Je čas se sejít a začít promýšlet život církve na počátku 21. století, které, jak se zdá, chce v krutostech překonat století předcházející. Církve právě teď musí rozhodnout, co budou dělat, až po současných obětech informační ruské války dojde na oběti reálné.
Buča, Mariupol, Avdijivka. Z analýz lidí, kteří se v rámci euro-atlantického prostoru zabývají tím, co proti svobodnému světu rozpoutalo Putinovo Rusko, se zdá, že možná ještě dříve, než jsme si mysleli, přijde ruský svět k našim hranicím, aby se přes ně pokusil přejít, a zastavil se až v Berlíně. Přál bych si, aby demokratický svět zahnal Rusy domů, i když vím, že někteří lidé dávají nepokrytě najevo, že by jim příchod ruského způsobu života do prostoru střední a východní Evropy nevadil. Již delší dobu přemýšlím, co by v atmosféře blížícího se nebezpečí měla dělat církev, která má s totalitami všeho druhu tisícileté zkušenosti.
Nedělám si iluze, že tak jako v Rusku část pravoslavné církve, by se i u nás určitá množina obyvatel – a mezi nimi i křesťané – postavila na stranu potenciálních okupantů, s nimiž sdílí řadu nehumánních pohledů na strukturu a fungování společnosti. Jsem ale zároveň přesvědčený, že pokud se tento scénář naplní, budou to církve a další náboženské společnosti, které se prostřednictvím svých představitelů a věřících postaví na odpor i za cenu obětí nejvyšších.
Církve v zemích, do kterých vstoupil nepřítel, vždycky našly v krátkodobém i dlouhodobém hledisku způsoby, jak by život Božího společenství mohl běžet dál. Důležitější se mi ovšem zdá připomenout, že církve si v těchto hraničních situacích připomněly, k čemu je kdysi povolal Pán, k čemu je uschopnil a k čemu jim dal všechny možné dary, talenty a charismata. Doba krize se tak ukázala pro církev dobou úrodnou. Církev se obrodila, obnovila alespoň zčásti svoji mravní autoritu a skrze osudy mnoha statečných a novodobých mučedníků se stala opět atraktivní pro ty, kteří ji dříve vůbec nebrali v potaz.
Státy západní Evropy a ty země, které s námi souzní, teoreticky ví, jak nejlépe by se měly na možný válečný střet připravit. Bohužel se zdá, že dokud na jejich území nevstoupí noha ruského vojáka, kterému se zase nebude chtít domů, zůstanou přípravy na obranu jen na papíře. Církev by si však měla být vědoma, že musí být připravena vždy a za všech okolností být tam, kde je potřeba, a zvláště tam, kam se už nechce nikomu.
Je nás sice dohromady jen pár, ale čísla nejsou pro církev rozhodující. Církev má nést evangelium, útěchu a svátosti kamkoliv, kde tuší i jen jednoho jediného člověka. Na tak malou zemi, jako je Česko, stačí pár erudovaných lidí, aby v krátkém čase sesbírali všechno potřebné know-how, jak být k dispozici každému člověku vzhledem k jeho budoucímu životnímu statusu. Je potřeba promyslet nové formy křesťanské služby, zapojení těch členů Božího lidu, kteří chtějí pomáhat, a ustanovit k duchovní službě ženy, na kterých mnohá křesťanská společenství stojí už nyní.
Polsko, Česko a Maďarsko zrodilo ve 20. století mravní osobnosti, které dokázaly, že ani v době teroru se církev nesmí schovávat s Kristem někam do sklepa a tam si pro vlastní potěšení oprašovat dogmata a paragrafy církevního práva. Kardinál József Mindszenty, kardinál Josef Beran a kardinál Karol Wojtyła, abych jmenoval jen ty nejznámější, dosvědčili věrnost Bohu, církvi a svobodomyslné společnosti až k sebeobětování. Stali se vzorem občanského a duchovního vzdoru proti utlačovatelům, kteří bez ohledu na svoji ideologii chtěli zničit církev jako zdroj neutuchajícího odporu. V roce 1988 to pregnantně vyjádřil kardinál František Tomášek na adresu komunistů: „Velmi důrazně připomínám, že zbabělost a strach jsou nedůstojné opravdového křesťana.“ Jeho slova si, prosím, často připomínejme.
Církev dokázala v nejtěžších časech i navzdory kolaboraci některých svých členů vytvořit záchrannou síť pro pronásledované a ostrakizované. Dílem Boží prozřetelnosti nechala jednat prorocké osobnosti tehdejší doby, které vybudovaly infrastrukturu církve podzemní, jež si mezi věřícími i nevěřícími lidmi vysloužila obdiv a úctu za fungující strategie, které silně připomínaly aktivismus a odhodlání církve prvotní. Ne všechny metody a způsoby by šly převzít pro to, co nás asi čeká. Řada věcí se však nemůže dít za pochodu, protože by to stálo lidské životy. Najděme v církvích a napříč církvemi, židovskými obcemi a ostatními náboženskými společnostmi už teď shodu na tom, co je třeba udělat hned teď, aby nás onen ruský zloděj nepřekvapil jako oněch pět pošetilých panen z Ježíšova podobenství (Matouš 25:1–13).
