Snímek Zóna zájmu nahlíží téma holocaustu z netradiční perspektivy rodiny nacistického dozorce Rudolfa Hösse, která si žije bezstarostným životem na vysoké noze. Skrze ni můžeme sledovat, jak moc se podobá běžným lidem, ochotným relativizovat a normalizovat zlo za cenu vlastního finančního zabezpečení nebo postupu v kariérním žebříčku. Své dojmy z filmu shrnuje v komentáři Marie Kolářová.
Luxusní vilu s bazénem, která je obklopena nádhernou zahradou, obývá šťastný manželský pár s jejich pěti dětmi. „Máme tu ráj na zemi,“ říká rozzářená maminka. Rodinná idylka skrývá jednu, pro ně nepodstatnou, vadu. Za zdí domu dýmají pece osvětimského krematoria. Režisér Jonathan Glazer přistupuje k tématu holocaustu pohledem velitele koncentračního tábora Rudolfa Hösse a jeho manželky Hedwigy. Divák po celou dobu neuvidí ani jednu drastickou scénu, nanejvýš zaslechne nezřetelné výkřiky následované zvuky výstřelů a kouř stoupající k obloze. Naléhavá působivost filmu spočívá právě v kontrastu idylického života s dějem na pozadí, který hlavní protagonisté vnímají jako každodenní rutinu. Táta chodí do práce a máma se stará o děti.
Režijním záměrem rozhodně nebylo polidštit zločince, o čemž více než výmluvně vypovídá závěr filmu. Vychází z koncepce banality zla, kterou jako první použila Hannah Arendt. Rudolf Höss vyrůstal ve spořádané rodině jako nejstarší dítě bývalého námořního důstojníka lpícího na pevném dodržování disciplíny. Otec si přál, aby se malý Rudolf stal knězem. Dle Hössových pamětí však kněz, rodinný přítel, vyzradil jeho zpovědní tajemství. Prokázané to pochopitelně nebylo, Höss však o tom byl neochvějně přesvědčen, protože jeho otec byl o prohřešku informován a žádal po synovi vysvětlení jeho činu. V mladém chlapci se něco zlomilo. Definitivně a konečně. Jako zrada, která se neodpouští. Později také vystoupil z církve.
Ve filmu se však nic z Hössovy minulosti nedozvíme, jeho postava je upozaděna a více prostoru zaujímá Hedwiga. Před zrcadlem si zkouší nádherný kožich. Pochází – ano, tušíte správně – z věcí, které si odložili židé, než se odebrali do „sprch“, jak jim to namluvili dozorci, aby měli vraždění usnadněné. Hedwiga pečlivým pohledem kontroluje, jak jí kožich sedí a jak v něm vypadá. Akorát tady dole je trochu rozpáraná podšívka, tu musím nechat opravit,“ říká si polohlasně. Dialogy, ze kterých mrazí. Jako třeba v okamžiku, kdy Hedwiga rozjařeně sděluje služce, že v zubní pastě našla diamanty. „Ti židé, ti jsou vynalézaví,“ říká pobaveně.
Paní nad životem a smrtí
Právě Hedwiga ztělesňuje absenci jakýchkoliv zábran. Věci náležející obětem zrůdné mašinérie považuje za vlastní. Vžila se dokonale do role paní nad životem a smrtí. „Kdyby se mi zachtělo, nechám tvůj popel rozprášit,“ sděluje bez mrknutí oka služce. Ostatně popel z tábora využívá jako hnojivo pro svoji zahradu. A jako lvice bojuje Hedwiga za svůj ráj v okamžiku, kdy jí Rudolf sděluje, že bude přeložen. Všechno, o čem jsme snili, máme tady, naléhá na manžela s tím, že ona se určitě neodstěhuje. Jen její matka, která právě dorazila za dcerou na návštěvu a je nadšena, jak se dceři dobře daří, se v noci probudí. Vstane, zahledí se směrem k pecím a všechno pochopí. Červená čára, kterou není schopná překročit. Alespoň takto si může divák vysvětlit její náhlý odjezd druhého dne. Zanechala vzkaz na lístku, divák se však jeho obsah nedozví, vidí jen, jak jej Hedwiga naštvaně hodí do krbu.
Nejsilněji působí ve filmu právě dialogy ilustrující absolutní odcizení. Ti za zdí nejsou pro Hössovy lidé, ale příležitost. Pro Hedwigu k obohacení, pro Rudolfa představuje bezchybná výkonnost pecí bod v kariérním žebříčku. Jen škoda, že režisér jeho postavu více nepropracoval. Divák má jen omezený prostor, aby se o něm z filmu něco dozvěděl. Ve výpovědích svědků je popisován jako chladný a bezcitný vykonavatel hnusných rozsudků. Podle jedné z výpovědí nechal v mrazu vyvést práceneschopné vězně a přihlížel, jak postupně kolabovali. Dle svých vlastních zápisků se však jako bezcitný nejeví. Naopak, výslovně tvrdil, že není nic těžšího než přihlížet usmrcování cikánských dětí smrtícími injekcemi od lékařů, kterým tyto děti plně důvěřovali. Vzpomíná, že musel odložit všechen soucit a smilování a zachovat pevný krok.
