Jde mi o problém zastupitelské demokracie, která je standardní formou veřejného života celé naší společnosti. Vnímám, že mnoha mým spoluobčanům vadí, že ji za demokracii vůbec nepovažují. Jedinou podobou demokracie, kterou jsou ochotni uznat, je demokracie přímá, a i tu jim musí někdo přinést pod nos.
Nedávno proběhla na Facebooku mezi mými přáteli docela zajímavá diskuse nad Řádem Církve bratrské. V principu v ní šlo o víc, než jen o církevní pravidla, jednalo se, i když nepřiznaně, o princip, který je docela obecný. Řádu Církve bratrské byla vytýkána nedemokratičnost, ba totalitní manýry.
Za stížností stála událost, kdy Konference jako nejvyšší orgán Církve bratrské odhlasovala nějaké změny stávajícího Řádu. Na Konferenci se sjíždí zástupci jednotlivých sborů; delegováni jsou kazatelé a pak členové zvolení členským shromážděním sboru. Texty všech návrhů jsou zhruba s půlročním předstihem zveřejněny na webových stránkách, kam se dostanou všichni členové církve po přihlášení. Všichni je pak mohou komentovat na členských shromážděních svého sboru, případně o nich mluvit se svým staršovstvem, tedy s kolektivním a rovněž voleným vedením sboru.
Vlastně normální demokratický proces. A to je i důvod, proč o tom mluvím v Glose, která určitě není pořadem věnovaným jen organizovaným křesťanům. Jde mi o problém zastupitelské demokracie, která je standardní formou veřejného života celé naší společnosti. Vnímám, že mnoha mým spoluobčanům vadí, že ji za demokracii vůbec nepovažují. Jedinou podobou demokracie, kterou jsou ochotni uznat, je demokracie přímá, a i tu jim musí někdo přinést pod nos. Očekávají, že je někdo seznámí s problémem a vyžádá si jejich názor.
Taková představa se ovšem úplně míjí s realitou, s tím, co je prakticky možné. I ve Švýcarsku, baště přímé demokracie, rozhodují volení zástupci lidu. Lidé ovšem mají možnost jejich rozhodnutí změnit všelidovým hlasováním.
Využívání zástupců má svoji logiku; čím jsem starší, tím víc si to uvědomuji. Přibývá totiž oblastí, o kterých nejen že nic nevím, ale ani nejsem schopný je pochopit, vstřebat všechny souvislosti. Nemám kapacitu, čas ani schopnosti do nich proniknout. Jsem vlastně rád, že si někdo jiný tu práci dá a rozhodne za mne. A pak jsou oblasti, do kterých vidím a kterým rozumím. Tam si naopak já musím najít čas a dát si práci, abych názor, za kterým si stojím a který mám dobře zdůvodněný, také prosadil. A je jenom logické, že ho musím prosazovat odspodu, že s ním nemohu jít hned do parlamentu nebo na vládu. Pokud nepřesvědčím ani své sousedy, nemá cenu snažit se přesvědčovat generalitu.
A jak to má být v církvi? Jak nám vedení lidského společenství představuje bible? Zajímavý je v této souvislosti příběh prvního apoštolského koncilu; mluví o něm patnáctá kapitola biblické knihy Skutků apoštolů. Ve sboru křesťanů v Antiochii tenkrát vznikl jakýsi věroučný spor, jehož výsledek by měl docela zásadní dopad na život členů sboru i celého společenství. A protože Antiochenským zjevně chyběly argumenty k jasnému rozhodnutí, rozhodli se celou záležitost řešit na vyšší úrovni. Vybrali tedy své zástupce, delegáty, a vypravili je do tehdejšího ústředního sboru církve, do Jeruzaléma.
Delegáti se v Jeruzalémě sešli se staršími, tedy s vedením tamního sboru, i s apoštoly, kteří patřili do skupiny dvanácti Ježíšových učedníků a prožili s ním celou dobu jeho veřejného působení. Nějak se rozhodli a poslali zpátky do Antiochie dopis, ve kterém své rozhodnutí ve věci řešeného sporu uvedli slovy: „Toto jest rozhodnutí Ducha svatého i naše.“
Zajímavý závěr. Nerozhodli jen apoštolové, kteří měli v prvotní církvi zvláštní a jedinečnou autoritu. Spolu s nimi ovšem nerozhodovali všichni členové tehdejší církve, ale jen zvolení delegáti z Antiochie a vybraní starší z Jeruzaléma. Žádná přímá demokracie! Přesto jejich rozhodnutí potvrdil Boží Duch.
Za Rádio 7: Petr Raus
Plně s vámi souhlasím.
Když předáte nespokojeným členům své církve informace o tom, jak je to s rozhodováním v katolické církvi, uvědomí si, jaké mají štěstí a budou si vážit toho, že rozhodovací procesy ve vaší církvi se zdají být téměř dokonalé.
Přímou demokracii považuji za nesmysl. Nahrává všem populistům a lhářům, kteří v lidech, jenž se nemohou v dané problematice orientovat nebo se o to z lenosti ani nepokouší, před volbami cíleně vzbuzují strach a nesnášenlivost, šíří lži o protinávrhu, či protikandidátech. V případě vstupu do EU to bylo OK, ale kdybychom měli hlasovat např. o jaderné energetice , nebo o tom, zda brát levnější plyn z Ruska, velmi bych se takového hlasování bála.
Nedělám si iluze o tom, že věřící nepodléhají emocím a že rozumějí všemu.