Někdy stavíme víru do tak silného protikladu ke světu a tak usilovně se snažíme oddělit dítě od různých hrozeb, že v něm rozvíjíme pocit defektnosti, jinakosti, a tedy i touhu vymanit se z tohoto zvláštního ghetta.
Poměrně často se setkávám s rodiči prožívající podobné drama. Dokážeme pochopit odchod mladých lidí od Boha, pokud pocházejí z prostředí, kde víra byla spíše formou náboženské tradice. Ale co když víru opouštějí děti křesťanů, kteří vedou hluboký duchovní život, angažují se ve společenství, ve službě a často se věnují různým formám činnosti v církvi?
Samozřejmě lze říci, že rozsah tohoto jevu v jistém smyslu odráží obecný společenský trend – vždyť žijeme v nejvíce sekularizované zemi naší části světa. Teoreticky by však právě hluboce věřící rodiny měly svědčit o opaku. Teoreticky, protože se v praxi ukazuje, že – ne nutně.
Složité otázky
Bolest, slzy, smutek, utrpení, často i potlačované zoufalství. Vyvstávají otázky: Proč? Co se pokazilo? Vždyť jsme se tolik snažili. Kdo se provinil? Na tyto otázky neexistuje jednoduchá odpověď. Možná, že člověk, pro kterého jsou Bůh, víra nebo církev jen zřídka používaná slova, při čtení tohoto textu lhostejně pokrčí rameny.
Ale ti, pro které je víra a vztah s Bohem osou jejich života, zažívají obrovskou ránu. Není divu. Pokud chceme štěstí pro své děti a věříme, že jeho plnost spočívá ve věčnosti s Bohem, nebudeme chtít, aby se ho dostalo těm, které máme nejraději? Aby byly naše děti zachráněny?
Je proto bolestné, když děti ze dne na den prohlásí, že už nevěří, že opouštějí církev, že si volí způsob života, který je v rozporu s hodnotami vyznávanými jejich rodiči, nebo životní styl, který za normu považuje zcela jiné morální přesvědčení. Kromě toho zde nejde jen o věčnost. Někdy bolí i dočasnost. Nejsme schopni klidně přihlížet, jak se naše dítě dostává do dalších životních potíží.
Pro některé je také těžké vyrovnat se s poselstvím, které se často objevuje v jejich mysli: Jak to, že jsme tak zbožní, oddaní, modlíme se, evangelizujeme druhé, ale naše děti jsou mimo? Jaké pak budeme mít právo mluvit s ostatními o víře? Co na to řeknou lidé?
Kdo je na vině
V takových situacích vždy vyvstává otázka příčin. Mnoho rodičů si dává vinu za to, co se stalo. Někdy neprávem nebo přehnaně. Někteří však zjistí, že způsob, jakým se chovali ke svým dětem, atmosféra domova, který vytvořili, jejich vzory a životní styl, to vše nějakým způsobem přispělo k rozhodnutí jejich dětí rozejít se s vírou.
Bohužel, ať chceme, nebo ne, děti si ne vždy samy kladou otázky o hodnotách. Častěji je odmítají kvůli obalu, ve kterém jsou podávány. A není to z nedostatku lásky, ale proto, že naše láska často nabývá různých toxických nebo neurotických odstínů. Děti milujeme a chceme pro ně dobré, ale v praxi to často znamená, že jsme příliš kontrolující, přehnaně ochranitelští, nebo naopak příliš shovívaví.
Můžeme nechtěně podmínit svou lásku různými způsoby, čímž děti zapleteme do různých forem citové závislosti nebo jim ublížíme citovou zábranou. Mluvíme s dětmi o Boží lásce, ale zároveň je ponižujeme, lámeme je přílišnou přísností nebo všemocnou panovačností. Můžeme být citově labilní nebo nepřístupní, nároční, nebo naopak symbiotičtí a poutaví.
Někdy stavíme víru do tak silného protikladu ke světu a tak usilovně se snažíme oddělit dítě od různých hrozeb, že v něm rozvíjíme pocit defektnosti, jinakosti, a tedy i touhu vymanit se z tohoto zvláštního ghetta odlišností. Takže v určitém okamžiku – pokud na to má sílu – tohle prostředí opustí.
