně, možná to bylo i tím, že se sestra Cynthia odvažuje psát o tématu, který podle některých křesťanů náleží jen mužům potřebného věku v duchovenském povolání.
Dvacet let po americkém vydání vyšla v českém překladu její kniha nazvaná Poznání cestou Moudrosti: Obnovení starobylé tradice k probuzení srdce. Klíčová myšlenka autorčina přemýšlení spočívá v přesvědčení, že náš racionální přístup k posvátným věcem a posvátným textům není, jak se zdá, tím jediným možným a správným.
Z Kristova vykupitelského příběhu se i kvůli tomu, že máme potřebu všechno pochopit a logicky interpretovat, trochu vytratilo jeho tajemství. Jeho podstata však tkví v tom, že Boží zjevení neskončilo, ale trvá. Že Bible není soupisem historických událostí, ale živým příběhem, který se neustále děje. Že naše poznání, a pochopitelně i to duchovní, má více vrstev a není odkázané jen na to, jak a jestli vůbec známe základní teologické a filosofické pojmy a jak moc jsme schopni Ježíše a Boží moudrost promyslet.
Liturgii ovládly doktrinální mantry
Cynthia Bourgeaultová píše: „Na počátku čtvrtého století však křesťanská církev začala měnit svůj dosavadní přístup. Setkání s Ježíšem se stále méně uskutečňovalo pomocí hlubokého, nadčasového otevření srdce a bylo nahrazováno tím, co by se dalo nazvat ‚doktrinálními mantrami‘ – říkáním správných slov a věděním správných poznatků o Ježíšovi. Ve čtvrtém století nastala éra velkého vyznávání víry (a velkých sporů s tím spojených). Důvodem bylo, že se křesťané pokoušeli své chápání o Ježíši přesně vytyčit a zakotvit. Výsledkem tohoto vývoje je nicejské vyznání, které se dodnes předčítá každou neděli ve většině křesťanských církví.“
Autorka má tak jako řada dalších křesťanských osobností pravdu v tom, že část křesťanského duchovního života se opravdu odehrává výhradně ve formě rituálů, společných deklamací a vzájemného utvrzování se o pravdě. A ruku na srdce – jak moc se vám daří při každém recitování Vyznání víry zajet na jeho hlubinu a procítit ho v jeho nejzazších záhybech? Jak moc a kam vás posunuly racionální rozpravy o Kristu, církvi a křesťanství? Jak často se uchylujete ke křesťanské meditaci, kontemplaci či duchovnímu cvičení, které si vůči racionálním argumentům určitý odstup zkrátka udržovat musí?
Bourgeaultová, jíž v češtině vyšla Modlitba usebrání a Moudrost Ježíše, se na své cestě za Boží moudrostí vydává směry, které někdy bývají pejorativně označovány za křesťanský ezoterismus. Tyto nálepky bychom však mohli bez problémů použít na celou řadu křesťanských osobností Východu a Západu, a to od prvních století křesťanství, na autora slavného spisu Didaché, na svatého Františka z Assisi, svatou Hildegardu z Bingenu, Alberta Schweitzera nebo Martina Luthera Kinga jr. Ostatně oddanost Ježíši a víře se neprojevuje ani tak slovy jako činy a dílem, které v Bohu a skrze Boha slouží člověku. Dokonce i za teologickými analýzami musí být člověk, který se, tak jako autorka, pokorně vydává na cestu v Ježíšových stopách.
Různorodost cest
Nemusíte se vším, co autorka cesty k moudrosti píše, souhlasit. V křesťanské tradici, která je postavena na četbě a reflexi Písma, vám možná bude chybět přesnější ukotvení jejích myšlenek v Bibli. V katolické tradici budete možná postrádat ony „doktrinální mantry“, které jsou pro vaši víru důležité. V něčem vás možná bude autorka rozčilovat, a to zvláště v pasážích, které jednoduše vysvětlují teologicky složité věci, anebo ukazují, že zdánlivě jednoduché myšlenky potřebují mnohem pestřejší a komplexnější pohled. Do praktických zdrojů duchovního probuzení zahrnuje metody, které se bohatě a po staletí rozvíjejí v celém křesťanství – katolickém, protestantském i pravoslavném – fenomén duchovní přítomnosti, meditace, posvátný zpěv (inspirace komunitou v Taizé), lectio divina, téma odevzdání se a společenství.
Kniha Cynthie Bourgeaultové je symbolickou připomínkou, že se církev ve svých dějinách vydala po obrovském množství cest. Zkoumala, co je dobré, a toho se pokoušela držet. Vydala se ovšem i mnoha slepými cestami a někde se natolik promísila s ostatními náboženstvími, až skoro ztratila svůj charakter. Kniha mi znovu ukázala, že křesťanství není hotovou náboženskou teorií, ale pozváním k cestě moudrosti, na níž má být člověk pravdivý sám k sobě, pokorný ke zdrojům Božího zjevení a kreativní a odvážný, aby se nestal zajatcem svých vlastních nebo přejatých náboženských interpretací.