Někdy je ticho. Jindy šeptá. Občas zuří. A pak přicházejí slzy a květiny s omluvou. Nikdy by mě nenapadlo, že jsem se provdala za muže plného hněvu, i když jsem si na začátku vztahu všimla několika varovných signálů.
Když vypil příliš mnoho alkoholu, následovaly slzy a zoufalé výkřiky bolesti, které musely někudy ven. Alkohol pro něj otevíral bránu k úniku. Bylo to vždy děsivé. A vždy hluboce matoucí.
Pak přišlo to, co jsem si pro sebe nazvala „noční vypouštění“. Po práci si vybíjel frustraci a vyprávěl příběhy z celého dne plné hněvu a jedu. Poté se cítil lépe. Ale nikdo z nás kolem něj ne.
Vznikl cyklus. Cítila jsem, jak v něm roste napětí. Jeho vnitřní tlak se neustále zvyšoval, den za dnem, až nějaká drobná událost způsobila explozi. Následoval křik, často létaly věci. Děti byly někdy odstrčeny nebo s nimi bylo zacházeno hrubě.
Když ze sebe jed vypustil, přicházelo kajícně slibování, že se to už nikdy nestane. Přísahal, že se napraví. Chodili jsme po špičkách. Nikdy jsme nevěděli, jestli bude dnes dobrý den se šťastným a laskavým tátou a manželem, nebo jestli nás čeká den plný hněvu.
Děti mě prosily, abych je nenechávala doma samotné s ním. Někdy jsem však musela odejít. Ano, rozhodla jsem se být matkou v domácnosti, ale domov se stal bojištěm, a oběťmi jsme byli já a mé děti.
Očekával, že mu zajistím štěstí. Po letech jsem mu řekla, že to není moje práce. Nemohla jsem ho udělat šťastným. Mohla jsem k jeho štěstí přispět, ale nemohla jsem ho přinutit, aby byl spokojený. Stanovila jsem si hranice. To ho však nepotěšilo. Věděl, že každý je strůjcem svého vlastního neštěstí.
Cyklus se stále opakoval. Slunečné dny a polojasné dny vždy vedly k bouřkovým dnům.
Jednou jsem vzala všechny děti k poradci. Když každé z nich vyprávělo o svém strachu z otce, poradkyně mi řekla, že musíme odejít. Ale jak? Svobodná matka se čtyřmi malými dětmi? To se zdálo nemožné. Absolvovali jsme nespočet manželských terapií. Většinou seděl na kraji pohovky se založenýma rukama.
Při jednom sezení se na mě osopil a celých 50 minut mi vyčítal, jak jsem ho zklamala. Nejčastěji kvůli tomu, že jsem mu neprojevovala dostatečnou vděčnost. Vše, co pro nás dělal, vše, co nám poskytoval, nebylo podle něj dostatečně oceněno. Odešla jsem z terapie zahanbená a zlomená. Jak jsem tu zkušenost zpracovávala, mé odhodlání odejít sílilo.
Podle něj byl problém v tom, že jsem mu nedokázala odpustit jeho chování. Trpělivě jsem vysvětlovala, že vždy odpouštím a doufám v lepší zítřky, ale nikdy nezapomínám. Za to jsem byla trestána a zahanbována. Kdybych prý opravdu odpustila, mohli bychom být šťastní.
Má víra mě učí, že opravdové pokání znamená odvrácení se od hříchu a změnu chování. Zdálo se, že on chtěl jen odpuštění, aby mohl znovu explodovat, když tlak narůstal. Pak přišlo to, čemu se říká „gaslighting“. Projevovalo se to různě. U nás například tím, že mi řekl něco důležitého, a pak to popřel nebo tvrdil, že si to nepamatuje.
Měli jsme děti, které se potýkaly s problémy, takže jasná komunikace byla nezbytná. Potřebovali jsme jednotný přístup, abychom zvládli výzvy duševního zdraví a závislosti, kterým jsme čelili. Místo toho to všechno ztěžovalo.
V pondělí třeba řekl: „Musíme udělat XYZ, abychom ten problém zvládli.“ Dohodli jsme se a vše bylo jasné. V pátek jsem se zeptala: „Jak to jde s XYZ?“ Odpověděl rozčileně: „Nic takového jsem neřekl.“
Roky jsem kvůli tomu zpochybňovala svou vlastní realitu. Musela jsem se nějak ujistit, že jsem to nepochopila špatně. Začala jsem si vést deník našich rozhovorů. Když mi v úterý řekl ABC, napsala jsem to. A když se problém znovu objevil, vytáhla jsem deník a připomněla mu, co řekl.
To ho samozřejmě nepotěšilo. Stával se uzavřenějším, mrzutějším a stále víc naštvaným. Jeho zbraní se stalo ticho. Celé týdny jsme spolu nepromluvili jediné slovo. Když jsme se náhodou potkali v domě, mé zoufalství rostlo.
A přitom lidé z naší církve a společenského okruhu nedokázali pochopit, jak jsem mohla opustit tak úžasného muže.
Autorka: Christine Moriarty Field
Zdroj: Patheos
