Asi každý z nás si pod slovy „obdarovaný člověk, jenž pocítil dotek Boží milosti“ představí něco jiného. Ten, kdo může tato slova říct o sobě, ví, jak takový prožitek umí změnit život. Křesťansky orientovaný filosof, teolog, výtvarník a husitský kněz Filip Gorazd Martinek se za takového člověka dle mého považovat může. Po básnické sbírce Modlitba k Sofii (2022) mu vychází sbírka Mám ruce admirála (Knihy s úsměvem, 2023).
Dávno minula doba, kdy křesťansky zaměřená periodika pravidelně publikovala básně katolických kněží a laiků. Pryč je čas, kdy velká i malá nakladatelství vydávala dnes ikonické sbírky básníků i knihy veršů k zastavením a slavnostem liturgického roku, které měly také svůj důležitý edukativně-náboženský charakter. I proto mne vždycky potěší, setkám-li se v českém literárním prostředí s básněmi, jejichž autor či autorka stále žijí a pomáhají utvářet křesťanské ovzduší, přičemž z tohoto pramene napájí i své tvůrčí dílo.
Není obtížné vydat básnickou sbírku, a zachránit tak některé verše z černé díry internetu, kde dnes v ohromném měřítku publikují autoři mnohoslovní i spisovatelé a básníci z nezbytí. Těžké je ale být pozván sáhnout si do kapes Boží milosti a přiznat si, že něco z toho, čím jsem byl obdarován, si nemohu nechat jen pro vlastní potěšení. Básníkem se stane ten, kdo v sobě dokáže propojit pokoru i odvahu být pozván a říci: Ano, Pane, musím.
Knihu Mám ruce admirála nelze považovat za úplné počátky Martinkovy básnické inspirace, jako spíš za první plody, které se narodily z živné mízy jeho literárního talentu. Ano, je tu ještě jeho básnický debut Chrám, který přináší verše z období let 2008–2013, jenže v nich – troufám si tvrdit – autor teprve čekal, než se z kmínků, vysazených vlastníma rukama, stane vinohrad, jenž začne rodit hrozny, které bude radost drtit a mlít, protože na jejím konci vzejde víno, jež v kalichu pozvednutém nad oltářem nikdy neopije, ale dá sílu se sklonit a pokleknout.
Martinek v sobě nezapírá své filosoficko-teologické a umělecké poznání. Jenomže k čemu by mu bylo, kdyby se neumělo vtělit do jazyka, řeči a slova, které z teologické práce dneška téměř vymizely? Do jazyka barev, vůní a stínů, které ulevují člověku v horku, ale nikdy mu neochladí srdce natolik, aby se z teologa-křesťana-básníka stal rutinér všedního provozu. Jenž by jen tu a tam a vlastně náhodou přivedl do života chaotickou směs teologických banalit, která má na světě stejné místo jako vodka v podvečerní sklence Aperolu.
Okouzlení světem a hmotou, řekl by Teilhard de Chardin, a prožitek lásky, která i kdyby jednou zmizela, neubývá, to všechno se potkalo ve verších, které nejsou dlouhé proto, aby jich byla plná stránka nebo aby za ně bylo hodně bodů. Řeknou jen tolik, abyste v nich zahlédli pár vteřin divadelního představení nebo filmu, v němž se odvíjí příběh dvou lidí, které byste chtěli poznat a které byste chtěli milovat ještě jinak než jen jako náhodní čtenáři. Nevím, zda vůbec a co všechno si dnes šeptají ti, kteří se navzdory vší beznaději potkali na poušti, o níž se všeobecně myslí, že je mrtvá, bez života a bez lásky.
Filip G. Martinek se ještě odvažuje šeptat slovy studenta, který je rozpačitý z prvního milování, ale snaží se, co mu síly a srdce stačí, aby jejich vzájemné vypovídání bylo něžné a krásné. Nic z toho, co se stalo, nezanikne. Všechno s člověkem vstoupí do věčnosti. Z energie slov, které jsou básníkem vyřčeny mimo prostor jeho nejhlubší intimity, se kdesi za vesmírným horizontem událostí zrodí hvězda, v jejíž oranžové mlhovině si budou hrát světélkující jednorožci a zpívat píseň o stvoření. Právě tohle, jak věřím, potká Martinkovy verše o lásce.
Naštěstí – a tady je třeba říci jedno velké šťastné a hlasité díky – nepřetékají jeho básně, jak bychom mohli od člověka duchovního povolání čekat, náboženským patosem nebo tíhou filosofického zašmodrchání. Nejsou náhražkou kazatelny, na níž právě nestojí, ani vědeckou prací psanou ve verších. Každá z nich přiznává něco z naivity autorova počínání, něco z bláznivosti svatých, podle které měřil a dosud měří to, co nás míjí a co do nás vstupuje. Něco z váhavých kroků, které nenasměroval tam, kam měl, něco z tělesnosti, která kdysi dávno netušila, že milování není uspokojováním, nýbrž důležitou částí věčné liturgie.
Když srovnáme jeho Admirála s Modlitbou k Sofii, uvidíme, jak důležitý byl introitus Admirála, abychom dnes mohli stát spolu s Martinkem tváří v tvář tajemství proměňování a přijímat. Z básní Modlitby bylo cítit očekávání autorova růstu a jeho budoucnosti, protože proud téhle poezie už může ústit jen v oceánu velkého díla. Z veršů jeho poslední sbírky konečně víme, co se dělo v mezidobí, které Martinek v mnoha ohledech nepromarnil, ale žil – chtělo by se věřit – naplno. Tedy z básní vznikajících v letech 2013 až 2017.
Musel to být krásný čas plný setkání a bouří, po kterých tak krásně voní dlažba měst i venkovské pěšiny jeho milované Moravy. Je dobře, že se jeho sbírka narodila právě teď, v čase, který trne beznadějí tak jako minulá údobí. Právě ona, aniž by o to člověk nějak zvlášť stál, zrodila velké malíře, hudebníky, astronomy, blázny pro Krista, teology zlomů, světce a také mučedníky. Jen máloco jiného potřebujeme tolik jako básně, které nepíše náhodný generátor slov, ale člověk, který ví, komu uvěřil a jaké jsou jeho dary. Bohu díky za to.
Prosím o ukázku básně…