Krize jako příležitost
Samozřejmě není pravda, že za tento odklon od víry můžeme vždy my rodiče. Může se stát, že ačkoli jsme vytvořili citově bezpečný, stabilní domov, v němž víra a hodnoty nebyly vnucovány represivním způsobem, životní okolnosti, prostředí vrstevníků a někdy i různé existenční otřesy způsobí, že člověk vstupující do dospělého života učiní takové rozhodnutí. Někdy tak učiní vědomě a záměrně, přičemž skutečné důvody nám zůstávají neznámé.
Pro mnoho křesťanských rodičů je odchod jejich dětí od víry obdobím vážné krize – zvláště když zjistí, že k němu nějakým způsobem přispěla jejich vlastní těžká minulost, zranění a zátěž, které si do vztahu s dítětem přinesli. Není však Boží vůlí, abychom v této krizi setrvávali.
Někteří lidé bohužel svou frustraci proměňují v agresi vůči svým dětem, které odsuzují nebo se jich zříkají. Ve skutečnosti však lze tuto krizi prožít i konstruktivně; může být příležitostí k hlubšímu kontaktu se sebou samým, se svou minulostí, se svými zraněními a s obtížnými mechanismy, které nás po léta držely ve spárech rigidního, fixního a život ničícího chování.
Konstruktivní prožitek tohoto stavu není pozitivní pouze z psychologického hlediska, ale je také příležitostí na duchovní úrovni. Je to především příležitost k obrácení, ke změně myšlení a k uzdravení. Některé věci bude třeba oplakat – i ve vlastní historii; některá zklamání bude třeba přiznat – nejen sobě; a s některými očekáváními, která se možná nikdy nenaplní, se bude třeba rozloučit.
Především však Bůh v této zkušenosti zve člověka k něčemu mnohem většímu. Opuštění víry našimi dětmi pro nás může být paradoxně školou pro růst v lásce a naději. Bůh nechce, abychom se trápili, ale abychom se obrátili a rostli.
Požehnané vyslyšení
Co to znamená v praxi? Především to, že když vaše dítě odejde od Boha, neměli byste ho odmítat. To ostatně nedělá ani sám Bůh. Respektuje jeho svobodu, ale nezbavuje ho své péče a ochrany. Když už tedy svému dítěti nemůžete dát víru, dejte mu svou lásku a přijetí – i když nesouhlasíte s činy, které jsou důsledkem jeho rozhodnutí.
Máte právo říct, co vás bolí, co je pro vás obtížné a s čím nesouhlasíte. Ale projevujte mu lásku tím více, čím více se lišíte. Ať u vás vždy najde blízkost, citlivost a talíř teplé polévky. Nezměníte ho výhružkami, odmítáním, citovým vydíráním ani křikem. Naše první poznání Boha přichází skrze lidskou lásku, a proto se k němu skrze lidskou lásku také často vracíme. Ať je tedy vaše láska pro vaše dítě stabilním orientačním bodem na mapě života. Z ní totiž – zvláště když milujete rozervaným srdcem – plyne Boží všemohoucnost.
A naděje? Ta vám říká, že Bůh je do celé situace nejvíce zapojen; že vaše modlitby, půsty a duchovní oběti, které jste za své děti vykonali pronikají hluboko do jeho srdce. Jsou slyšeny, viděny, přijaty a nezůstanou bez odpovědi. V tom spočívá nadpřirozená naděje. Bůh opravdu nechce ztratit nikoho z těch nejmenších. Takže hrajete ve stejném týmu.
Myslíte si, že neodpoví na vaše vytrvalé, důvěřivé a věrné volání? Někdy jeho spásná odpověď přichází v poslední chvíli, v nejméně očekávaném okamžiku – dokonce i v samotné smrti. Přichází však nevyhnutelně a je to – můžeme tomu věřit – požehnané slyšení. Bůh přece miluje naše děti mnohem víc než my.
Redakčně upraveno
Zdroj: Přítel/Przyjaciel
Foto: pexels-cottonbro
