Jsou si lidé rovni? Otázka, na kterou má dnešní doba jasnou a jednoznačnou odpověď. Samozřejmě že ano, a pokud to ještě někde není zřetelně vidět, je třeba s tím něco udělat. Lidé si přece musejí být rovni! Vždyť rovnost všech lidí je jednou ze základních křesťanských hodnot, patří proto i k jádru hodnot evropských! Za její prosazení je třeba bojovat.
Nedalo mi to. Otevřel jsem Bibli a hledal, co k obecné rovnosti všech lidí říká. Našel jsem v ní jednoznačné a nepřehlédnutelné konstatování všeobecné lidské rovnoprávnosti před Bohem. Před Boží tváří a před Božím soudem jsme na tom všichni stejně; a musím hned povědět: stejně bídně. Zřetelně to vidíme na příkladu své fyzické smrti. Všichni zemřeme a opustíme tento svět. Nepomohou nám ani peníze, ani tituly, ani postavení, ani konexe, přátelé, dobrá pověst, dobré skutky – prostě nic.
Vedle rovnoprávnosti zná Bible i jeden společný lidský původ, společný kořen všeho lidstva. Je jedno, jakou dnes máme barvu kůže či tvar nosu, je jedno, v jaké jsme vyrostli kultuře a jak se chováme. Jsme součástí jedné všelidské rodiny. Před Bohem máme všichni stejnou hodnotu, protože jsme všichni lidé. Že bychom si ale měli být všichni rovni? Že by mělo být úplně jedno, jestli jsem muž či žena, zdravý či nemocný, inteligent či hlupák? Nejsme všichni stejní, a to automaticky a samozřejmě vylučuje rovnost.
Stojí za pozornost, že Bible nepočítá ani se stejnými výchozími podmínkami pro všechny. Když vladař v Kristových podobenstvích rozdává úkoly, nedává všem stejně. Někdo má hospodařit s velkým objemem peněz, jiný jen s nepatrným. Proč? Protože nejsme stejní, protože si nejsme rovni. Představa rovnosti všech není myšlenkou křesťanskou, přinesla ji Velká francouzská revoluce. Ta hned i ukázala, k čemu její prosazování vede: utopila se v krvi.
Bible naopak dobře zná lidskou nerovnost. Vidí v ní důvod ke sdílení a milosrdenství. Nestačí-li někomu schopnosti či síly, je tu druhý, silnější a schopnější, který mu pomůže. Doplní, čeho se nedostává. Že to tak v praxi nefunguje? Jak kde! Já žiju v církvi a mnohokrát jsem v ní byl svědkem, že to tak funguje, a krásně! Že jinde tomu bývá jinak? Ne vždycky, viděl jsem krásná pomáhající společenství úžasně obětavých lidí i mimo církev. Není to ale samozřejmé. Ani mimo církev, ani v ní.
Milost, ta skutečná, obětující se milost, je všude vzácná. Co jí brání se naplno projevit? Především sobectví, soustředění na sebe. A teď nemyslím hned na sobectví, které hrabe, bere jiným a žije na jejich účet. Myslím na sebestřednost, která touží po vlastní dokonalosti, která se bojí názorů druhých lidí, která člověku neustále připomíná jeho nedokonalost. Patří sem také strach z budoucnosti i obava o své nejbližší. I to je určitý druh sobectví, které nám bere svobodu. Pánu Bohu ale na naší svobodě záleží.
Jinou překážkou je soustředění se na naše práva. Pokud se tím hlavním, co vnímám jako zajištění svého života i života druhých, stane právo a nárok, a pokud přitom mám za to, že jsme si všichni rovni, ztrácím důvod k milosrdenství. Pokud je ten druhý stejný jako já a pokud má stejná práva a tím i stejné možnosti jako já, proč bych mu pomáhal? Ať si pomůže sám! Když jsem si mohl pomoci já, může i on. A naše lidství se tím postupně vytratí.
Biblický důraz neleží na rovnosti lidí a jejich všeobecných právech, ale na vzájemné lásce a milosrdenství. Na aktivním zájmu a sounáležitosti. Připadá mi to nosnější.
Autor: Petr Raus
Děkuji a vyjadřuji naprostý souhlas. Shodou okolností jsem při svém předvčerejším běhaní / meditaci přemýšlel nad tím, jak získat “klíč” k svému přístupu k ostatním lidem, obecně ke všem živým tvorům. Přispívání do sbírek potřebným, přímá pomoc bližním a další jsou věci, které mě napadaly a v životě se je snažím praktikovat. Pak mi došlo, že k získání “klíče” nepotřebuji nic. Stačí mi si uvědomit jaké pomoci se mi dostalo od Boha, jakými úskalími mě provedl a kde bych byl, nebýt jeho milosti a pomoci. Pochopil jsem a uvědomuji si to již dlouhou dobu, že se můj život mohl ubírat mnoha jinými cestami a ne všechny by byly tak pozitivní jako ta, jíž jdu. Klíčem je právě ta Boží pomoc, která mi ukazuje cestu. Nikdy se nedostanu na její úroveň, ale je směrem, kterým mám ke všemu živému a světu přistupovat. Protože já si objektivně takovou pomoc nezasloužím a přesto ji mám. Pak si ale můj pozitivní a pomocný přístup zaslouží všichni, které kdy potkám. To je ten “klíč”.
Ano, pocit vděčnosti vůči Boží nezasloužené laskavosti ke mně, k lidem, je jedním z klíčů, motivů, jak jednat s bližními.