Režisér Jonathan Glazer, Brit židovského původu, vysvětluje v rozhovoru, že zamýšlel vytvořit nadčasové poselství. Doslova říká, že chtěl ukázat naši podobnost s pachateli holocaustu. Vychází ze stejnojmenné knihy Martina Amise, z níž ale přebírá pouze základní esenci. Anonymní příběh velitele tábora přetavil do postavy Rudolfa Hösse. Pomalé tempo filmu dává prostor pro zamyšlení nad otázkami, jež režisér klade. Jak moc jsme si podobni s lidmi, kteří se mohou stát vrahy? Kde se bere v člověku potenciál k páchání takovéhoto zla?
Ne zrůdy, ale spořádaní občané
Höss, stejně jako další jemu podobní, jsou často popisováni jako psychicky vyšinuté zrůdy, které nemají nic společného se zbytkem společnosti. Glazer však připomíná, jak málo se lišili od ostatních. Žili své standardní rodinné životy. Höss miloval rodinu, přírodu, zvířata, měl silný smysl pro pořádek, neměl pochopení pro kriminální či sexuální poklesky. Téměř vzorný taťka ze sousedství. Přesto se stal tím, kým byl. Silně znepokojivá zpráva i pro současnost. Jistěže se, jak mezi nacistickými pohlaváry, tak i v nižších patrech, vyskytovaly patologické typy. Systém jako takový však preferoval především ty, kteří jsou ochotni vykonávat rozkazy a neklást zbytečné otázky. Systém nepotřebuje zrůdy, ale poslušné, spořádané občany.
Zóna zájmu slouží jako varování pro současnost. Vše začíná zahráváním si s principem kolektivní viny. Ani po hrůzné zkušenosti s holocaustem jsme se tohoto pokušení nezbavili. Kolektivní vinu jsme přisoudili sudetským Němcům a její neblahé následky známe. Když nyní slyším „kolektivní vinu neuznávám, ale kolektivní zodpovědnost ano“, vím, že se v zásadě nic nezměnilo. Další krokem je pak odosobnění. V očích ostatních je určitá skupina lidí nazírána jako jednolitá masa bez jména, která má potenciál ublížit nám ostatním. Dehumanizace, znelidštění, ať se jedná o uprchlíky, muslimy, Rusy či Palestince. Pak není problém rozjet spirálu násilí, protože to se už nejeví jako násilí na člověku, ale na někom, kdo přestal být v očích zbytku společnosti člověkem.
Křesťané věří, že každý člověk byl stvořený k obrazu Božímu. Papež František připomíná, že pro lidstvo zůstává hlavní cestou uznání důstojnosti každé lidské bytosti. Pokušení současné doby spočívá v upírání této důstojnosti, druhý člověk je považován za cizince nebo nepřítele. Ale právě potvrzení této lidské důstojnosti je nezbytnou podmínkou pro rozvoj skutečného přátelství a pokojné koexistence mezi všemi národy.
Hössova dcera vyrostla,změnila si jméno a o svém otci říká : “Byl to ten nejlepší taťka na světě.”
Ale nechme člověka Hösse být,byly jich a jsou jich miliony.Těch disciplinovaných úředníků a vojáků o které se opírá každý stát a každý režim včetně toho našeho.A občan je poslušný,musí být poslušný,aby mohl pracovat a vychovat děti,kdyby nebyl poslušný,nebyl by občanem nýbrž povstalcem.
Když jeden režim končí,musí dát ten nový nastupující režim signál svým občanům,že teď je to on,koho se mají bát.Proto Hösse oběsili.Ale poslušné občany ne,ti mají zase pracovat a vychovávat děti pro ten nový režim,než bude nahrazen režimem dalším který oběsí další generaci Hössů.
Proto stojí v Písmu : Dejte Bohu co je Boží a císaři co je císařovo.Nedáváme proto to co patří Bohu císaři,nejsme Hössové,ale víme,že Hössové jsou tu s námi vždycky a jsou tu proto aby sloužili státu.Pohoršení nad jejich existencí je tudíž zbytečné.
Po nanebevzetí stal se Ježíš pánem všech mocností a mocí,tedy i moci pekelné.Ta moc ponouká ty Hösse a nejen je ke zlému.Pokud se v motlitbě obrátíme upřímně k Bohu,Ježíš nás vyslyší a pomůže nám .Ta pomoc má ovšem Boží perspektivu,takže ji ne vždy pochopíme,pomůže však vždy a věřme,že nebývá oslyšena.