Ze zkušeností našich rodičů a prarodičů víme, jak těžké je se pokoušet o záchranu lidí, když nepřítel stojí za dveřmi. Nenechme se opít iluzemi, že to, co hrozí přijít, bude jiné než války předešlé. Jak vidno z ukrajinského bojiště, potřetí v řadě se rozhořela válka, která si v brutalitě Rusů nezadá s boji obou světových konfliktů 20. století.
Chceme-li být schopní pomoci těm nejpotřebnějším, kteří se sami bránit nemohou nebo neumí, je třeba vědět, o kolik lidí se jedná, kde žijí a co všechno lze pro jejich bezpečí a záchranu podniknout nyní. Jsme možná víc než ostatní národy hrdí na svoje kulturní, sakrální a umělecké památky, které jsou pro útočníka naopak bezcenné. Zvažme, co z toho, co nezničili nacisti a komunisti a co se do pokladnice našeho kulturního a uměleckého bohatství dostalo po roce 1989, chceme zachovat stůj co stůj. Zničit národní paměť, archivy a díla, která považujeme za symbol naší existence, bude – jak vidno na Ukrajině – prvořadým úkolem případných okupantů.
Církev by neměla být překvapená. Má celosvětově jednu z nejlepších diplomatických sítí. Bývá často informována jako první o tom, co se stalo v odlehlých oblastech a co se chystá. Nejde o strašení. I kdyby tahle příprava neměla na svědomí nic jiného, než že si uvědomíme svoji identitu, důstojnost a to, co jsme v rámci evropského společenství schopni obětovat, i to za to stojí.
Možná je načase přestat investovat čas, energii i prostředky do toho, co bych nazval teologicko-nostalgickou archeologií či psaním desátého článku o věci, která byla rozřešena už před osmdesáti lety. Je čas se sejít a začít promýšlet život církve na počátku 21. století, které, jak se zdá, chce v krutostech překonat století předcházející. Pro lásku k Bohu a člověku se církve právě teď musí rozhodnout, co budou dělat, až po současných obětech informační ruské války dojde na oběti reálné. Na ty, které jsme milovali. Na ty, které milujeme.
Děkuji.
Ze své zodpovědnosti se nevyvlékneme jako jednotlivci ani jako církev. Naše povinnost je stát na straně utlačovaných, vražděných, týraných, zneužívaných. Vše ostatní je proti tomu nic. Někdy je to dokonce použito jako závoj, který má zakrýt to, že se nám nechce nic dělat a dokonce si to u někoho rozházet – takže tolerujeme netolerovatelné a šťouráme se v problémech lidí na okraji.
Jen si myslím že o památky tak moc nejde – přednost mají lidské životy, právo na existenci, proto si myslím, že i křesťané by měli podporovat i vojenskou pomoc pro napadenou zemi. V malém jako ve velkém – pan Velíšek neváhal.
Chcete abych bojoval? To se asi nestane. Předně si nemyslím, že Putin napadl svobodný západní svět. Spíš naopak. Západní svět napadl ruské obyvatelstvo žijící ve východní Ukrajině. S úmyslem získat strategické vojenské pozice na Krymu a posunout hranice západu na východ s dalším úmyslem podrobit si Rusko a rozdělit si jeho suroviny. A pokračovat v kolonizaci třetího světa.
Církev vždy stála tam odkud jí tekly finance. Je jedno koho podporuje a z její minulosti víme , že vždy stála na té straně, kde bylo co brát.
To je pohled toho,kdo v Boha nevěří,jinak by viděl,že církev je společenství lidí s Bohem.Tím není řečeno,že si do ní Boží Nnepřítel nenašel cestu ani to,že je to společenství bezchybné.Je však třeba vědět,že Duch svatý je v ní přítomen a proto se církev může různě měnit,potrvá však dokud budou nejméně tři lidé na Zemi
hledat Boha.Takže je věčná.
Neměla by církev spíše působit na svoje politiky, diplomaty, vojáky i osoby v rozhodujících funkcích, aby napravili to, co dopustili ? Aby se zamysleli, čemu se propůjčili, čeho byli účastni, v čem nekonali a co nechtěli slyšet ? Aby se káli ze svých chyb ? Mají křesťané takovou sílu, aby ovlivnili to, co je v jejich prospěch ? Nebo se jen ukáží být stádem, vedeným samozvaným pastýřem na jatka ?
Jediná skutečná církev je církev katolická a ta to dělá.Viníci války jsou však pravoslavní a jejich církev je v hříchu podporuje.
Uvědomme si,čím katolická církev je- dědictvím Říma.Pravoslavná církev souvisí s Byzancí,ne s Římem.Takže vítězství Rusů by neznamenalo přímo vítězství Božího nepřítele,ale zánik Západu a s ním spojených hodnot jako jsou třeba lidská práva.Ne každý mír je žádoucí,ten ruský sezvířečťuje . /Dostojevskij : “To není dlouhá válka,ale dlouhý mír co nejvíc sezvížečťuje,” /
Teror jaký rozpoutali Ukrajinci nezůstane bez trestu.
Víte, církev se ze všeho vždy dokázala vykecat. Církev je totiž organizace veskrze lidská, a s Bohem nemá v podstatě nic společného. Až na výjimky.