Křesťanství, zvláště pak jeho nejvlastnější jádro, učení Ježíše Krista, přináší zcela nové a vlastně převratné pojetí spravedlnosti. Už nemá platit dávná reciprocita židovského zákona („oko za oko…“), a tím spíše ne zákona římského (suum cuique tribuere, tj. přidělit každému, co zasluhuje). Křesťan má přenechat výkon spravedlnosti vyšší instanci a sám má předně svým viníkům odpouštět, jelikož i jemu bylo odpuštěno. To je podstata oné „větší spravedlnosti“, než je „spravedlnost zákoníků a farizeů“.
Co platí v osobních křivdách a sporech, nemusí však vždy platit v záležitostech druhých lidí. Hrozí-li smrtelné nebezpečí nebo závažná újma mým blízkým, nemohu být přece už jen tak vázán láskou k nepřátelům, nepodnikat zhola nic a jen se za nepřátele modlit. Už sama láska k ohroženému bližnímu mi přikazuje jednat, v krajním případě, kterým zajisté je válka, pak jednat i krajním způsobem, a nejde-li to jinak, tedy i zabitím útočníka.
Pro tento poměrně logický vývod z přikázání lásky schází ovšem jakákoli přímá opora v křesťanských Písmech (tj. v Novém zákoně). Mladá církev tehdy žila v očekávání brzkého soudu a mohla si proto ještě dovolit ten luxus brát přikázání doslovně. Nezabiješ prostě znamená nezabiješ. Nutno dodat, že v dějinách se vždy dostavovali stoupenci tohoto bezpodmínečného nenásilí, v nedávné době to byli např. tolstojovci, vždy však zůstávali v menšině a v některých případech jejich irenické snahy mohly být i dosti nebezpečné, zvláště tam, kde ohrožení životů a rozumného životního řádu bylo zvláště akutní a žádalo si rozhodné jednání.
Křesťanská církev se musela s otázkou spravedlivého (a nespravedlivého) násilí vyrovnat, jakmile začalo být patrné, že rychlé napravení nepravostí světa není v dohledu, a když pro věřící vyvstaly zcela praktické problémy jako například: Může křesťan sloužit v armádě? (Nakonec se většinově usoudilo, že může.) Může sloužit v armádě pohanského státu? (Může, jde-li o obranu vlasti, zvláště proti barbarům, kteří by nakonec ohrozili i křesťany.)
Má křesťanský voják splnit rozkaz, jenž je v rozporu s Božím přikázáním? Svatý Augustin na tuto otázku odpovídá, že v nejednoznačných případech ano, případná vina je pak na vládci vedoucím válku: „Nikdo přece nemá moc nad druhými, není-li mu dána shůry. Není totiž moci leč od Boha, ať už přikazující, nebo dopouštějící. Spravedlivý člověk může dokonce i pod vládou nevěřícího spravedlivě bojovat podle jeho rozkazů, a tak sloužit občanskému míru. Co je mu rozkazováno buď jednoznačně není proti Božím přikázáním, nebo není-li to jednoznačné a je-li třeba vydán nespravedlivý rozkaz, je podle řádu služby vinen král, nikoli voják.“
Augustin byl v tomto ohledu dědic dobrých římských tradic, jež klasickým způsobem shrnul už Cicero ve svém díle O povinnostech: Válka je předně druh trestu za bezpráví, jež utrpěla obec (res publica) a který ovšem musí mít svou míru a být prováděn podle práva (ius belli). Nejde-li nápravu zjednat vyjednáváním, je nutno užít síly, ale jen v míře nutné k obnovení míru: „Někdy musíme vést válku, abychom mohli žít ve spravedlivém míru.“
Spravedlivá válka (bellum iustum) má tedy za cíl zjednat právo po utrpeném bezpráví, nikoli nespravedlivý zisk na cizí úkor, a jejím cílem je vždy dosažení spravedlivého míru, nikoli porážka nepřítele. Netřeba si ovšem dělat přílišné iluze o reálném vedení „spravedlivých“ římských válek, nečiní tak ostatně ani sám Cicero.
Křesťanské pojetí války se od tohoto římského ideálu principiálně neliší. Všechny naše dnešní výklady ke spravedlivé válce odkazují zpravidla na Augustina. Jeho pojetí však v zásadě nepřináší nic nového a spíše jen shrnuje dobrou římskou, posléze i křesťanskou tradici, případně upřesňuje legitimní užití síly vůči heretikům. Přes všechny výtky, že Augustin připouští násilí jako prostředek obracení k pravověří, lze snad jeho postoj přece jen shrnout tak, že veškeré násilí nakonec připouští nanejvýš jako prostředek k zabránění dalšímu násilí.
Mír má být společným cílem obce Boží (církve) i obce pozemské (státu). Narušit jednotu víry může vážně narušit tuto rovnováhu a rozpoutat násilí. Za tímto v zásadě dobrým záměrem se samozřejmě může skrývat velké nebezpečí, což se v dějinách církve nejednou neblaze naplnilo, a to ještě za Augustinova života. To však v tuto chvíli není naším předmětem. I v Augustinově pojetí tedy může být válka spravedlivá, musí však splňovat některé nutné podmínky.
První podmínkou je, jak jsme již poznali, spravedlivý cíl (iustus finis), kterým nemůže být nic jiného než obnovení míru. Druhou podmínkou je spravedlivý důvod (causa iusta). Tím je v první řadě obrana před útočníkem. Augustin ovšem připouští i spravedlivou útočnou válku, pokud je jejím důvodem nepřítelem spáchaná nespravedlnost. Zde se ozývá jak staré římské pojetí spravedlnosti, tak ohlas svatých válek Izraele.
Třetí podmínkou je pak legitimní moc (autoritas), která válkou nesleduje soukromý prospěch, nýbrž veřejný zájem. Takovou mocí disponuje jedině legitimní vládce, tehdy římský císař. Pokračující rozprava k tomuto klasickému výměru dodala ještě správný úmysl (recta intentio), s nímž se bojovníci mají vyvarovat nenávisti, pomstychtivosti, chamtivosti a vůbec úmyslu zabíjet, s výjimkou sebeobrany, a rovněž pochopení války jako posledního prostředku (ultima ratio) zjednání práva poté, co ztroskotaly všechny nenásilné prostředky, zejména vyjednávání.
V takto „klasicky“ pojatém konfliktu se ovšem projevuje jistá asymetrie: Spravedlivý důvod může mít jen jedna válčící strana, druhá je pak viník a zaslouží trest, tedy porážku. Představa, že by obě strany mohly mít své legitimní důvody (bellum iustum ex utraque parte), je tomuto klasickému pojetí války stejně vzdálena jako i myšlenka na nezávislou rozhodčí instanci, jakýsi mezinárodní tribunál, který by spor mezi dvěma válčícími suverény rozhodoval na způsob soukromého sporu.
Teprve novověk přinesl hlubokou krizi a nakonec pád svrchované autority, jíž po tisíciletí byla moc římských císařů. Rozhodčí síla, jež měla přejít na mezinárodní společenství, se ukázala být stejně smělá jako často bezmocná, zejména v případech, kdy se nedostává reálných sil ani vůle zastavit či potrestat agresora. Na klasickém výměru spravedlivé války, jejž shrnul Augustin, to však mnoho nemění.
