Počítá se každý mrtvý. Za loňský rok v Česku zemřelo téměř o 17 tisíc lidí víc než v roce předešlém, což je patnáctiprocentní nárůst. Podobně vysoký procentní nárůst byl v Čechách jen v roce 1945, kdy končila druhá světová válka. Když píši tyto řádky, blíží se počet zemřelých s covidem ke 30 tisícům.
Není proto divu, že se lidé musí vyrovnávat se smrtí více než dřív. A to není snadné ani pro člověka věřícího v Boha. Svědčí o tom lékař Milič Světlík, který slouží umírajícím v hospici. Poskytl nám autentickou zkušenost i křesťanskou odpověď na fenomén smrti.
Současné dění na celém světě činí téma umírání a smrti zvlášť ožehavým. Denně můžeme sledovat vývoj situace v naší zemi i jinde ve světě, a jsme-li upřímní, musíme si přiznat, že nás ze zpráv o počtech nově nemocných a těch, kteří na nemoc zemřeli, mrazí.
Pracuji několik let v mobilním hospici Setkání v Rychnově nad Kněžnou. Náš mezidenominační tým je celou dobu finančně i modlitebně významně podporován sborem CB v Bystrém, takže jsme vlastně jakousi součástí sborové služby. V této službě se zaměřujeme především na doprovázení umírajících v terminálním stadiu onkologických onemocnění. Mohlo by se zdát, že vzhledem k naší každodenní praxi musíme mít svůj postoj k vlastnímu umírání a smrti dávno ujasněný. Ze své zkušenosti musím ale povědět, že tomu tak úplně není. Zároveň však chci s vděčností vyznat, že mě osobně současná doba a onemocnění onou chorobou těchto dnů jakožto věřícího člověka v mém pohledu na umírání a smrt posunula.
Stalo se to takto. Od jarních měsíců jsme se spolu s manželkou výrazně izolovali od ostatních a trávili jsme léto i podzim na naší chalupě, která leží prakticky mimo civilizaci. Na zimu, po návratu do městského bytu, jsme se dopustili malé chyby – zúčastnili jsme se předvánočního setkání našeho hospicového týmu. Brzy poté několik účastníků schůzky onemocnělo a nemoc postihla i mě a moji manželku. Zpráva o pozitivním PCR testu mě popravdě řečeno zaskočila. Uvědomil jsem si ohrožení života. V mém blízkém okolí zemřelo v té době už několik známých, včetně spolužáků. Vyvstala otázka: Jsem připraven na svou smrt?
Vím, že smrt je nedílnou součástí i mé existence. Z praxe hospicového lékaře mi jsou dobře známy fáze smiřování se se stresem souvisejícím s umíráním – ovšem jen u těch druhých. Kolikrát jsem to už viděl a se „svými“ nemocnými prožil. Teď tím možná projdu i já sám. Přiznávám, že přišly obavy – přišel strach z umírání i z vin, které, ač kdysi vyznány, se náhle znovu ozvaly. Rozhodně jsem se necítil dobře. A do této situace mi týž večer přišlo vánoční přání od jedné sestry z Integrity Life. V jeho záhlaví byl verš z Izajáše proroka: „Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, plamen tě nepopálí.“ A k tomu komentář: Možná jsme v tomto roce někdy mohli vnímat, že jdeme přes vody nebo ohněm. Připomínalo se mi, že Pán Bůh nestojí někde na břehu a nepovzbuzuje mě „To zvládneš!“, ale říká, že je v té vodě se mnou. A to je úplně postačující. Učí mě, že já na to nemám, ale jeho zdroje stačí. Když jsem s ním, proud mě nestrhne, protože On mě drží. S tímhle ujištěním přišel pokoj i do mého srdce. Okolnosti se mohou změnit, ale On se nemění. A tak buď projdu tím proudem s Ním a vrátím se zpět na zem, ke své rodině a snad ještě i ke společné službě, nebo projdu – zase s Ním – na jeho druhý břeh.
Jsem za tuhle školu závislosti na Bohu opravdu vděčný a stále znovu si ji rád připomínám. Děkuji za přidaný čas života. Nemyslím, že jsem se touto zkušeností stal hrdinou v pohledu na smrt. Pochybuji, že bych někdy dospěl do stadia jednoho mně známého kazatele evangelia, který v kázání pověděl, jak se těší, až bude ležet v rakvi a bude se od Pána dívat na tu svoji tělesnou schránku. (Nevím ostatně, jak to dotyčný myslel, když jeho vlastní syn komentoval otcova slova sdělením, že tatínek stále užívá nějaké vitaminy pro své zdraví a chová se, jako by života věčného ani nebylo.) Smrt jistě zůstane tím největším nepřítelem, nicméně pro toho, kdo odevzdal svůj život zde na zemi Kristu, je pouhým mostem, po němž člověk, zanechav zde své tělo, přejde ke svému Stvořiteli.
Toto je i mojí nadějí, kterou toužím nést těm, kteří umírají. Z Božího slova jsem o tom znovu a znovu ujišťován. Také já jsem jist, že ani smrt nás nedokáže odloučit od lásky Boží, která je v Ježíši Kristu, našem Pánu.
Autor: Milič Světlík
Zdroj: Časopis Brána