Humor léčí, Pán Bůh uzdravuje. Nejde o protiklad, neboť humor je dar od Boha. Tak proč bychom se měli brát tak vážně a nezasmáli se i naší křesťanské omezenosti? Vždyť smyslem laskavého humoru je přitakání sobě i druhým navzdory lidské slabosti a hlouposti. Je to pokorná radost nad tím, že jsme milováni, i když jsme tak zjevně nedokonalí.
Člověk je (pokud víme) jediný tvor ve vesmíru, který má smysl pro humor. Jenže co to vlastně je, ten humor? Co se přesně děje, když komik řekne vtip a posluchači se válí smíchy? Podobné otázky už dlouho vrtají hlavou psychologům, lékařům i filosofům. Na co ti moudří a vzdělaní pánové přišli? Zhruba řečeno, výbuch smíchu je zřejmě něco jako „kýchnutí“. Je to blažená a radostná reakce lidského vědomí na setkání s nenadálou a osvobodivou nepatřičností.
Působí blažené pocity úlevy, které zřejmě souvisejí s prožitkem osvobození od tísnivých mezí závazného řádu. Poskytuje chvilkové uvolnění od povinné uspořádanosti společenských vztahů. Zdá se, že neúprosný řád přírody a společnosti lze unést a přežít jen tehdy, pokud je občas odlehčen osvobodivou parodií. A proto my lidé odnepaměti pořádáme maškarní bály a karnevalové taškařice, kdy je všechno alespoň na chvíli vzhůru nohama…
A proto si také říkáme vtipy a vyprávíme veselé příhody, proto vymýšlíme legrační nápady. Nečekaná vítězství osvobodivého humoru uprostřed všedních dnů prozrazují, že závazný společenský řád není tak strnulý, děsivě neúprosný a neměnný, jak nám jeho strážci (obvykle se smrtelně vážnou tváří) tvrdí. Vtipné příběhy a žertovné situace nás zbavují stresu a napětí. Podobně jako osvědčená rada vyděšeným studentům před zkouškou, aby si velevážené pány profesory ve zkušební komisi (při vší úctě) představili v pyžamu.
Pomáhá to, mohu to dosvědčit z vlastní zkušenosti. A opravdu tady nejde o nějaký nedostatek respektu. Jde o způsob, jak ten respekt ve zdraví přežít. A když už mluvíme o zdraví, moudří lékaři už dávno zjistili, že smích prokazatelně prospívá lidskému zdraví. A naopak lidé, kteří se v jednom kuse mračí a berou se smrtelně vážně, bývají častěji nemocní.
Laskavý humor vlastně není jen nějaká záliba v legraci, je to postoj k životu.
Zdá se, že smysl pro humor je něco bytostně lidského. Patří k nám lidem stejně neodmyslitelně jako hudba nebo poezie. Nemluvím o zlém, nemilosrdném humoru, o hořké ironii a sžíravém sarkasmu, nemluvím o jízlivé jedovatosti. V jistém důležitém smyslu to totiž nejsou podoby humoru, ale politováníhodné výsledky toho, co zbyde, když se z humoru vytratí radost a pokora. Humor je buď laskavý, nebo to není humor.
A laskavý humor vlastně není jen nějaká záliba v legraci, je to postoj k životu. Je to velkorysé přitakávání světu v jeho nedokonalosti, v jeho nemotornosti a neohrabanosti. Je to i přitakávání druhým lidem v jejich slabostech. A je to také přitakávání sobě samému – navzdory vlastní nedokonalosti a hlouposti. Je to způsob, jak říct sobě, životu a světu ano. Jak se nenechat uhranout, zlomit nebo vyděsit chybami a kazy v sobě a kolem sebe. Je to způsob, jak říci sobě, světu i všem lidem kolem sebe: „Oukej, je malej, tlustej, brejlatej, ale náš!“
A najednou je zřejmé, jak blízko má zdravý smysl pro humor k biblickým postojům, jako je milosrdenství a pokora. Je-li humor velkorysým přitakáním jisté neodmyslitelné nepatřičnosti a nepřiměřenosti všeho lidského pachtění, zdá se, že tajemně a hluboce souvisí s postojem milosrdné sympatie odpouštějící druhým i sobě selhání a pochybení, která, i když jsou závažná, nemají sílu proměnit laskavé přitakání ve znechucené odmítnutí. Vždyť ani Bůh sám, jak vypráví žalmista, při pohledu na lidskou pošetilost nepropadá zuřivému hněvu, ale neubrání se úsměvu – jako milující otec při pohledu na své zarputilé dětičky.
