Někdy mi připadá, jako by křesťané žili s hromadnou maniodepresivní poruchou. Jednou střádají bohatství a na druhý příchod Krista nemyslí, a pak otočí o sto osmdesát stupňů a začnou vyšilovat. Mou teologií je v tomto ohledu teologie muže, který sázel stromy. Francouzský spisovatel Jean Gion ve své knize popisuje místo, v němž strádá příroda i lidé. Hlavní hrdina se rozhodne jednat: vytrvale každý den sázet stromy. Den co den. Za pár desítek let vyroste v dříve nehostinné krajině les a díky tomu se promění i tamní lidé.
Podzim je údajně loveckou sezónou. Někdy mi ale připadá, že křesťanská lovecká sezóna začíná s prvními paprsky teplého jarního sluníčka a končí právě v období podzimních plískanic. Mám na mysli křesťany „lovící“ zbloudilé duše v ulicích měst. V Brně na náměstí Svobody se svým poselstvím snaží oslovit kolemjdoucí různé prazvláštní skupiny.
Po mnoho let opakují stejná slova. Slova, která jsou podle mě pro sekulární Brno zcela nepochopitelná: „Musíte se obrátit“, „spasení“, „pokání“. Bez žádného vysvětlení. Teď k tomu přidali roušky a očkování: „Roušky ani očkování vás nemohou spasit.“ Nelze nesouhlasit. Nejsem si však jistý, zda lze skrze toto poselství o „Boží lásce a milosti“ ulovit kohokoli pro věčnost. Tito křesťanští „lovci“ se vydali na lov se zcela nevhodnými zbraněmi. Jako by šli na zajíce s udicí nebo na ryby s brokovnicí.
Nejčastější výhradou nevěřících, kteří se náhodou ocitnou na pohřebních či svatebních bohoslužbách, bývá to, že vůbec neporozuměli kázání. Velice často slýchám napříč republikou: „Byli jsme na shromáždění, ale nepochopili jsme ani jednu jedinou větu.“ Někdo to vystihl snad ještě lépe slovy: „To kázání bylo z kosmu.“ Jak je to možné? Snad bychom měli uvažovat o tom, zda za našimi loveckými (čti misijními) neúspěchy nestojí, podobně jako u křesťanů v ulicích Brna, nevhodné vybavení.
Naopak vhodným misijním vybavením je upřímná snaha oslovovat lidi srozumitelným jazykem. V tomto ohledu je mou stálou inspirací Martin Luther, který využil všechny v jeho době dostupné moderní prostředky komunikace k tomu, aby zřetelně komunikoval evangelium. K lovu patří očekávání. I ke křesťanství neodmyslitelně patří očekávání. Jak očekávat druhý příchod Krista? A jak komunikovat neskutečně důležitou křesťanskou zvěst lidem ze světa, že tady nejsme na věky, ale máme nebeskou i pozemskou perspektivu?
Měl jsem možnost vyvézt člověka, který byl několik let upoután na lůžko a nemohl se pohnout ze svého pokoje, na projížďku autem. Po takové době znovu vidí města a vesnice, které dřív důvěrně znal. Dívá se z okénka a zažívá absolutní údiv. Obce se za tu dobu změnily k nepoznání. Všude kolem mnoho, přemnoho krásných domů, udržované zahrady, nová nablýskaná auta. „V mé vesnici to nikdy nevypadalo tak krásně a bohatě jako dnes. Nikdy jsme se neměli tak dobře jako teď.“ Náš lid je vskutku pracovitý a přičinlivý. Nabízí se však otázka: Jak je to s naší zabydleností na tomto světě, který musíme (třeba v dohledné době) opustit?
Tesaloničtí žili v tak intenzivním očekávání na druhý příchod Ježíše na zem, že jim nezbýval čas na shánění obživy. Apoštol Pavel jim dával příklad svou prací a nabádal je, aby ani oni „normálního života“ nezanechávali. Pavlův bonmot „Kdo nepracuje, nechť také nejí“ se stal protiváhou nerozumného eschatologického třeštění.
Zeptáte se mne: „A jak očekáváš ty, chytráku?“ Na tuto otázku odpovídám docela často. Vždy, když se objeví nové proroctví o konci světa, bývám zván, abych k tomu něco řekl. Většinou pro mladé. Vysvětluji, že takových proroctví jsem zažil za svůj život už snad desítky a že historie církve jich pamatuje tisíce. Vybavuji si, jak lidé ve sborech po takových proroctvích nakupovali ve velkém potraviny, aby se zabezpečili na nejistou budoucnost. Poté, co se nic zvláštního nestalo, se zase uklidnili. Nezkažené zásoby snědli, zkažené vyhodili. Nastal klid, ale vždy jen do času.
Někdy mi připadá, jako by křesťané žili s hromadnou maniodepresivní poruchou. Jednou střádají bohatství a na druhý příchod Krista nemyslí, a pak otočí o sto osmdesát stupňů a začnou vyšilovat a dělat věci, které by nikdy nedělali. Mou teologií je v tomto ohledu teologie muže, který sázel stromy.
Francouzský spisovatel Jean Gion v knize Muž, který sázel stromy popisuje místo, v němž strádá příroda i lidé. Zachycuje depresivní krajinu a depresivní lidi. Hrdina knihy žijící na tomto místě se rozhodne jednat: vytrvale každý den sázet stromy. Vždy pečlivě vybírá naklíčené sazenice a sází a sází. Den co den. Měsíce, roky. Za pár desítek let vyroste v dříve nehostinné krajině les a díky onomu muži, který sází stromy, se promění i tamní lidé.
Právě to je moje teologie druhého příchodu Krista. Chci, aby mě pán Ježíš Kristus překvapil při práci, zastihl mě, jak věrně konám určenou službu. Ať už v civilním zaměstnání při prodeji tužek, nebo při službě v církvi. Moje očekávání je touha, aby mě Kristus zastihl při věrné, poctivé a pilné práci pro jeho Království. Lovecká sezóna? Ano, ale s vhodnými zbraněmi a dělným očekáváním na paruzii a konec všeho.
Autor: Zbyšek Kaleta
Zdroj: Časopis Přítel/Przyjaciel
Foto: unsplash/Vidar Nordli-Mathisen
Dobrý článek, díky.
všem křesťanům bych dopřál jejich vlastní medicínu-nelidsky mučit a následně naházet na hranici zapálit a pažbami pušek a kulkami se postarat o to,aby z tohoto ráje nikdo z těch kurev nevyvázl živ,no anebo bych ty pedofilní svině nechal k smrti udřít v kamenolomech-zkrátka to,co oni po celá staletí dopřávali bohatými doušky druhým…Konfiskace veškerého nakradeného majetku a jeho opětovného navrácení kacířům a pohanům je samozřejmostí!!
Bože chraň! Snůška plkalit – ale co čekat od „věřících“….