Z některých promluv, přednášek nebo kázání člověku utkví určitá formulace, věta nebo pár slov, která hned tak z paměti nevymaže. Někdy to ani nebývají klíčová slova, vůbec nemusí úzce souviset s hlavním tématem. Přesto se zaryjí do paměti a zůstávají tam.
O posluchači se můžeme něco dozvědět, pokud nám prozradí, co si z vyslechnutého zapamatoval. My si doma často v neděli u oběda povídáme o kázáních z dopolední bohoslužby a bývá zajímavé, čeho si kdo všiml. Nejednou nikdo z nás ostatních nepostřehl, co v jednom vzbudilo zájem nebo silné pohnutí. Možná teprve tehdy, když se všichni podělíme o své zážitky a dojmy, vidíme sdělení komplexní.
Podle toho, co koho oslovilo, můžeme usoudit, co kdo z nás řeší, čím se zabývá a co je jeho citlivým tématem. Všímám si toho a dávám si pozor. Co se mě dotkne, to nějak odhaluje mou duši, její potřeby a bolesti. Jaké téma mne rozpláče? Co odhaluje mou vnitřní žízeň? Snažím se pak jít po stopě.
Nedávno jsem navštívila konferenci pro ženy. Témata, o nichž se tam hovořilo, byla velmi emotivní. Některé řečnice se na pódiu rozplakaly. Já jsem neplakala. Sledovala jsem, jak reagují mé emoce, a zdálo se, že jsou celkem v klidu. Velká citová pohnutí se mnou nic nedělala. Chápala jsem jejich pohnutí, rozuměla jsem jeho zdrojům, ale sama jsem jejich velké výzvy neprožívala nijak naléhavě. Bylo to až zvláštní.
Většinou reaguju citlivě, ale tentokrát mé srdce spokojeně spočívalo ve svém klidu a nic je nerušilo. Žádné z velkých slavných slov, žádná mezní životní situace ani osudová výzva. V klidu jsem si to vyslechla, souhlasně pokývala hlavou, ale nic víc. Cítila jsem se až divně. Jak to, že nereaguju?
Pozorně jsem sledovala každé slovo. V závěru hlavní přednášky konference se hovořilo o drobnostech. O takových těch nepatrných, všedních projevech lásky a péče. Vyprávění o něčem zdánlivě neduchovním, banálním a prostém mi vehnalo slzy do očí. Co to je za téma, které ve mně takhle silně rezonuje? Řeč byla o výzvě přijímat sílu ze soustředěného prožívání drobných radostí.
Nemělo by mne to snad už překvapovat. Téma drobných radostí mne zaměstnává po celá léta. Udivilo mne, že moje duše tak vášnivě odpovídá na popis poklidného posezení nad koláčkem, na němž jinak opravdu nebylo nic zvláštního, nic symbolického. Sice nevím, co to o mé duši vypovídá, ani se nedomnívám, že bych trpěla přehnanou chutí na sladké, ale usoudila jsem, že nejspíš nutně potřebuju odpočinek.
Možná, že jsem se tak rozněžnila tou šťavnatou slovenštinou. Řečnice totiž pravila: „Vytešovať sa nad koláčikom.“ Toto barevné slovní spojení nemohu dostat z hlavy ani po týdnu. Přemýšlím o tom, co znázorňuje, proč se mi těch pár slov nedaří zapomenout, i když nic zvláštního neznamenají.
Co z kázání a promluv utkví vám?