Nikde není tato hluboká, vpravdě teologická dimenze Božího smíchu vyjádřena lépe než ve slavném příběhu Talmudu, ve kterém rabínští učenci „přelstili“ Hospodina. Vedli tehdy učený spor o tom, zda je určitá pec rituálně čistá, nebo ne. V jejich diskuzi došlo k tomu, že rabi Eliezer jediný tvrdil to, co všichni ostatní popírali. Eliezer nakonec zvolal: „Jestli mám pravdu já, ať se tento strom vytrhne z kořenů.“ A strom se vzápětí vytrhl z kořenů.
Ostatní rabíni dali hlavy dohromady a řekli: „Od stromu se nepřijímá argument, když učenci vykládají Tóru.“ Nakonec Eliezer zvolal: „Jestli mám pravdu já, ať to potvrdí hlas z nebe.“ A vzápětí se z nebe ozvalo: „Eliezer má pravdu.“ Rabíni dali hlavy dohromady a dospěli k závěru: „Od hlasu z nebe se nepřijímá argument, když učenci vykládají Tóru.“ „A co na to Hospodin?“ ptal se kdosi proroka Eliáše, který celou situaci v nebi sledoval. „Smál se na celé kolo a volal: ‚Moje děti nade mnou zvítězily, moje děti nade mnou zvítězily!!!‘“
Ano, zdá se, že laskavý humor lidských tvorů je ve skutečnosti odrazem laskavého humoru jch nebeského Stvořitele. Tak proč se my křesťané bereme tak smrtelně vážně? Čteme-li pozorně evangelijní vyprávění, nemůže nám ujít, že nejzamračenější ze všech bývali vesměs ti, kteří Ježíše vůbec nechápali. Lidi, kteří aspoň trochu rozuměli tomu, co se Ježíš snaží říct, vidíme často ve chvílích kajícího pláče. Jejich pláč ovšem brzy a nutně přechází v radostné zvednutí hlavy. Srdce těch, kteří byli Ježíšovi nejblíž, byla plná vděčnosti a úžasu nad darovaným odpuštěním.
Známkou duchovní zralosti je i schopnost s trochou dobromyslné ironie nahlížet své vlastní cimrmanství…
Mračí se vzteklý starší bratr marnotratného syna, mračí se ustaraná Marta rozzlobená na „línou“ Marii, mračí se zapšklý farizeus děkující v synagoze za to, že není jako onen špinavý celník opodál. Ježíš nikoho z těchto zachmuřených a věčně naštvaných horlivců nepochválil, to tedy opravdu ne. Nedá se nic dělat, pokud se v jednom kuse bereme smrtelně vážně, ze všeho nejvíc se podobáme úzkostným farizeům. Pokud jsme od rána do večera zachmuřeni vlastními a cizími hříchy, těžko budeme lidem kolem sebe přesvědčivě přinášet radostnou zvěst – evangelium. Z Ježíšova evangelijního příběhu je myslím zřejmé, že Pán Bůh není zvědavý na naši zachmuřenost. Možná tím děláme dobře sobě, ale jemu ne.
Jaký z toho plyne závěr? Zdá se, že hlubinným smyslem laskavého humoru je přitakání sobě i druhým navzdory lidské slabosti a hlouposti. Biblicky řečeno, duchovním smyslem humoru je pokorná radost nad tím, že jsme milováni, i když jsme (tak zjevně!) nedokonalí. Pokud odmítáme laskavý humor jako něco nepatřičného, buď si nemyslíme, že jsme nedokonalí, nebo nevěříme, že nás Bůh miluje. Jinými slovy (a s odkazem na největšího zneuznaného génia českých dějin) známkou duchovní zralosti je i schopnost s trochou dobromyslné ironie nahlížet své vlastní cimrmanství…
Autor: Prof. Pavel Hošek
Zdroj: Časopis Brána